Pyreneje 2012 - Den 07 - Ztraceni v divočině

Rozbřesk v Port Larrau (pod Pic d'Orhy), na francouzské straně hranice.

Středa 4. července
Honza píše: Jiřího probudil hrom. Navzdory vyhlídce na další mokrý den se však poštěstilo, bouřkový mrak nás minul a rozhodl se oblažit Francouze na severu. Nás čekal krásný, prosluněný pochod po hřebeni tvořící státní hranici. Namočili jsme se až po obědě, při koupání ve vodopádu.

Zbytek dne už tak příjemný nebyl. Po zastávce v dávno opuštěné a zdevastované horské chatě Refugio de Belagua jsme museli zdolat ostrý výstup hlubokým lesem a pak projít dlouhým údolím směrem k další dvoutisícové hoře. Zatímco já překypoval energií, Jirka neměl svůj den a šel spíš ze setrvačnosti. Toto rozdílné rozpoložení vedlo k první velké a téměř osudové chybě: rozdělit se. Právě jsme vstupovali do rozlehlé spleti vápencovitých údolí, která sám průvodce označil za nebezpečný labyrint, kam se málokdo odváží. Při jedné z četných přestávek jsem se rozhodl jít napřed s tím, že počkám na nejbližším rozcestí, ale chybička se vloudila. Přestože jsme šli celý den po značce, nějak se mi povedlo minout odbočku a další hodinu jsem šel úplně špatným směrem. Rozepisovat se by bylo na dlouho, řeknu jen to, že jsem poprvé zažil opravdový strach z toho, že nevím kde jsem a kam mám jít. Když jsem po třech hodinách stresu, volání a úmorného bloudění konečně Jirku našel, navzdory únavě mě zalil neskutečný pocit úlevy a euforie. Ani Jirkovi se nevedlo nejlépe, přestože u sebe měl kompas, mapy i průvodce (který v tomto případě totálně selhal).

Mlha.

Jirka píše: podle průvodcova lakonického popisku je cesta skrz toto spletité údolí značena jak barevnými značkami, tak hromádkami kamení (tzv. cairns), kterým osobně říkám hrobečky. Hrobečky jsou v Pyrenejích velice populární a většinou fungují. Problém vzniká ve chvíli, kdy jsou doslova na každém rohu a rozjíždějí se do všech světových stran. Sledujte pak nějakou konkrétní stezku. Na rozcestí jsem zvolil trasu, která se tvářila že vede správným směrem, a nic zlého netuše pokračoval dál. Jenže ouha, stáhlo mě to moc na jih a po půl hodině chůze, v domnění že jdu pořád správně, jsem se vyloupnul ve vedlejším údolí. Že je něco špatně mi došlo až podle cedule ukazující Lescun, vesnici kam jsme měli namířeno, směrem odkud jsem se zrovna vyloupnul. Naštěstí jsem potkal jiného chodce, který mi pomohl se lépe zorientovat. Všechno bylo vlastně v pořádku, měl jsem značku i směr, akorát jsem netušil, kde je Honza a hlavou se mi honily různé scénáře. Dramatičnost situace ještě stupňoval fakt, že nám skoro došla voda a široko daleko nebyla ani kapka (ve vápencových skalách se hned vsákne pod zem). Přestože se připozdívalo a byl to trochu risk, vydal jsem se Honzu hledat. Právě v tu chvíli se však z mlhy na protějším kopci vyloupla jeho postava a nám oběma spadl obrovský kámen ze srdce. Po šťastném shledání jsme padli vyčerpáním a okamžitě usnuli.

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část