Pyreneje 2012 - Den 20 - Mlha, nadšení a krize

Výhled z Horquette d'Alans (2430m).

Úterý 17. července
V uplynulém týdnu se mi nějak nedostávalo chuti literárně tvořit, ale už zase sedím s tužkou v ruce a doháním to. Posledně jsem psal o návštěvě turistické vísky Gavarnie, kam jsem dorazil minulé úterý (10.7.) po dlouhé dvanáctihodinové procházce, mimo jiné abych doplnil zásoby jídla. Vzhledem k turistickým cenám se značně odlehčilo mé peněžence, ale za to se přitížilo krosně na zádech a s novým proviantem byl čas na návrat do hor, pryč od zalidněných turistických center. Bohužel bylo celé údolí zahaleno neprostupnou mlhou, která mi zabránila obdivovat proslulý Cirque de Gavarnie, souhrn impozantních hor okolo vesnice.

Ani po výstupu do prudkého kopce nad dva tisíce metrů (Gavarnie leží ve 1200m) se situace nezlepšila. Nebylo vidět dál než na délku ruky a pět metrů od horské boudy se mě pár turistů ptalo, kde je horská bouda. Sladká odměna za úsilí přišla až v úzkém sedýlku Horquette d'Alans (2430m). Bylo to jediné místo, které vyčuhovalo nad mrak a nabízelo tak jedinečný pohled na dva mlžné oceány, z každé strany hřebenu jeden. Chvíli jsem se vyhříval na kamenech jak ještěrka a vůbec se mi nechtělo pryč, leč po chvíli jsem se sebezapřením znovu vplul do toho ohavného mlžince.

Druhé údolí a druhá část pochodu byla o poznání méně příjemná. Na této straně byla totiž mlha mokrá a studená a jak ubývaly výškové metry, začalo mrholit. K řece na dně údolí jsem sešel až k večeru, kdy okolní prostředí a celková atmosféra působily značně depresivně. Aby toho nebylo málo, nedařilo se mi najít vhodné místo ke stanování a situace začínala být zoufalá. Vše se v dobré obrátilo, když jsem potkal skupinku Angličanů z londýnského předměstí Surrey (tatíka se dvěma syny, 15 a 18 let) a jejich přítomnost mě upozornila na naprosto nelegální, leč za daných podmínek luxusní plácek vedle nějaké stodoly. Moji noví známí mě pozvali na večeři o těstovinách z pytlíku, já na oplátku vytáhl pikantní chorizo a ovčí sýr, a hned bylo veselo. Dokonce mi nabídli, abych s nimi šel tu nejnáročnější část HRP, kde se chystali i trochu horolezit. Znělo to fakt lákavě, ale bohužel šli moc pomalu a další den jsem byl nucen je opustit. Tatík nesl na zádech 25kg horolezecké výbavy a ačkoliv to "nesl" statečně, příliš ho to zpomalovalo. Kluci pomáhali, ale prostě mi nestačili a já chtěl pokračovat svým tempem.

Ráno (středa 11.7.), hned jak jsme se vymotali z mlhy, začal zajímavý výstup na Horquette de Héas (2608m), kde jsem kluky "vyměnil" za sympatickou paní z Kalifornie, s níž se tak dobře klábosilo, že jsem zpomalil a šel s ní dva dny. Probrali jsme snad každé téma, kromě jiného jsem se toho dozvěděl spoustu o trekkingu v USA, takže teoretické znalosti na případnou výpravu do Yellow Stone bych měl (bacha na medvědy, jídlo schovávat aspoň deset metrů po větru od stanu). I Sharon ale nakonec zůstala vzadu, zatímco já, už znuděný dlouhou cestou, hnal dál abych to měl z krku.

"Mít to z krku" bohužel bylo hlavní krédo posledních dnů. Cesta Pyrenejemi je fakt dlouhá a náročná a původní nadšení se jaksi začíná vytrácet. Zašlo to dokonce tak daleko, že jsem vážně přemýšlel o tom to zapíchnout, u nejbližší silnice chytit stopa a odjet. To se ale nesmí stát, za žádnou cenu! Teď už jsem moc daleko na to to vzdát a žádná krize, nabouraná morálka, puchýře ani rozpadající se boty mě nezastaví. Ba co víc, při psaní těchto řádků sedím v příjemné restauraci ve španělské vesnici Salardu, na konci třetí z celkových pěti etap, a po týdnech v horách si dopřávám pořádný oběd (350 gramový biftek byl jen začátek). Pořádně jsem se rozšoupnul, možná až moc, ale stojí to za každý cent a beru to jako odměnu za dosavadní výsledky i jako závazek, že cestu dokončím. Tak, a je rozhodnuto. Vlastně to nikdy nebylo jinak, trudomyslnost a pochyby nechť táhnou k čertu :)

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část