Pyreneje 2012 - Den 23 a 24 - Noarre, Col de Certascan, Pla de Boavi, Refugi Baborte

Noarre.

Pátek 20. července, pohoda po bouři
Večer těsně po mém vykoupání dorazil německý pár a utábořil se poblíž. Kdyby dorazili o chvíli dřív, viděli by nahatou postavu zuřivě se utírající do ručníku a řvoucí cosi o nelidsky ledové vodě. Holka která tam ráno skočila šipku by si to možná bývala rozmyslela.

Byli to celkem fajn lidi (Rumun žijící od dětství v Německu a pohledná Německo-Francouzska), měli stejnou trasu a po chvilce seznamování jsme tedy vyrazili společně. Nespěchali jsme, hned po ránu jsme si při hledání zkratky solidně prodloužili cestu a s trochou improvizace vyšplhali až na vrchol Pic de Coronella, který jsme měli původně obejít. Za famózní výhledy až do středu země, na nejvyšší ledovce centrálních Pyrenejí, to ale stálo. Zbytek cesty proběhl normálně - jezera, kopečky, fotečky, jeden hodně prudký sestup, opět improvizovaný, a odpoledne jsme se rozdělili.

Němci zůstali vzadu a já už sám dokráčel a utábořil se v osadě Noarre, která mě naprosto okouzlila (jako ostatně všechno tady). Noarre je unikátní v tom, že k ní nevede žádná cesta a je zcela odříznutá od světa. Není tedy divu, že tam nikdo nebydlí a jde jen o shluk opuštěných chalup se zabedněnými okenicemi (některé jsou opravené a majitelé tam chodí na chatu). Za války to bylo strategické místo pro francouzské partyzány - těsně za hranicemi nacisty okupované Francie, bez příjezdové cesty takže se tam vyznali jen místní horalové, a dala se tam schovat spousta zbraní a munice. Mně to připomnělo hlavně oblíbenou fantasy videohru Gothic. Kouzelný pocit, že jsem se ocitl uprostřed jedné ze svých oblíbených videoher, pominul až druhý den ráno, když jsem Noarre nechal daleko za sebou.

Sobota 21. července
Na dnešek jsem si předsevzal dohnat skluz nabraný díky ležérnímu tempu uplynulých dní. Tedy, ne že bych byl opravdu ve skluzu, mám pětidenní náskok oproti knížce, ale znáte to, když můžete jít rychle, proč nejít ještě rychleji.

Dosažení vytyčeného cíle znamenalo vystoupat asi tisíc metrů po prudkém úbočí do sedla Col de Certascan (2605), pak sklesat do vedlejšího údolí a pokračovat na další vrcholek. Byla to pořádná zabíračka, ale povedlo se! Ráno jsem se sice plahočil jak mrtvola, ale z Certascanu dolů to šlo úplně samo, navíc jsem našel mnohem lepší (snazší, kratší) cestu než radí knížka a ušetřil si tak hodiny plahočení nějakým houštím. Houští jsem si v minulých dnech "užil" víc než dost a něco mi říká, že strýčka Tona obšťastním dlouhým děkovným emailem.

Druhý stoupák (z Pla de Boavi k Refugi Baborte) šel zpočátku o poznání líp, do kopce jsem skoro běžel, batoh jako by nebyl, a to jsem neměl ani lžičku Nutelly! Elán bohužel vyprchal kus před cílem a poslední hodina byla učiněným utrpením, z každého kroku se stával souboj těla proti vůli a jako by to nestačilo, výrazně se ochladilo a okolí zahalila mlha tak hustá, že nebylo vidět ani na ten vůlí vybojovaný krok. Refugi Baborte (2400m), nouzový přístřešek pro devět lidí, jsem našel spíš náhodou a děkuji všem svatým, že nebyl plně obsazen; na stanování jsem fakt neměl sílu.
Promrzlý na kost jsem vrthl dovnitř, vyrušil skupinku večeřících turistů a s chutí se k nim přidal. Nakonec se chata úplně zaplnila když skoro za tmy dorazila trojice mladých Španělů (kteří se s váhou krosny fakt netrápili, táhli s sebou, kromě jiného, i skleněnou láhev vína) a přestože nebylo v boudě téměř k hnutí, bylo tam teplo a útulno. skvěle jsem si španělsky pokecal s jedním Francouzem a možná získal kontakt na práci s vínem na jihu Francie. Navzdory dřině mám ze dneška dobrý pocit a doufám, že se i zítřejší harmonogram tak hezky vydaří.

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část