Ve jménu hesla "proč to dělat jednoduše, když to jde složitě"
Dnes se nic zvláštního nestalo, byl to standardní "úspěšný" den, kdy jsem překonal spoustu výškových metrů, zdolal několik náročných výstupů a byť k smrti unavený, došel jsem opravdu daleko a večer si užil parádní koupel v jezeře. Trápí mě jen kolena - na téhle výpravě dostávají brutální sodu a dneska to bylo fakt znát. Každopádně se dneškem vykompenzoval špatný závěr včerejšího pochodu. Tak jako včera jsem už hodně dlouho nevypěnil.
Posuďte sami: stojíte na rozcestí dvou stezek a jedna z nich je označena TAKHLE VELKOU cedulí s TAKHLE VELKÝM nápisem "váš cíl, tudy prosím" a ještě tam pokračuje barevná značka, po které celý den jdete. Představuje to mírný stoupáček a pak hezkou rovinu po zeleném úbočí. Průvodce ale říká ne, vykašlete se na to a jděte po té druhé stezce, která sice vede úplně opačným směrem, ale to nevadí. Průvodcova cesta prudce klesá a někde prý bude další rozcestí, kde je potřeba odbočit a k cíli se dostat z druhé strany.
Notnou chvíli jsem bojoval s nutkáním se vším seknout, sejít do údolí a odjebať sa odtial, ale naštěstí zvítězila zvědavost a já se rozhodl, že tomu přijdu na kloub. Vztek je mocná věc - najednou jsem měl energie na rozdávání a zpátky do kopce to šlo úplně samo. To rozcestí, pokud se za rozcestí dá považovat zbytek prastarého nápisu na zemi a neexistující stezka, jsem napodruhé našel, přebrodil onen potok, vyšlapal spoustu úplně zbytečně sklesaných metrů a konečně došel k boudě Cabana Coms de Jan. Cestou jsem si zpíval, pochvalné ódy na Tona Joostena to však nebyly...
Žádné komentáře:
Okomentovat