Pyreneje 2012 - Den 22 - Napříč houštinami

Refugi Gracia d'Airoto, nejhezčí chata v Pyrenejích.

Čtvrtek 19. července, hororový pochod
Než začnu psát o dnešním martyriu, na chvíli se vrátím k tomu včerejšímu. Přestože byl včerejšek oproti dnešku doslova pohodový, večer jsem neměl sílu ani dopsat deník. Po mnoha hodinách lopocení jsem se v pozdním odpoledni konečně vyloupl na vytouženém Coll d'Airoto (2509m), sotva na půli cesty k vytyčenému cíli, a naskytl se mi nepříliš optimistický pohled na jezero Estany d'Airoto, ze všech stran obklopené gigantickými balvany. Nezbývalo, než se přes ten příšerný boulder garden nějak dostat; stezku popisovanou v průvodci jsem po předchozí zkušenosti ani nehledal a nejjednodušší se mi to jevilo přímou čarou k vodě a pak podél břehu na druhou stranu, kde už z dálky vykukovala oranžová střecha Refugi Gracia d'Airoto. I když to vzdušnou čarou nemohl být víc než kilometr, překonat tu vzdálenost mi trvalo dalších několik hodin a ještě jsem si stihl nepříjemně odřít koleno. Jeden šutr se při doskoku trochu víc zakvedlal, v důsledku čehož a za přispění těžké krosny jsem ztratil rovnováhu a jen tak tak, že jsem nezahučel do několik metrů hluboké díry mezi dvěma balvany o velikosti náklaďáku.

Vesnička Alos d'Isil.

K chatě jsem došel až za setmění a není tedy divu, že jsem ráno, byť po vydatném spánku na pohodlné matraci, bažil do dalším odpočinku. Sluníčko hřálo, široko daleko ani noha a Refugi d'Airoto vypadalo tak lákavě, že jsem se rozhodl tam ještě den zůstat. Krásně jsem si zarelaxoval, po dlouhé době pokročil s rozečtenou knížkou, zkrátka si dal oraz. Idylu narušil až oběd. Respektive, oběd byl též idylicky, příliš idylický. V idylickém rozpoložení jsem nedokázal udržet chřtán na uzdě a spráskal všechnu slaninu. Takovou energetickou bombu nešlo zbůhdarma promrhat válením se, a tak jsem si nakonec sbalil fidlátka a vyrazil dál.

Sestup do zapadlé historické vísky Alos d'Isil měl být rychlý a bezproblémový, ovšem chyba lávky, respektive stezky. Už podruhé za dva dny mě průvodce nechal totálně na holičkách, když mě poslal na nějakou cestičku která vůbec neexistuje. Místo toho jsem si vyžral nepříjemný a zcela improvizovaný sestup strmými svahy s metrovou trávou, které jsem měl nejenom plné zuby, ale i plné boty. Naštěstí to šlo rychle, v porovnání se včerejším kamzíkováním přímo bleskově.

Kýč jak z kalendáře, ale krásný kýč.

Tím však dnešní utrpení ani zdaleka neskončilo, to nejhorší mělo teprve přijít. Krátká pauza na náměstí, opláchnout nohy v kašně, počkat až odjede autobus turistů, rychlé foto a hurá dál. Z Alos d'Isil mě asfaltka dovedla na začátek dalšího prudkého stoupáku. Slunce bylo, narozdíl ode mě, stále v plné síle a když jsem konečně stanul na konci strmé štěrkové cesty, pot ze mě jenom lil. To se náramně líbilo hejnům obrovských hovad, která se díky přítomnosti krav, jejich smradlavých produktů a blízkosti vody vyskytovala v počtu větším než milém. Není tedy divu, že jsem se hledáním správné stezky dlouho nezabýval a co nejrychleji zmizel v lese, pryč z dosahu krvežíznivých bestií, v angličtině trefně pojmenovaných horsefly.

Průvodce opět projevil svou užitečnost, když tento úsek osvětlil slovy "dojděte ke dvěma stodolám, projděte mezi nimi, pokračujte ještě kousek po trávě dokud nenajdete stezku podél potoka". Inu, krávy si daly tu práci a vyšlapaly těch stezek aspoň tucet. Jedna jak druhá končila po pár metrech v lese, kam už to dobrosrdečné stádo neproniklo. Nemohlo to dopadnout jinak, než že jsem se další hodinu prodíral příšerným houštím, každých pár kroků musel sundavat ze zad krosnu zachytávající se o větve, a drápal se do kopce jenž nebral konce. Po stezce samozřejmě ani památky, jediný orientační bod byl potok po mé pravici.

Když už jsem v to ani nedoufal, les náhle skončil a vystřídala ho téměř rovná travnatá plocha táhnoucí se až na konec údolí. Až na konec údolí byla cesta úplně podmáčená a navrátivší se armáda hovad udeřila s takovou vervou, že jsem i přes totální vyčerpání skoro utíkal. Kromě hmyzu mě hnala i vidina jezera, ke kterému jsem směřoval, a téměř magnetická touha po koupeli. V závěrečném krpálu jsem se zastavil jen na tak dlouho, abych pořídil nádhernou fotku vodopádu a o pár minut později už jsem ze sebe strhával oblečení, bral do ruky mýdlo a skákal do... KURVA TA JE LEDOVÁ!!!

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část