Pyreneje 2012 - Den 00 - Počátek cesty

Můj věrný průvodce, strýček Ton.

V létě 2012 jsem se vydal na pochod přes Pyreneje. Od Atlantického oceánu ke Středozemnímu moři mi to trvalo pět týdnů, ušel jsem 800 kilometrů, zničil jedny boty a zdolal celkem 42 000 metrů převýšení (což je jako vyjít osmdesátkrát na Sněžku).

Ze třech možných tras, tedy francouzské GR10, španělské GR11 a mezinárodní HRP, jsem zvolil tu poslední, která je nejnáročnější, ale taky nejkrásnější. HRP je zkratka francouzského názvu pro Pyrenean High-Level Route a narozdíl od GR10 a GR11 to není oficiální značená trasa, nýbrž jakýsi koncept či idea, spočívající v kombinaci mnoha na sebe navazujících cest a cestiček, které umožňují přejít Pyreneje v co největší nadmořské výšce a co nejblíž horským vrcholům (někdy přímo přes ně). V roce 1971 tuto ideu "vymyslel" francouz George Verone.

Část této úžasné cesty se mnou absolvoval kamarád Honza, přezdívaný Oprah. Spolu jsme svědomitě vedli deník, který jsem po návratu domů vydal na blogu. Tady je první část. Příjemné čtení.

Den D, odlet z Prahy

Kapitánův deník, hvězdné datum 22.06.2012.

Kapitánův deník.

Krátce před odletem Storm prohlásil: MÁM HLAD.
Bez váhání vystoupil z řady a rozhodl se, že čas do odletu stojí za to pojíst. Sňal jsem tedy z ramene svou chic plátěnou tašku plnou obložených chlebů od babičky a zeptal se Storma, zda si dá radši chleba s vařeným vejcem a slaninou nebo česnekový bok s vysočinou.
Storm trošku zaváhal a když jsem mu promptně vrazil do ruky pytlíček s chleby zabalenými v papírovém ubrousku jako ve škole, načež se letištní halou začala linout vůně vysočiny, nenápadně jsme se rozhlédli po kolemstojících lidech a došli k názoru, že vytahovat typicky českou svačinu není nejlepší nápad.

Naše pohledy se střetly, hlavou nám probleskla stejná myšlenka (obraz rodiny Homolkových) a oba jsme propukli v nezadržitelný smích, který nám vydržel až do Francie. Nezapomenu na Stormův výraz, když držel v ruce něco, co se neodvážil před ostatními ani rozbalit, natož sníst, a dáví se smíchy. Až v Toulouse, při cestě nejmenším metrem na světě, jsme se odhodlali ukojit hlad.

Po strastiplné cestě na periferii Toulouse začalo velmi úspěšné stopování (ve Francii se stopuje překvapivě dobře) a celkem rychle (v jednom autě až příliš rychle, jel jak magor a valil to 190) jsme dorazili skoro do cíle, tedy k pobřeží. Teď stanujeme kousek od dálnice a zítra nás čeká krátký přesun do přímořského městečka Hendaye, kde začíná pochod napříč Pyrenejemi.

Další díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část