Čtvrtek 26. července
Během dopoledne jsem došel do Hospitalet-pres-l'Andorre a dokončil tak čtvrtou, předposlední etapu HRP. Už jen týden a jsem u moře! Nebudu zapírat, že se těším až tohle martyrium skončí; hory jsou nádherné, ale nic se nemá přehánět.
Hospitalet je malá, nehezká víska významná hlavně jako dopravní uzel. Vede tudy dálnice, železnice, HRP a výhled hyzdí elektrárna. Jak jsem tak seděl, popíjel pivo a koukal na projíždějící auta a kamiony, silně mě to táhlo k ceduli Barcelona. Odolat a nestoupnout si tam se zvednutým palcem bylo fakt těžké. Už jen týden k moři, říkal jsem si, musíš to vydržet, cíl je na dosah! V místním obchodně restauračním zařízení jsem ze sebe po týdnu v horách opět udělal člověka (oholil se), doplnil zásoby jídla a po dopingu v podobě chlazené dvanáctky a litru koly vyrazil tak ostrým tempem, že pochod skončil dřív než pořádně začal. Nohy nasadily turbo a byť za mnou zůstávala potem rozmáčená stopa, únava žádná. Strmé úbočí mě vyneslo z údolí zpátky do hor, prosvištěl jsem okolo Refuge de Besinés, a pak to začalo být vskutku zajímavé.
Dnešním cílem bylo dojít co nejblíž k úpatí
Pic Carlitu (2921m), jedné z posledních velkých překážek, leč náhle se nade mnou zjevil bouřkový mrak a začal metat hromy blesky. Kupodivu mě nezasáhl ni blesk, ni hrom, natož pak déšť. Vítr vál správným směrem a hnal mrak svinským krokem dopředu, takže já byl chvilku na jeho okraji a pak úplně mimo něj. Horší to bylo po vylezení do sedla (Coll de Coma d'Anyell, 2470m); obloha nad protějším údolím s obrovským jezerem Lac de Lanoux byla černá jak odvrácená strana slunce a všechno nasvědčovalo tomu, že i nade mnou se strhne pořádná mela. Pak to šlo ráz na ráz - bleskurychle postavit stan přímo v sedle, pomocí kamenů ho zabezpečit proti vichřici a čekat. Hromy bily jak tisíc vikingských bohů, vítr cloumal se stanem jako šílený, spadly tři kapky vody a za půl hodiny bylo po všem. I tahle bouřka mě minula doslova o krajíček a ačkoliv mě to stálo hodinu denního světla, které jsem mohl využít k pochodu, bezpečnost je důležitější. Navíc jsem vždycky chtěl stanovat v horském sedle, takže děkuji planý poplachu za záminku!
Na té fotce vypadáš spokojeně, i když dost unaveně. No, po měsíci v horách bych byla já už asi nejspíš mrtvá, takže klobouk dolů :o)
OdpovědětVymazatA to jsem ten den měl ještě asi šest hodin pochodu před sebou :)
OdpovědětVymazatBlázne :o)
OdpovědětVymazat