Honza píše: jak výborný byl včerejší den, tak příšerný byl ten dnešní! Vstali jsme přesně v šest (paráda, to se nám doteď ani jednou nepovedlo) a vyrazili hezky načas. Dokonce jsme díky tomu utekli jistému dešti a bouřce. Jenže po pár hodinách mě začalo bolet koleno (později se ukázalo, že to byly namožené vazy) a odpoledne už jsem bolestí nemohl ani došlápnout. To znamenalo jediné - konec. Pokračovat v tomto stavu bylo nemyslitelné a další zdržení jsme si nemohli dovolit. Sešli jsme tedy poslední kopec, rozdělili si jídlo, rozloučili se a já vyrazil na stopa směr Praha.
Jirka píše: dnešek se za povedený označit nedá. Navzdory špatné předpovědi sice vyšlo počasí, ale to je asi tak všechno. Ráno jsme si přivstali a směle vyrazili s úmyslem pokořit dlouhou dvanáctihodinovou trasu završenou velkolepým západem slunce na Pic d'Ayous. Honzu po pár hodinách rozbolelo koleno a navzdory bandáži a ibuprofenu po dalších pár kilometrech nebyl schopen jít. Jedno pětidenní zdržení ze zdravotních důvodů už jsme zažili a další bylo nemyslitelné. Navíc mu došly peníze, takže se rozhodl vrátit do ČR. Já tím pádem přišel o parťáka na cesty a taky o skvělého kuchaře. Honza se totiž od prvního dne ujal kuchyně a jeho ešus produkoval jednu dobrotu za druhou (narozdíl ode mě ho to i bavilo). To ale samozřejmě není hlavní důvod, proč mě jeho odjezd mrzí. Mrzí mě proto, že jsem konečně, po letech cestování o samotě, našel člověka, se kterým jsme si padli do oka, zažili srandu a mohli sdílet zážitky z cest. Pro něj to navíc byla první velká výprava a opravdu si jí užíval a prožíval každým coulem. Co je však nejdůležitější, ve dvou se to lépe táhne a v horách to platí dvojnásob. Teď ležím ve stanu a zatímco píšu tyto řádky, venku řádí Mordor - předpověď se přeci jen vyplnila, byť se zpožděním - a já jen doufám, že to stan přežije. Hromy, blesky, leje jako z konve a...
Žádné komentáře:
Okomentovat