Pyreneje 2012 - Den 31, 32 a 33 - Valle d'Eyne, Ull de Ter and Pic du Canigou

Sobota 28. července
Minulou noc jsem strávil v koňské oboře. Taková koňská obora, ta dokáže pěkně překvapit. Uprostřed noci mě probudilo šramocení poblíž stanu a když jsem rozespale, s napůl zalepenýma očima vykouknul ven, ve světle čelovky na mě zíraly dvě bílé, nehybné, duchy připomínající siluety se svítícíma očima. Napůl spícímu mozku chvíli trvalo, než si dal dvě a dvě dohromady a poznal v éterických bytostech koně, kteří prošli sotva půl metru od stanu. Ráno se mnou přišli noční návštěvníci posnídat a drze se domáhali nejprve obsahu mé krosny a pak pomeranče v mé ruce. Zkuste odehnat půltunové zvíře když chce váš pomeranč.

Od snídaně není daleko k obědu a tam jsem dnes udělal osudovou chybu. Ano, přežral jsem se. Na svou obhajobu musím říct, že ta francouzská domácí paštika byla výborná a musela se sníst, jinak by se zkazila. Nicméně to znamenalo, že jsem navzdory svižnému rannímu výšlapu ve Valle d'Eyne nemohl skoro pokračovat a na horský hřeben jsem se belhal jak při posledním tažení. Mezitím se stačilo pokazit počasí a zbytek dne se odehrál nejen ve znamení impozantních vršků (Pic de Noufonts, 2861m), panoramat a horského hřebene tvořícího státní hranici, ale taky ve znamení větru a zimy, že by se i Sibiřan otřásl.

Když už je řeč o počasí, to pyrenejské je fakt zvláštní. Od Honzova odchodu před třemi týdny a bouřce u Lac Casterau ani jednou nepršelo, nebe bylo jako z reklamy na modrou barvu a sluníčko hřálo jedna radost. Jakmile jsem však došel k Pic Carlitu, kde podle strýčka Tona končí vliv Atlantiku a začíná suché středomořské klima, začaly se valit bouřky, hromy, blesky, vichr, zima... a ani kapka deště. Divné. Ale zpět k tématu. Po dlouhém pochodu po hřebenech jsem řádně profoukaný došel ke španělské boudě Refuge Ull de Ter. Poslední návštěva Španělska (zbytek HRP jde po francouzské straně hor) byla příjemná a dokonce se ukázalo, že jeden ze zaměstnanců byl na Zélandu, takže bylo o čem si povídat.

Neděle 29. července
Nic zvláštního jsem od dneška nečekal, přesto to byl příjemný den. Pochod měl spočívat v překonání několika obrovských náhorních plošin pokrytých nízkou trávou. Jinými slovy, ideální - snadný terén, minimální převýšení a oku lahodící, byť k focení nevhodná krajina. A spousta kilometrů. Šlo mi to tak od ruky, respektive od nohy, že jsem si večer ještě ukrojil něco ze zítřejší etapy, výstupu na Pic du Canigou (2784m), a zítra budu na vrcholu poslední pyrenejské překážky o pár hodin dřív. Byl jsem tak rozjetý, že mě napadlo ho ještě teď večer zdolat, ale nakonec zvítězil zdravý úsudek a utábořil jsem se podle plánu u vodního zdroje, v příjemné společnosti mladých Francouzů (a Francouzek), ohně a pozvání na večeři (asi musím vypadat fakt vyhuble, poslední dobou mi čím dál víc lidí nabízí jídlo). Modlím se, aby zítra vyšlo počasí; Canigou je poslední vysoká hora na kterou polezu a slibuje skvostný výhled až k moři!

Kříž na Pic du Canigou, kam lidi nosí katalánské vlajky
a 23. června zde zapalují tzv. Plamen Canigou.

Pondělí 30. července
Canigou je nářez! Dobře, že jsem se tam nevypravil už včera večer. Možná bych to i stihl, ale bylo by to utrpení a dolů bych lezl za tmy. Takhle jsem si hezky zčerstva dal energický výšlap a za hodinu obdivoval širé okolí z vrcholu. Poslední úsek se musí vyšplhat po skále a držet se rukama. Parádní. Výhledy na obrovský kus Pyrenejí jsou úchvatné a když se člověk podívá směrem odkud přišel, vidí tu obrovskou dálku co urazil, a kudy přesně se posledních pár dní trmácel. A skutečně je vidět moře!

Hora je významná i kvůli katalánské tradici zvané Flama del Canigó (plamen Canigou). O půlnoci na 23. června se na vrcholu zapálí oheň symbolizující jednotu země, lidé ho pak pomocí pochodní roznesou do celého kraje a zapalují další a další symbolické ohně. Za jedinou noc jich prý vzplane na třicet tisíc.

Trocha šplhání...

Popularita Pic du Canigou má však i svá úskalí. Kromě mnou zvolené cesty k němu vede ještě mnohem přístupnější stezka od Chalet de Cortalets, kudy denně projdou stovky turistů. Při mém dopoledním příchodu to ještě šlo, ale v poledne už vrchol připomínal nádraží, nebylo tam k hnutí a byl tedy nejvyšší čas zmizet. Cestou dolů jsem se zakecal s jedním Holanďanem a během silně erudovaného rozhovoru jsme probrali snad všechno, od nejnižších politických praktik až po nejvyšší duchovní cíle. K obědu mi opět bylo nabídnuto jídlo (to fakt vypadám tak vyrchtle???) a pak už mě čekal jen dlouhý, rutinní pochod po úbočí. Vlastně až tak rutinní nebyl - poprvé po několika týdnech jsem sklesával pod dva tisíce nadmořských metrů s tím, že už zpátky nenastoupám. Canigou je poslední vrchol převyšující 2000m a byť mě ještě čeká spousta kopců, žádný z nich nebude tak vysoký. Moře je stále blíž a hory se pomalu ale jistě snižují...

Při pomyšlení na to, že je cesta téměř u konce, že jsem jen pár dní od kýženého, tolik vytouženého cíle, mám smíšené pocity. Mám obrovskou radost, ale současně si uvědomuji, že tahle úžasná, byť dlouhá cesta brzy skončí. Ba co víc, její nejlepší část vlastně už dávno skončila - centrální Pyreneje jsou dávno za mnou a tady, v blízkosti Středozemního moře, už nejsou hory tak vysoké, je tu mnohem víc lidí, civilizace je tu daleko patrnější a celkově to už není ono. Já tu lidskou mysl prostě nechápu - nejdřív po něčem strašně touží, strašně to chce a když je to konečně na dosah, nejradši by se vrátila na začátek.

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část