Pyreneje 2012 - Den 11 - Pic du Midi d'Ossau

Pic du Midi d'Ossau (2884m)

Neděle 8. července, ráno
Včera v noci jsem musel přestat psát. Bouřka řádila takovým způsobem, že se stan ohýbal až na zem a o vodu nebyla nouze ani uvnitř. Udělal jsem si dvojitou ochrannou vrstvu (sebe i se spacákem zabalil do ponča) a rukama držel stan, aby se nezbortil. Přes tu vichřici a déšť nebylo slyšet dokonce ani všudypřítomnou kakofonii kravských zvonů, a to se stádo páslo chvílemi jen metr ode mě. Po půl hodině se vichřice uklidnila a zůstaly jen světelné efekty s deštěm. Někdy během noci to ustalo úplně, protože jsem se probudil do krásného slunného rána a všechny věci měl suché. A teď tedy vyrážím vstříc prvnímu dni sólo putování po Pyrenejích. Čeká mě další brutální výstup. Tady to tak prostě je, člověk neustále šplhá do krpálů, jen aby na druhé straně mohl sejít do údolí a začít se škrábat do dalšího, ještě většího kopce. Pochod po vrstevnici, ať už je to úbočí hory nebo hřeben, je stejně vzácný jako poctivý politik v české vládě. Ať už tyhle hory navrhoval kdokoliv, musel mít buď zvrácený smysl pro humor nebo nenáviděl chodce.

Neděle 8. července, večer
Svůj první den o samotě v Pyrenejích mohu shrnout jako velmi zdařilý. Po včerejší bouřce bylo dnes vyloženě nádherně - sluníčko, teplo, bezvětří, obloha jak z omalovánek, prostě idylka. Což se bohužel projevilo i na počtu víkendových výletníků. Takové procesí už jsem dlouho nezažil. Ráno jsem místo HRP trasy navrhované strýčkem Tonem sešel do údolí po GR10 a na protější kopec vylezl po mnohem schůdnější cestě. I tak to byla pořádná makačka. První polovinu dne jsem strávil výstupem podél impozantní hory Pic du Midi d'Ossau (2884m), která už několik dní dominuje krajině a výrazně vyčnívá nad všechny okolní špičky. Užil jsem si hlavně lezení přes ohromný boulder garden od úpatí až do sedla. Po 700 metrovém výstupu a zasloužené pauze u prosluněného jezera u Refuge de Pombie (kde jsem si velmi příjemně pokecal se dvěma postaršími Američany) mě čekal sestup do vedlejšího údolí a další, ještě drsnější výstup skoro 1000m.

Nevím, zda to bylo díky improvizovaným hůlkam, které jsem si našel v lese, nebo zda za to mohla koňská dávka Nutelly, ale druhý výstup se mi šel daleko líp a na Col d'Arrious jsem dorazil za pouhé dvě hodiny (oproti třem hodinám avizovaným průvodcem). Tady mě čekal zážitek jménem Passage d'Orteig (video). Je to přelez po skalní stěně nad několik set metrů hlubokým srázem, jištěný jen volně visícím ocelovým lanem. Nic těžkého, ale adrenalin to byl a těm kdo trpí závratěmi tuto cestu nedoporučuji (oficiální cesta je o půl hodiny delší, namáhavější, ale bezpečnější).

Na závěr si dovolím takovou úvahu o Pyrenejích. Ze začátku mě to tady moc nebavilo a říkal jsem si, zda ta strašná dřina a všechno to pachtění se do kopců mají vůbec nějaký smysl. Jenže pak se člověk dopachtí někam, kde zůstane užasle zírat na nějakou dech beroucí krajinu a uvědomí si, co právě dokázal, jakou překážku zdolal. Nejenom krásné výhledy, ale taky pocit zadostiučinění jsou ta nejlepší odměna, jakou si lze představit. V takových chvílích jde stranou jakýkoliv pocit námahy a nepohodlí, za tu nádheru a za ten pocit to prostě stojí. A děje se to každý den!

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část