Pyreneje 2012 - Den 25 - Welcome to Andorra

Výhled do Španělska z Port de Baiau, na hranici s Andorrou.

Neděle 22. července
Po ležérní snídani a pozdním odchodu z boudy Baborte mě čekalo pohodové klesání do údolí a náhodné setkání se skupinkou Čechů z Náchoda, kteří se jako praví vlastenci rozhodli vyšplhat na Pico de Aneto, nejvyšší horu Pyrenejí (3404m), a připíchnout tam českou vlajku. Na cestu se, též velmi vlastenecky, zásobili domácí třešňovicí a neméně vlastenecky mi nabídli. Dík, byla výborná! Zbytek dne se nesl v duchu pomalého stoupání bez elánu, častých pauz a celkově chcíplého pocitu. Zřejmě šlo o skrytou nervozitu z nadcházející překážky - hardcore krpálu Port de Baiau.

A skutečně, je to zatím nejbrutálnější sedlo, přes které jsem šel. Člověk se musí doslova vyškrábat 300 výškových metrů do extrémně strmého svahu pokrytého prachem, hlínou a sypkými kamínky. Ulehčil jsem si to tak, že jsem si zahrál na horolezce a místo škrábání se po prašném kluzkém svahu jednoduše vylezl po skále hned vedle stezky. Světe div se, jakmile byla tato překážka překonaná, všechna malátnost opadla a v euforii ze zdárného výškrabu jsem si nejen zahulákal do kraje, ale ještě vyběhl na špičku hory, abych si první momenty v Andoře náležitě vychutnal. Dojít k Refugi de Comapedrosa už bylo jen otázkou jednoho sestupu a vhodný nocleh (nikoli v refugiu, to stojí 30€) se nabídl v podobě malinké kamenné cabany (španělský název pro pastýřskou boudu). Skoro lituji, že venku neřádí blizard, když mám tak luxusní zázemí.

Hotel Andorra.

Zítra nebo pozítří se pojedu stopem podívat do města na druhém konci Andorry (je to jen 25km). Tato zemička není v EU a je tu prý výrazně levnější například tabák či alkohol. Velmi užitečné pro trekkera, jenž má před sebou ještě stovky kilometrů a počítá každý gram nákladu... Příchod do Andorry pro mě však není důležitý kvůli levnému chlastu (no, možná trochu, pivo v hospodě jen za euro!!!), ale protože jde o významný milník na mém pochodu. Dnes je 25. den cesty a ta cesta je opravdu dlouhá. Několik dní jsem měl vážnou krizi a seriózně uvažoval o tom to utnout, skočit na stopa a odjet, přechod hor dokončit někdy jindy (spousta lidí to jde třeba natřikrát). Největší krize byla před Salardu. Nad vodou mě, kromě vědomí že by to byla velká osobní prohra, držel i fakt že ze Salardu je to jen pár dní  do Andorry, kam jsem se od začátku těšil, a že tenhle státeček symbolizuje zdolání skoro tří čtvrtin cesty. Když jsem konečně tady, už vím že to nevzdám a HRP dotáhnu do konce. Za každou cenu!

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část