 |
| ZEVL (Zasloužený Edpočinek VLeže) u Refugi de la Restanca. |
Úterý 17. července večer
Nakonec jsem zůstal v Salardu přes noc. Ne, že by se mi tady tak líbilo, prostě jsem nestihl nakoupit. Po obědě jsem totiž naivně nakráčel do zařízení, které má i přes okázalý nápis SUPERMERCADO k obchodnímu domu stejně daleko jako pojízdný prodavač hotdogů, a nezbylo mi než se vydat do sedm kilometrů vzdáleného městečka Vielha, kde mají skutečný obchoďák. Tam jsem sice dobře pořídil, ale zabralo mi to celý zbytek dne. Vtipné bylo, že jsem v Salardu šel na stopa k autobusové zastávce a hned první auto mě vzalo. Nestál jsem tam ani půl minuty a už jsem se vezl, což zjevně vyvedlo z míry skupinku lidí čekající na autobus s půlhodinovými intervaly. Po návratu do Salardu jsem si našel nocleh v hostelu přímo určeném Pyrenejským chodcům (12,50€ na noc) a když už se tu musím zdržet, aspoň si užívám horkou sprchu, měkké matrace, soukromí (nejsou tu žádní jiní hosté), půl láhve červeného co někdo nechal v kuchyni, a ráno se chystám vyrazit plně odpočat a regenerován.
Ještě bych se rád vrátil k lidem, které cestou potkávám. Po Američance Sharon (viz. předchozí příspěvek) se mi povedlo narazit na Briana Johnsona, autora z britského nakladatelství
Cicerone, které publikuje turistické průvodce včetně toho mého. Brian prochází celou trasu GR11 a aktualizuje značně zastaralou knihu. Je to zvláštní chlápek, na křížku má aspoň šedesát let a v nohou desítky tisíc kilometrů, Skotsko zná jak breberky ve svém plnovousu, Pyreneje zdolal osmkrát, třikrát přešel monstrózní
Pacific Crest Trail (2650 mil/4200km dlouhý pochod z Kalifornie do Kanady) a aby toho nebylo málo, v mládí jezdil do Československa účastnit se orientačních běhů. Navzdory celoživotnímu chození byl však i on pomalejší než já a po pár dnech jsem ho "vyměnil" za jiného chodce.
Tentokrát se mi poštěstilo a konečně jsem našel někoho, kdo nezpomaloval mě, ale spíš já jeho. Francouz Olivier měl jasno - manželka ho pustila na 28 dní a za tu dobu musel stihnout HRP děj se co děj. Docela nám to spolu klapalo - díky němu jsem vstával hodně brzo ráno, což mě posunulo o pořádný kus blíž k cíli, zatímco on se nechal zlákat na dlouhé odpolední siesty. Proč v tom vedru šlapat do kopců, když se můžeme válet u jezera. Dnes ráno se bohužel naše cesty rozešly, máme totiž odlišné trasy (on jede podle jiného průvodce) a pochybuji, že se zase potkáme. Zatímco já se kvůli nákupu zdržel v Salardu, jemu se muselo celý den prášit od bot a nemám šanci ho dohnat.
 |
| Předkrm... |
Jakmile opustím Salardu, už nebude cesty zpět, pochod dokončím. Obavy mám jen z nepříjemných puchýřů na pravé noze a z rozpadajících se bot. Začátek konce byl patrný už dávno, ale teď se hrozivě přiblížil a boty jsou den ode dne rozsypanější. Praskla podrážka, trhají se švy, páře se látka. Vydržte, pohorky moje, ještě pár set kilometrů a dojdete zaslouženého odpočinku v nejbližší přímořské popelnici, ale musíte mě k ní donést!
 |
| a pokrm. |
Možná by se slušelo říct taky něco k samotným Pyrenejím, ale asi je to zbytečné, mám přece foťák. Je tu krásně a okolí se pořád mění, za poslední týden jsem viděl spousty impozantních hor, údolí a jezer, jedno úchvatnější než druhé. Koupání ve studené, průzračně čiré vodě je slast a všude zurčí křišťálově čisté potoky, takže navzdory varováním před suchem a vedrem netrpím žízní, byť se to asi změní jak se budu blížit ke středomoří. Kupodivu (naštěstí!) jsem skoro týden neviděl a hlavně neslyšel žádné zvířecí stádo, vyluzující tu svou děsnou zvonkohru. Suma sumárum, je tu báječně.
Žádné komentáře:
Okomentovat