Moře!!! Jsem u moře!!! Jsem v moři!!! Po dlouhých pěti týdnech pochodu je cesta konečně u konce, dokázal jsem to, přešel jsem přes Pyreneje od Atlantiku až ke Středozemnímu moři, hurá! HRP je pokořena, 800 kilometrů pěšky přes hory, 42 kilometrů stoupání, překonáno! Nepamatuji si, kdy jsem byl naposledy takhle šťastný, je to neskutečný pocit, nepopsatelný, přímo k nezaplacení!
Ale hezky popořadě. Dneska ráno jsem si doopravdy přivstal, aspoň v poslední den se mi povedlo vyhrabat se z pelechu včas. V šest se vařila voda na čaj a v sedm nula nula jsem vykročil vstříc posledním kilometrům pyrenejského pochodu. První část dne proběhla tak nějak standardně - potkal jsem dva Frantíky co šli finální část GR10, měli jsme stejnou trasu a i když byli pomalejší než já, dobře se s nimi povídalo a trochu jsem se tedy zdržel. Beze spěchu jsme si užili výhled z Pic Neulos (1256m), posledního významného vršku, a pak už jsem nasadil turbo a ztratil se jim. Bolely mě nohy, ale jakmile se na obzoru objevilo moře, ta krásná až na horizont se táhnoucí linie písečného pobřeží, pláží a červených střech domů, jakoby mě někdo nadopoval a byl jsem k nezastavení. Když se pak za posledním hřebenem objevil samotný Banyuls-sur-Mer, moje cílová stanice a oficiální konec HRP, v mém nitru vybuchla euforická supernova.
 |
| Optický klam na Pic Neulos. |
Ale zpět k tématu. Banyuls se navzdory všemu přibližoval a s každým krokem, každým bolestivým zaúpěním mě hnala dopředu vidina cíle, moře, úlevy a triumfu. Když jsem konečně procházel vyasfaltovanými ulicemi, nevěříc že je opravdu konec všem kopcům, prašným cestám, výmolům a kamení, trochu jsem se uklidnil a šel normálně... až do chvíle, než se domy rozestoupily a objevila se pláž. V tu chvíli se mi zrychlil dech, tep i krok, srdce se rozbušilo jako tisíc kladiv a ignorujíce bolest jsem se rozeběhl k té nádherné, nekonečné modré ploše před sebou.
Jen poslednímu zbytku sebeovládání vděčím za to, že jsem do vody nevběhl obutý a s krosnou na zádech. Nedočkavý jak panic co jde poprvé na to jsem ze sebe ještě v běhu strhal batoh, boty i oblečení, nějakým zázrakem našel a natáhl si plavky a pak už jen sprint přes lidskými těly zaplněnou pláž a... ŠPLOUCH!!!Ten pocit se nedá popsat. Bylo to úžasné, nádherné, absolutní extáze. Takhle vypadá ráj, takhle se cítí budhisti když dosáhnou nirvány, tohle prožívá Pepíček když pod stromkem najde Lego, a takhle jsem se cítil já, když z mých utrápených nohou syčela pára... Každý den, každou minutu a vteřinu jsem snil o téhle chvíli, ta představa mě držela, obrazně řečeno, nad vodou. Jen pro tuhle chvíli stálo za to celou akci podniknout a měsíc chodit po horách. Nikdy jsem nic takového nezažil, a jestli ano, nevzpomínám si kdy. Bylo to jedním slovem boží!
Po vychutnání sladké odměny přišel čas na fázi PIVO. První půllitr šel na ex, až ten druhý jsem si dokázal pomalu vychutnat a zatímco jsem tak seděl, usrkával zlatavý mok a pozoroval kolemjdoucí, v hlavě mi vířil milion pocitů a současně jsem měl úplně vygumováno. Myslel jsem na všechno a na nic. Na to jaká to byla neuvěřitelná cesta a dobrodružství, co to pro mě znamená a jak protichůdné pocity to ve mně vzbuzuje.
HRP je pro mě synonymem nezapomenutelného dobrodružství, na které bych nejradši zapomněl. Aspoň tak jsem to cítil ve chvílích, kdy jsem si užíval skvostné výhledy, čistý horských vzduch, klid, přírodu, a zároveň se pachtil do kopce naprosto bez chuti a chtěl být někde jinde. Bylo dost takových dnů, kdy morálka upadala, celé to působilo jako příliš dlouhý výlet a nahlodávalo mě nutkání se vším seknout. Nejtěžší to bylo při procházení vesnicemi a údolími, kudy vedla silnice. Doslova jsem bojoval proti touze jít na stopa a skončit to, dát si zase jiné dobrodružství. Vždycky jsem se ale kousl a nepustil se myšlenky, že musím dokončit to co jsem si začal, že bych se sám před sebou styděl kdybych to vzdal a že na konci mě čeká sladká odměna. A věru, když to teď vezmu zpětně, bylo to něco unikátního a vědomí, že jsem to dokázal, fyzicky i psychicky, znamená fakt hodně. Ovšem teď, po té dlouhé a náročné dovolené, potřebuji dovolenou.Tak a to je konec přátelé, cyklus Já a Pyreneje dospěl do zdárného konce a další materiál pro tento blog v současné době nemám. Na vedlejším kanálu ale běží nový seriál, respektive druhá sezóna toho posledního - Na kole po Novém Zélandu. Pro ty co nevládnou angličtině je tu překladač Google Translate, který má sice k dokonalosti daleko, ale s přimhouřenýma oběma očima se to dá přežít.
Na začátek / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část
Žádné komentáře:
Okomentovat