Pyreneje 2012 - Den 21 - Tuc Marimanya

Výškrab, aneb do tohoto kopce se musím doslova vyškrábat.

Středa 18. července
Rozhodně nejhardkorovější den ze všech. Po pozdním odchodu ze Salardu (po týdnech stanování se měkká postel opouští fakt těžko) mě čekalo šest hodin stoupání z 1270m na nějakých 2660, což s krosnou čerstvě napěchovanou zásobami a v úmorném vedru není žádná lahůdka. Poslední část výstupu obnášel kamenitý výškrab na hřeben, těsně pod vrchol hory Tuc Marimanya. Tam ale trable teprve začínaly. Průvodcův výklad dalšího postupu byl naprosto zmatečný a nepochopitelný, jako by popisoval úplně jinou trasu, a navíc se rozcházel i se stezkou vyznačenou v mapě (přísahám že jsem ji nedržel vzhůru nohama), a proto jsem zvolil vlastní postup. Nešel jsem ani po hřebenu (jak zřejmě chtěla knížka, což jsem vydedukoval později), ani podle mapy (musel bych slézt až do údolí a zase to nastoupat), ale přímo za nosem, po úbočí asi deset metrů pod hřebenem. To se ukázalo býti nešťastné řešení, protože jsem si vyžral hodinu a půl lezení po strmém svahu pokrytém obrovskými, občas se viklajícími balvany. Párkrát se to pode mnou při došlápnutí nečekaně zhouplo a nebylo to ani trochu příjemné. Po úmorném lezení jsem to nakonec dokázal a konečně se vydrápal do sedla Coll d'Airoto, jen abych zjistil, že na druhé straně mě čeká ještě větší boulder garden...

PS. Omlouvám se za krátkost tohoto příspěvku. V době psaní zápisku jsem byl naprosto vyčerpán a zbytek dopisoval až další den. Z důvodu zachování kontinuity deníku to nechci dávat dohromady, ale slibuji že příští příspěvek to bohatě vynahradí. Tady aspoň fotky. Snad jen dodám úsměvnou situaci při doplňování vody. Široko daleko žádný potok, zato jeden moc pěkný sněhový jazyk, proto jsem láhev napěchoval sněhem s tím, že na sluníčku roztaje. O pět minut později jsem našel potok a strávil čtvrt hodiny dolováním ztuhlého sněhu ven...

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část