Pyreneje 2012 - Den 34 a 35 - Vedro, ekofarma a drcené palce

Poslední pohled na Pic du Canigou.

Úterý 31. července
Zas ta samá chyba, přežral jsem se! Mě prostě nebaví o siestě jen tak sedět a máchat si nohy v řece, a jak se lépe zabavit než jídlem? Pomalu soustředěně konzumovat dobrý pokrm mě baví, ba přímo naplňuje. A ty hrozny byly tak dobré, stejně jako sýr, salám i čerstvá bageta...

Bohužel nebylo nejmoudřejší si nacpat teřich a pak se ve víc než třicetistupňovém vedru vydat na náročný výšlap z vesnice Arles-sur-Tech (282m) na Col de Paracolls (902m). Nakonec jsem to zvládl, po malých krůčcích a s častými pauzami, na kopci vyždímal propocený hadr jenž byl původně trikem, a rozhodnut dojít dnes co nejdál opět vykročil.

Následující etapu jsem nešel podle knížky, nýbrž kratší a zajímavější cestou, než je ta uvedená v průvodci. Krásná lesní stezka vedoucí na skalnatý výstupek mi ušetřila nejmíň hodinu chůze a k mému velkému překvapení mě dovedla na jakousi ekofarmu, kde mě nechali zadarmo vyspat, umýt a doplnit pitnou vodu (budiž blahořečena paní majitelka). Nedošel jsem sice do vytyčeného cíle, ale je to už jen kousek a tohle místo je zajímavější. Jmenuje se to tady Mas de la Griffe a jde o jakousi kombinaci koňské farmy a ekologického kempu - mají tu postavené jurty, přírodní záchod i sprchy a velmi zajímavou prádelnu - z pračky vymontovali elektromotor a na hřídel připojili jízdní kolo. Viděli jste někdy ve filmu, jak člověk šlape na bicyklu a vyrábí proud? Tak tady takhle perou prádlo.


Středa 1. srpna
Hned ráno průser. Nejenže jsem jako obvykle zaspal (ranní nedisciplinovanost je můj nejhorší cestovní neduh a stál mě už hodně času), ale ještě jsem se u snídaně zakecal s Frantíkem co tu s manželkou a miminem tráví dovolenou. Byl to velice příjemný a zajímavý rozhovor o Finsku, kde týpek pracuje, ale bohužel mě dost zdržel. Aby toho nebylo málo, spletl jsem si cestu a strávil půl  hodiny hledáním té správné. Ačkoliv jsem se během dne snažil dohnat zpoždění, nepovedlo se to a kus dnešní etapy mám stále před sebou. Zítra mě čeká velké finále a zřejmě to bude hodně hektický den.

Hraniční kámen ze 17. století.

Doufám, že překonám všechny nástrahy - zaspání, přežrání, počasí i bolest nohou, kterou mi už týden způsobují nové pohory. Navzdory dobrému začátku mi pořádně nesedí a při chůzi, hlavně z kopce, jsou to taková muka, že jsem je překřtil na Španělské boty (přestože je to německá značka, byly vyrobeny v Itálii a koupil jsem je v Andoře). Nikdy bych netušil, že budu s hrůzou očekávat cestu z kopce, místo abych se na ni těšil. Drcení palců při každém kroku není dvakrát příjemné...

Asi nejzajímavější dnešní zážitek bylo městečko Le Perthus, situované přímo na státní hranici, která protíná hlavní ulici (stačí přejít na druhou stranu a jste v cizině). Navzdory zajímavému okolí (pevnost ze 17. století, vykopávky římské silnice a stará strážní věž) je to hlučné, rušné místo plné obchodů, barů, přistěhovalců, kdysi typických příhraničních obchodů s levným alkoholem, a vede tudy dálnice. Pro někoho kdo strávil měsíc v horách doslova vražedná kombinace. Ach, jak mi v tu chvíli chyběly drsné, úmorné pochody, sněhové jazyky v horských sedlech, tichá údolí, průzračná jezera a zurčení bystřin... Není divu, že jsem z Le Perthusu okamžitě zmizel, jen doplnit jídlo a tryskem pryč. Přitom stačí jít sto metrů za vesnici a po ruchu je veta, jen místo horské bystřiny tam hučí dálnice.

Tak, to by prozatím bylo vše, jdu spát a modlím se, aby zítra všechno klaplo, abych se aspoň v poslední den cesty donutil brzo vstát a vyrazit na závěrečnou, dlouhou a náročnou etapu zakončenou koupelí ve slané vodě!

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část