Po luxusním noclehu v pastýřské boudě jsem hezky časně, tedy v 10:00, vyrazil do nitra Andorry, netuše co mě v příštích dvou dnech čeká. Ačkoliv mě od toho všichni odrazovali, byl jsem rozhodnut sejít do údolí a vidět "civilizovanou" část tohoto unikátního státečku, který má míň obyvatel než Hradec Králové, kde se platí eurem aniž by byli členy EU, kde lze obejít celou státní hranici za čtyři dny a kde je to z jednoho konce na druhý blíž než pražským metrem z konečné na konečnou. Taky je to jediná země na světě, kde je úředním jazykem katalánština (andorština ani andorská národnost totiž neexistují, Andorra je součástí, respektive leží v Katalánsku).
Nejbližší městečko, fádní turistické centrum zvané Arinsal, mě nijak neoslovilo a s úmyslem dostat se dál jsem začal stopovat. Po půl hodině marných pokusů mě to poněkud otrávilo a uvědomil jsem si, že vlastně tu Andorru vidět nechci. Omezil jsem to tedy na doplnění zásob v místní předražené samoobsluze a vrátil se do hor. Bohužel jsem brzy dospěl k závěru, že stav mých bot už je neúnosný a ačkoliv jsem do poslední chvíle doufal, že s nimi pochod dokončím, na dva prsty děravá podrážka a pěticentimetrový žralok mě přesvědčily o opaku. Mít boty plné prachu a kamení není nic příjemného. Andorra je prý ideální k nákupu levného bezcelního zboží a nebylo tedy co řešit. Takže znovu na stopa, tentokrát již úspěšně do města La Massana a pak zpátky, se zbrusu novými pohorami Lowa Khumbu GTX na nohou (za úplně normální cenu 150€, po slevě za 125€). Navzdory dojmům z rána, že Andořané nejsou zrovna ochotní lidé, jsem si je velmi oblíbil. Všichni jsou tu milí, sympatičtí a mají snahu člověku pomoct i když z toho nemají žádný prospěch.
Žádné komentáře:
Okomentovat