Pyreneje 2012 - Den 27 - Konec andorské etudy

Úterý 24. července
Takže, včera večer jsem po zběsilé akci znovu získal knížku, kterou jsem zapomněl na autobusové zastávce, a přitom ztratil foťák... zrcadlovku Nikon a v ní úplně všechny fotky. A jak že to dopadlo?

Navzdory akci a stresu ze ztráty knížky jsem u foťáku už jen rezignovaně pokrčil rameny a nijak se nevzrušoval. Byla noc a nemohl jsem stejně nic dělat. Nabízely se tři možné scénáře - z krosny mohl vypadnout v autobuse, při divokém sprintu po kamenech, nebo u Pedra v autě. V místních serpentinách si hrál na Niki Laudu a krosna se na zadním sedadle mrskala jak epileptik v záchvatu, takže jsem téměř stoprocentně věřil ve třetí možnost. Přesto jsem si ráno přivstal a důkladně prohledal včerejší kamennou stezku. Foťák jsem nenašel, což mě na jednu stranu zklamalo, na druhou stranu to byla úleva - neleží rozflákaný na šutrech a zvlhlý rosou. Ani u autobusáka jsem nepochodil, takže nezbývalo než najít Pedra.

A teď ten paradox - Andorra je tak malá, že se většina lidí zná, ale mobil na Pedra nikdo nemá a v práci ho nejde zastihnout, protože je pořád v terénu. Až do oběda jsme se míjeli - čekali jsme na sebe ve dvou různých hospodách, já mu nechal vzkaz na dveřích kanceláře a marně se tam chodil dívat, párkrát jsem ho dokonce viděl profrčet po silnici, ale výsledek žádný. Pak jsem znovu mluvil s autobusákem a ten mi dal Pedrovo číslo, které mezitím sehnal. Můj český Vodafone z nějakého důvodu odmítal v cizině volat, proto jsem rychle vyrazil k hospodě, když v tom za sebou slyším troubení a volání. Otočím se a Pedro mi z okénka podává foťák...

Úlevu smíšenou s pocitem trapnosti si asi dovedete představit. Trapnost ještě umocňovalo silné deja-vu z předloňské dovolené v Norsku, kde jsem taky málem přišel o foťák. Přitom by bývalo stačilo počkat v refugiu, Pedro mě tam ráno samozřejmě hledal. Místo celého dopoledne bych býval ztratil jen pár hodin a ještě si v klidu pospal. Ale konec dobrý, všechno dobré, zapili jsme to jedním oroseným a rozloučili se před refugiem, kam mě Pedro znovu odvezl. Závěr? Ztratil jsem půl dne pochodu, ale Andorru, Andořany a tuhle část cesty si rozhodně budu pamatovat!

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 26 - Začátek andorské etudy

Pondělí 23. července
Po luxusním noclehu v pastýřské boudě jsem hezky časně, tedy v 10:00, vyrazil do nitra Andorry, netuše co mě v příštích dvou dnech čeká. Ačkoliv mě od toho všichni odrazovali, byl jsem rozhodnut sejít do údolí a vidět "civilizovanou" část tohoto unikátního státečku, který má míň obyvatel než Hradec Králové, kde se platí eurem aniž by byli členy EU, kde lze obejít celou státní hranici za čtyři dny a kde je to z jednoho konce na druhý blíž než pražským metrem z konečné na konečnou. Taky je to jediná země na světě, kde je úředním jazykem katalánština (andorština ani andorská národnost totiž neexistují, Andorra je součástí, respektive leží v Katalánsku).

Nejbližší městečko, fádní turistické centrum zvané Arinsal, mě nijak neoslovilo a s úmyslem dostat se dál jsem začal stopovat. Po půl hodině marných pokusů mě to poněkud otrávilo a uvědomil jsem si, že vlastně tu Andorru vidět nechci. Omezil jsem to tedy na doplnění zásob v místní předražené samoobsluze a vrátil se do hor. Bohužel jsem brzy dospěl k závěru, že stav mých bot už je neúnosný a ačkoliv jsem do poslední chvíle doufal, že s nimi pochod dokončím, na dva prsty děravá podrážka a pěticentimetrový žralok mě přesvědčily o opaku. Mít boty plné prachu a kamení není nic příjemného. Andorra je prý ideální k nákupu levného bezcelního zboží a nebylo tedy co řešit. Takže znovu na stopa, tentokrát již úspěšně do města La Massana a pak zpátky, se zbrusu novými pohorami Lowa Khumbu GTX na nohou (za úplně normální cenu 150€, po slevě za 125€). Navzdory dojmům z rána, že Andořané nejsou zrovna ochotní lidé, jsem si je velmi oblíbil. Všichni jsou tu milí, sympatičtí a mají snahu člověku pomoct i když z toho nemají žádný prospěch.

Vzhledem k výletu do města jsem změnil trasu pochodu, vyžral si ultra vražedný úsek GR11 (ještě trochu a ten kopec by byl svislý) a z obce Ordino se za 1€ svezl autobusem do El Serrat, kde mi to pěkně navazovalo na původní cestu. To už byl večer, já spokojeně kráčel k Refugi de Sorteny, liboval si v nových pohorách a až těsně před boudou mi došlo, že postrádám knížku-průvodce, a že asi zůstal v Ordinu na zastávce. Zachvátila mě panika (čert vem informační hodnotu, ale přeci nepřijdu o vzpomínku na tuhle dovolenou), únava byla ta tam a já s údivem zjistil, že i s naloženou krosnou lze běžet maraton. Autobus byl dávno pryč, po autech se slehla zem a mně nezbylo, než ukecat jednoho místňáka aby mě svezl. Dvojitá klika - nejenže mi Pedro ochotně pomohl a že knížka byla opravdu na zastávce, ale ještě, protože pracuje pro vládu a má zvláštní povolení, mě dovezl až k boudě, kam jinak auta nesmí. S pocitem úlevy a dobře vykonané práce jsem sundal krosnu, těšil se na večeři a zjistil, že nemám foťák...

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 25 - Welcome to Andorra

Výhled do Španělska z Port de Baiau, na hranici s Andorrou.

Neděle 22. července
Po ležérní snídani a pozdním odchodu z boudy Baborte mě čekalo pohodové klesání do údolí a náhodné setkání se skupinkou Čechů z Náchoda, kteří se jako praví vlastenci rozhodli vyšplhat na Pico de Aneto, nejvyšší horu Pyrenejí (3404m), a připíchnout tam českou vlajku. Na cestu se, též velmi vlastenecky, zásobili domácí třešňovicí a neméně vlastenecky mi nabídli. Dík, byla výborná! Zbytek dne se nesl v duchu pomalého stoupání bez elánu, častých pauz a celkově chcíplého pocitu. Zřejmě šlo o skrytou nervozitu z nadcházející překážky - hardcore krpálu Port de Baiau.

A skutečně, je to zatím nejbrutálnější sedlo, přes které jsem šel. Člověk se musí doslova vyškrábat 300 výškových metrů do extrémně strmého svahu pokrytého prachem, hlínou a sypkými kamínky. Ulehčil jsem si to tak, že jsem si zahrál na horolezce a místo škrábání se po prašném kluzkém svahu jednoduše vylezl po skále hned vedle stezky. Světe div se, jakmile byla tato překážka překonaná, všechna malátnost opadla a v euforii ze zdárného výškrabu jsem si nejen zahulákal do kraje, ale ještě vyběhl na špičku hory, abych si první momenty v Andoře náležitě vychutnal. Dojít k Refugi de Comapedrosa už bylo jen otázkou jednoho sestupu a vhodný nocleh (nikoli v refugiu, to stojí 30€) se nabídl v podobě malinké kamenné cabany (španělský název pro pastýřskou boudu). Skoro lituji, že venku neřádí blizard, když mám tak luxusní zázemí.

Hotel Andorra.

Zítra nebo pozítří se pojedu stopem podívat do města na druhém konci Andorry (je to jen 25km). Tato zemička není v EU a je tu prý výrazně levnější například tabák či alkohol. Velmi užitečné pro trekkera, jenž má před sebou ještě stovky kilometrů a počítá každý gram nákladu... Příchod do Andorry pro mě však není důležitý kvůli levnému chlastu (no, možná trochu, pivo v hospodě jen za euro!!!), ale protože jde o významný milník na mém pochodu. Dnes je 25. den cesty a ta cesta je opravdu dlouhá. Několik dní jsem měl vážnou krizi a seriózně uvažoval o tom to utnout, skočit na stopa a odjet, přechod hor dokončit někdy jindy (spousta lidí to jde třeba natřikrát). Největší krize byla před Salardu. Nad vodou mě, kromě vědomí že by to byla velká osobní prohra, držel i fakt že ze Salardu je to jen pár dní  do Andorry, kam jsem se od začátku těšil, a že tenhle státeček symbolizuje zdolání skoro tří čtvrtin cesty. Když jsem konečně tady, už vím že to nevzdám a HRP dotáhnu do konce. Za každou cenu!

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 23 a 24 - Noarre, Col de Certascan, Pla de Boavi, Refugi Baborte

Noarre.

Pátek 20. července, pohoda po bouři
Večer těsně po mém vykoupání dorazil německý pár a utábořil se poblíž. Kdyby dorazili o chvíli dřív, viděli by nahatou postavu zuřivě se utírající do ručníku a řvoucí cosi o nelidsky ledové vodě. Holka která tam ráno skočila šipku by si to možná bývala rozmyslela.

Byli to celkem fajn lidi (Rumun žijící od dětství v Německu a pohledná Německo-Francouzska), měli stejnou trasu a po chvilce seznamování jsme tedy vyrazili společně. Nespěchali jsme, hned po ránu jsme si při hledání zkratky solidně prodloužili cestu a s trochou improvizace vyšplhali až na vrchol Pic de Coronella, který jsme měli původně obejít. Za famózní výhledy až do středu země, na nejvyšší ledovce centrálních Pyrenejí, to ale stálo. Zbytek cesty proběhl normálně - jezera, kopečky, fotečky, jeden hodně prudký sestup, opět improvizovaný, a odpoledne jsme se rozdělili.

Pyreneje 2012 - Den 22 - Napříč houštinami

Refugi Gracia d'Airoto, nejhezčí chata v Pyrenejích.

Čtvrtek 19. července, hororový pochod
Než začnu psát o dnešním martyriu, na chvíli se vrátím k tomu včerejšímu. Přestože byl včerejšek oproti dnešku doslova pohodový, večer jsem neměl sílu ani dopsat deník. Po mnoha hodinách lopocení jsem se v pozdním odpoledni konečně vyloupl na vytouženém Coll d'Airoto (2509m), sotva na půli cesty k vytyčenému cíli, a naskytl se mi nepříliš optimistický pohled na jezero Estany d'Airoto, ze všech stran obklopené gigantickými balvany. Nezbývalo, než se přes ten příšerný boulder garden nějak dostat; stezku popisovanou v průvodci jsem po předchozí zkušenosti ani nehledal a nejjednodušší se mi to jevilo přímou čarou k vodě a pak podél břehu na druhou stranu, kde už z dálky vykukovala oranžová střecha Refugi Gracia d'Airoto. I když to vzdušnou čarou nemohl být víc než kilometr, překonat tu vzdálenost mi trvalo dalších několik hodin a ještě jsem si stihl nepříjemně odřít koleno. Jeden šutr se při doskoku trochu víc zakvedlal, v důsledku čehož a za přispění těžké krosny jsem ztratil rovnováhu a jen tak tak, že jsem nezahučel do několik metrů hluboké díry mezi dvěma balvany o velikosti náklaďáku.

Vesnička Alos d'Isil.

K chatě jsem došel až za setmění a není tedy divu, že jsem ráno, byť po vydatném spánku na pohodlné matraci, bažil do dalším odpočinku. Sluníčko hřálo, široko daleko ani noha a Refugi d'Airoto vypadalo tak lákavě, že jsem se rozhodl tam ještě den zůstat. Krásně jsem si zarelaxoval, po dlouhé době pokročil s rozečtenou knížkou, zkrátka si dal oraz. Idylu narušil až oběd. Respektive, oběd byl též idylicky, příliš idylický. V idylickém rozpoložení jsem nedokázal udržet chřtán na uzdě a spráskal všechnu slaninu. Takovou energetickou bombu nešlo zbůhdarma promrhat válením se, a tak jsem si nakonec sbalil fidlátka a vyrazil dál.

Pyreneje 2012 - Den 21 - Tuc Marimanya

Výškrab, aneb do tohoto kopce se musím doslova vyškrábat.

Středa 18. července
Rozhodně nejhardkorovější den ze všech. Po pozdním odchodu ze Salardu (po týdnech stanování se měkká postel opouští fakt těžko) mě čekalo šest hodin stoupání z 1270m na nějakých 2660, což s krosnou čerstvě napěchovanou zásobami a v úmorném vedru není žádná lahůdka. Poslední část výstupu obnášel kamenitý výškrab na hřeben, těsně pod vrchol hory Tuc Marimanya. Tam ale trable teprve začínaly. Průvodcův výklad dalšího postupu byl naprosto zmatečný a nepochopitelný, jako by popisoval úplně jinou trasu, a navíc se rozcházel i se stezkou vyznačenou v mapě (přísahám že jsem ji nedržel vzhůru nohama), a proto jsem zvolil vlastní postup. Nešel jsem ani po hřebenu (jak zřejmě chtěla knížka, což jsem vydedukoval později), ani podle mapy (musel bych slézt až do údolí a zase to nastoupat), ale přímo za nosem, po úbočí asi deset metrů pod hřebenem. To se ukázalo býti nešťastné řešení, protože jsem si vyžral hodinu a půl lezení po strmém svahu pokrytém obrovskými, občas se viklajícími balvany. Párkrát se to pode mnou při došlápnutí nečekaně zhouplo a nebylo to ani trochu příjemné. Po úmorném lezení jsem to nakonec dokázal a konečně se vydrápal do sedla Coll d'Airoto, jen abych zjistil, že na druhé straně mě čeká ještě větší boulder garden...

PS. Omlouvám se za krátkost tohoto příspěvku. V době psaní zápisku jsem byl naprosto vyčerpán a zbytek dopisoval až další den. Z důvodu zachování kontinuity deníku to nechci dávat dohromady, ale slibuji že příští příspěvek to bohatě vynahradí. Tady aspoň fotky. Snad jen dodám úsměvnou situaci při doplňování vody. Široko daleko žádný potok, zato jeden moc pěkný sněhový jazyk, proto jsem láhev napěchoval sněhem s tím, že na sluníčku roztaje. O pět minut později jsem našel potok a strávil čtvrt hodiny dolováním ztuhlého sněhu ven...

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 20 - Noc v Salardu

ZEVL (Zasloužený Edpočinek VLeže) u Refugi de la Restanca.

Úterý 17. července večer
Nakonec jsem zůstal v Salardu přes noc. Ne, že by se mi tady tak líbilo, prostě jsem nestihl nakoupit. Po obědě jsem totiž naivně nakráčel do zařízení, které má i přes okázalý nápis SUPERMERCADO k obchodnímu domu stejně daleko jako pojízdný prodavač hotdogů, a nezbylo mi než se vydat do sedm kilometrů vzdáleného městečka Vielha, kde mají skutečný obchoďák. Tam jsem sice dobře pořídil, ale zabralo mi to celý zbytek dne. Vtipné bylo, že jsem v Salardu šel na stopa k autobusové zastávce a hned první auto mě vzalo. Nestál jsem tam ani půl minuty a už jsem se vezl, což zjevně vyvedlo z míry skupinku lidí čekající na autobus s půlhodinovými intervaly. Po návratu do Salardu jsem si našel nocleh v hostelu přímo určeném Pyrenejským chodcům (12,50€ na noc) a když už se tu musím zdržet, aspoň si užívám horkou sprchu, měkké matrace, soukromí (nejsou tu žádní jiní hosté), půl láhve červeného co někdo nechal v kuchyni, a ráno se chystám vyrazit plně odpočat a regenerován.

Pyreneje 2012 - Den 20 - Mlha, nadšení a krize

Výhled z Horquette d'Alans (2430m).

Úterý 17. července
V uplynulém týdnu se mi nějak nedostávalo chuti literárně tvořit, ale už zase sedím s tužkou v ruce a doháním to. Posledně jsem psal o návštěvě turistické vísky Gavarnie, kam jsem dorazil minulé úterý (10.7.) po dlouhé dvanáctihodinové procházce, mimo jiné abych doplnil zásoby jídla. Vzhledem k turistickým cenám se značně odlehčilo mé peněžence, ale za to se přitížilo krosně na zádech a s novým proviantem byl čas na návrat do hor, pryč od zalidněných turistických center. Bohužel bylo celé údolí zahaleno neprostupnou mlhou, která mi zabránila obdivovat proslulý Cirque de Gavarnie, souhrn impozantních hor okolo vesnice.

Ani po výstupu do prudkého kopce nad dva tisíce metrů (Gavarnie leží ve 1200m) se situace nezlepšila. Nebylo vidět dál než na délku ruky a pět metrů od horské boudy se mě pár turistů ptalo, kde je horská bouda. Sladká odměna za úsilí přišla až v úzkém sedýlku Horquette d'Alans (2430m). Bylo to jediné místo, které vyčuhovalo nad mrak a nabízelo tak jedinečný pohled na dva mlžné oceány, z každé strany hřebenu jeden. Chvíli jsem se vyhříval na kamenech jak ještěrka a vůbec se mi nechtělo pryč, leč po chvíli jsem se sebezapřením znovu vplul do toho ohavného mlžince.

Pyreneje 2012 - Den 13 - Refuge Wallon to Gavarnie

Euforie na první třítisícovce.

Úterý 10. července
Naprosto mazec den, úplně super zážitky, euforie, paráda! Až na ten závěr. Včera jsem udělal tu chybu, že jsem se utábořil kousek od horské chaty, přímo u cesty, a jelikož nejsem žádné ranní ptáče, všichni turisti co šli z chaty mým směrem  mohli pozorovat mé ranní počínání, přípravu snídaně s ještě zalepenýma očima, atd. Pochod začal docela pohodovým stoupákem do sedla v nějakých 2500m. V sedle neskutečně foukalo, ale hned na druhé straně se to zmírnilo. Naštěstí, protože na úzké stezce podél strmého, několik set metrů vysokého kamenitého úbočí by nebylo příjemné se nechat sfouknout. Cestou jsem potkal Andrewa, Skota co se před lety odstěhoval ze své domoviny, hádejte proč. Ano, kvůli počasí. Má rád Řecko. Po Pyrenejích cestuje taky sám a seznámil mě s tzv. ultralight travelling. Jeho náklad činí pouhých 4,5kg, z toho 3kila jsou jídlo! Karimatku ořezal aby byla menší a lehčí, místo stanu má jen plachtu a jako vzpěry používá hůlky, ultra lehké šusťákové oblečení, žádný vařič... Trochu extrém ale rozhodně mi dal pár nápadů jak odlehčit krosnu. Poobědvali jsme u horské chaty pod impozantní horou Vignemale (3298m), nejvyšším hřebenem na španělsko-francouzské hranici, a pak se vydali dál. Přesněji řečeno on vyrazil, já ještě chvíli poseděl a už jsem ho nedohnal. A to přesto, že jsem jel jak lokomotiva. Když jsem vyrazil, nevěřil jsem vlastním nohám! Měl jsem před sebou dlouhý, obávaný výstup z 2151m na 2734m a já ho dal za pouhou hodinu a deset minut! Nohy jako by nasadily forsáž, mazal jsem po cestičce jak namydlený blesk a předešel nejmíň patnáct lidí! Když za sebou slyšeli blížící se parní lokomotivu (tak asi působí můj zrychlený dech a dupot pohor), sami uhýbali na stranu. V sedle jsem shodil krosnu a ještě si cvičně vylezl na vrchol 3032 metrů vysoké Petit Vignemale; nezabralo mi to ani půl hodiny a v naprosté euforii ze svého prvního výstupu nad 3000m jsem se kochal úžasnými výhledy do širého okolí. Pak mi začala být zima a hezky opatrně jsem mazal zpátky.

Pyreneje 2012 - Den 12 - Refuge d'Arremoulit to Refuge Wallon

Pondělí 9. července
Mizerně vyspalý po extrémně větrné noci, kdy se mi stan každou chvíli sklápěl na stranu a plachta se hlasitě třepala ve větru, jsem od Refuge D'Arremoulit vyrazil směr Valle de Fache. A hezky zostra, brutálním stoupákem po balvanech, na které moje tělo nebylo po ránu připraveno. Pak strmý sestup a během hodiny jsem prošel kolem několika úchvatných jezer. Pyrenejská jezera jsou něco neuvěřitelného - tak průzračná, že mnohdy vidíte až na dno, a  pokud vám nevadí poněkud studenější voda, je to skvělé koupání. Přestože byla dopoledne ještě trochu zima, neodolal jsem a na tomto zcela opuštěném místě si dal koupel. Po čtyřech dnech bez mytí to byla opravdová slast. Po koupeli, obědě a rutinních povinnostech v podobě praní prádla jsem se zvedl, byť s nechutí, a vydal se dál. Skrz krásné údolí, okolo přehrady a dalších jezer (jsou jich tu fakt mraky) a vstříc dnešní megapřekážce, horskému sedlu Col de la Fache (2664m).

Zatím můj nejvyšší a nejbrutálnější výškrab (ano, opravdu jsem se musel nahoru vyškrábat). Dobré tři hodiny jsem zdolával strmou stezku plnou sypkého kamení, balvanů a několika sněhových polí, které ani v půlce července nestihly úplně roztát (dost nepříjemné, když netušíte, jak tlustá je vrstva sněhu po které jdete a odkud přesně vytéká ten velký potok pod ní). Nakonec jsem stanul v sedle s naprosto parádním výhledem. Bylo vidět dokonce i dávno zdolaný Pic du Midi d'Ossau! Velice se mi ulevilo při pohledu na druhou stranu sedla. Hrozil jsem se stejně strmého a nebezpečného sestupu, ale na francouzské straně to bylo o mnoho mírnější a stačilo jít po cestičce. Za dvě hodiny už jsem rozbíjel tábor u Refuge Wallon, dal si ještě večerní koupel v řece (čtyři dny nic a pak dvakrát za jeden den, tomu říkám výkon) a teď už ležím ve spacáku, o 800 nadmořských metrů níž než včera, na pohodlném trávníku místo kamení, bez větru... dobrou noc.

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 11 - Pic du Midi d'Ossau

Pic du Midi d'Ossau (2884m)

Neděle 8. července, ráno
Včera v noci jsem musel přestat psát. Bouřka řádila takovým způsobem, že se stan ohýbal až na zem a o vodu nebyla nouze ani uvnitř. Udělal jsem si dvojitou ochrannou vrstvu (sebe i se spacákem zabalil do ponča) a rukama držel stan, aby se nezbortil. Přes tu vichřici a déšť nebylo slyšet dokonce ani všudypřítomnou kakofonii kravských zvonů, a to se stádo páslo chvílemi jen metr ode mě. Po půl hodině se vichřice uklidnila a zůstaly jen světelné efekty s deštěm. Někdy během noci to ustalo úplně, protože jsem se probudil do krásného slunného rána a všechny věci měl suché. A teď tedy vyrážím vstříc prvnímu dni sólo putování po Pyrenejích. Čeká mě další brutální výstup. Tady to tak prostě je, člověk neustále šplhá do krpálů, jen aby na druhé straně mohl sejít do údolí a začít se škrábat do dalšího, ještě většího kopce. Pochod po vrstevnici, ať už je to úbočí hory nebo hřeben, je stejně vzácný jako poctivý politik v české vládě. Ať už tyhle hory navrhoval kdokoliv, musel mít buď zvrácený smysl pro humor nebo nenáviděl chodce.

Pyreneje 2012 - Den 10 - Konec společné cesty

Sobota 7. července
Honza píše: jak výborný byl včerejší den, tak příšerný byl ten dnešní! Vstali jsme přesně v šest (paráda, to se nám doteď ani jednou nepovedlo) a vyrazili hezky načas. Dokonce jsme díky tomu utekli jistému dešti a bouřce. Jenže po pár hodinách mě začalo bolet koleno (později se ukázalo, že to byly namožené vazy) a odpoledne už jsem bolestí nemohl ani došlápnout. To znamenalo jediné - konec. Pokračovat v tomto stavu bylo nemyslitelné a další zdržení jsme si nemohli dovolit. Sešli jsme tedy poslední kopec, rozdělili si jídlo, rozloučili se a já vyrazil na stopa směr Praha.


Jirka píše: dnešek se za povedený označit nedá. Navzdory špatné předpovědi sice vyšlo počasí, ale to je asi tak všechno. Ráno jsme si přivstali a směle vyrazili s úmyslem pokořit dlouhou dvanáctihodinovou trasu završenou velkolepým západem slunce na Pic d'Ayous. Honzu po pár hodinách rozbolelo koleno a navzdory bandáži a ibuprofenu po dalších pár kilometrech nebyl schopen jít. Jedno pětidenní zdržení ze zdravotních důvodů už jsme zažili a další bylo nemyslitelné. Navíc mu došly peníze, takže se rozhodl vrátit do ČR. Já tím pádem přišel o parťáka na cesty a taky o skvělého kuchaře. Honza se totiž od prvního dne ujal kuchyně a jeho ešus produkoval jednu dobrotu za druhou (narozdíl ode mě ho to i bavilo). To ale samozřejmě není hlavní důvod, proč mě jeho odjezd mrzí. Mrzí mě proto, že jsem konečně, po letech cestování o samotě, našel člověka, se kterým jsme si padli do oka, zažili srandu a mohli sdílet zážitky z cest. Pro něj to navíc byla první velká výprava a opravdu si jí užíval a prožíval každým coulem. Co je však nejdůležitější, ve dvou se to lépe táhne a v horách to platí dvojnásob. Teď ležím ve stanu a zatímco píšu tyto řádky, venku řádí Mordor - předpověď se přeci jen vyplnila, byť se zpožděním - a já jen doufám, že to stan přežije. Hromy, blesky, leje jako z konve a...

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 08 a 09 - Zmoklí kohouti v Lescunu

Čtvrtek 5. července
Honza píše: Jirka se opět probudil hromem, tentokrát však nešlo o planý poplach. Jen tak tak jsme stihli sbalit věci a vyrazit, když se nebeské kohoutky otevřely a začalo lít jako z konve. Mělo to jedinou výhodu, a sice tu, že už jsme netrpěli žízní. Vzhledem k včerejšímu neplánovanému zdržení nám totiž došla voda a v suchých vápencovitých skalách ji nebylo kde doplnit. Teď jsme hltavě sosali z každé loužičky, z každé tůňky vytvořené ve skalních útvarech a proláklinách a než jsme se nadáli, byli jsme prosáklí jak zvenku, tak zevnitř.

Po sotva pětihodonovém pochodu a občasném bloudění v mlze, která poněkud znesnadňovala navigaci a úplně zkazila požitek z údajně krásných výhledů, jsme promočeni až na kost dorazili do kýženého cíle, horské vísky Lescun na francouzské straně hranic. Tím skončila první etapa náročného přechodu Pyrenejí a zítra nás konečně čekají opravdové hory. Pod 1000m.n.m. už neklesneme a těšíme se na vrcholky skal tyčící se v dáli. Tyto řádky píšeme v malém hostelu (říká se jim gite d'etape), kde se dáváme dohromady, doplňujeme zásoby, pereme prádlo v umyvadle, sušíme ho v mikrovlnce (nekřesťanských 10€ za pračku se sušičkou opravdu dávat nechceme), popíjíme vychlazené pivo a jíme těstoviny s ústřicemi. A modlíme se za lepší počasí.

Refuge d'Arlet (1986m)

Pátek 6. července
Počasí se přes noc umoudřilo a už neprší, dokonce je vidět modrá obloha. Ráno jsme si ještě v gite d'etape dopřáli královskou snídani v podobě míchaných vajíček, velké sklenice mléka a jako bonus jsme ujedli z těstovin, které se nevešly do ešusu. Sami sebe jsme překvapili tím, jak snadno se nám povedlo překonat dnešních 1300 metrů převýšení z údolí kde leží Lescun a vystoupat na nějakých 2000 metrů nad mořem, k horské boudě Refuge d'Arlet, stojící vedle stejnojmenného jezera. Pochod jako takový nebyl nijak výjimečný, až na nečekané setkání se čtyřmi čuníky, které bychom tak vysoko v horách opravdu nečekali (místní pastýř si zřejmě potrpí na pestrý jídelníček) a na pitoreskní horu trefně zvanou Pic Rouge, která je skutečně růžová!

Honza píše: hned jak jsme postavili stan, využil jsem prosluněného podvečera a šel si zameditovat ke břehu jezera. Poslouchal jsem Wish You Were Here od Pink Floyd, slunce mě hřálo do zad a pohled na hladinu lehce čeřenou studeným větrem ze mě během hodiny odplavil všechen stres. Cítím se jako znovuzrozený, jsem vděčný za to, že tady můžu být a už se nemůžu dočkat zítřka. Chceme totiž stihnout dvě etapy místo jedné a večer se odměnit západem slunce na jednom snadno přístupném vrcholku (Pic d'Ayous) s údajně úchvatnými výhledy do širého okolí.

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 07 - Ztraceni v divočině

Rozbřesk v Port Larrau (pod Pic d'Orhy), na francouzské straně hranice.

Středa 4. července
Honza píše: Jiřího probudil hrom. Navzdory vyhlídce na další mokrý den se však poštěstilo, bouřkový mrak nás minul a rozhodl se oblažit Francouze na severu. Nás čekal krásný, prosluněný pochod po hřebeni tvořící státní hranici. Namočili jsme se až po obědě, při koupání ve vodopádu.

Zbytek dne už tak příjemný nebyl. Po zastávce v dávno opuštěné a zdevastované horské chatě Refugio de Belagua jsme museli zdolat ostrý výstup hlubokým lesem a pak projít dlouhým údolím směrem k další dvoutisícové hoře. Zatímco já překypoval energií, Jirka neměl svůj den a šel spíš ze setrvačnosti. Toto rozdílné rozpoložení vedlo k první velké a téměř osudové chybě: rozdělit se. Právě jsme vstupovali do rozlehlé spleti vápencovitých údolí, která sám průvodce označil za nebezpečný labyrint, kam se málokdo odváží. Při jedné z četných přestávek jsem se rozhodl jít napřed s tím, že počkám na nejbližším rozcestí, ale chybička se vloudila. Přestože jsme šli celý den po značce, nějak se mi povedlo minout odbočku a další hodinu jsem šel úplně špatným směrem. Rozepisovat se by bylo na dlouho, řeknu jen to, že jsem poprvé zažil opravdový strach z toho, že nevím kde jsem a kam mám jít. Když jsem po třech hodinách stresu, volání a úmorného bloudění konečně Jirku našel, navzdory únavě mě zalil neskutečný pocit úlevy a euforie. Ani Jirkovi se nevedlo nejlépe, přestože u sebe měl kompas, mapy i průvodce (který v tomto případě totálně selhal).

Mlha.

Jirka píše: podle průvodcova lakonického popisku je cesta skrz toto spletité údolí značena jak barevnými značkami, tak hromádkami kamení (tzv. cairns), kterým osobně říkám hrobečky. Hrobečky jsou v Pyrenejích velice populární a většinou fungují. Problém vzniká ve chvíli, kdy jsou doslova na každém rohu a rozjíždějí se do všech světových stran. Sledujte pak nějakou konkrétní stezku. Na rozcestí jsem zvolil trasu, která se tvářila že vede správným směrem, a nic zlého netuše pokračoval dál. Jenže ouha, stáhlo mě to moc na jih a po půl hodině chůze, v domnění že jdu pořád správně, jsem se vyloupnul ve vedlejším údolí. Že je něco špatně mi došlo až podle cedule ukazující Lescun, vesnici kam jsme měli namířeno, směrem odkud jsem se zrovna vyloupnul. Naštěstí jsem potkal jiného chodce, který mi pomohl se lépe zorientovat. Všechno bylo vlastně v pořádku, měl jsem značku i směr, akorát jsem netušil, kde je Honza a hlavou se mi honily různé scénáře. Dramatičnost situace ještě stupňoval fakt, že nám skoro došla voda a široko daleko nebyla ani kapka (ve vápencových skalách se hned vsákne pod zem). Přestože se připozdívalo a byl to trochu risk, vydal jsem se Honzu hledat. Právě v tu chvíli se však z mlhy na protějším kopci vyloupla jeho postava a nám oběma spadl obrovský kámen ze srdce. Po šťastném shledání jsme padli vyčerpáním a okamžitě usnuli.

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 06 - Pic d'Orhy aneb první dvoutisícovka

Úterý 3. července
Den začal úplně obyčejně: natrhali jsme si plný ešus borůvek. Těšili jsme se na borůvkovo-cukrovo-mléčný koktejl, nesehnali jsme však mléko ani cukr. Přesto jsme udělali tak velký nákup, že bylo potřeba zbavit se zátěže a uvolnit prostor v krosně. Sic bez dalších ochucovadel, ale kilo borůvek jsme slupli jako malinu a s fialovými jazyky se vydali pokořit Pic d'Orhy (2017m.n.m.), výhružně vyhlížející jehlan tyčící se vysoko nad okolní hřebeny, a naši první dvoutisícovku.

Honza píše: schylovalo se k večeru a možná to byl trochu risk, bylo však nutné dostat se na druhou stranu ještě téhož dne kvůli počasí. Navíc to byla docela výzva. Jak jsme tak stáli 600 metrů pod vrcholem, na posledním možném tábořišti, a váhali zda do toho jít či ne, Jirka to rozťal větou "tak dáme ještě jednu muesli tyčinku a jdem". Risk se vyplatil, ve 20:01 jsme po dvouhodinovém funění a občasném balancování na metr širokém skalním hřebenu stanuli na vrcholu. Nutno říci, že odsud Pic d'Orhy nevypadal zdaleka tak hrozivě. Nejhorší bylo k němu vůbec dojít - ze severní strany je totiž vidět jen svislá skalní stěna a člověk vůbec netuší, že z druhé strany je to jenom nevinná stráň (pravda, hodně strmá nevinná stráň) a vede po ní i cestička.

Luno, ó tajemná ty královno noci, pověz, jaképak zítřky čekají nás?

Jirka píše: během výstupu se celá severní strana údolí začala plnit hustou mlhou, přetékající přes okraj jako pára z čarodějného hrnce. Vskutku impozantní pohled. Po třičtvrtě hodinovém sestupu jsme se, patřičně unavení, utábořili u loveckého přístřešku, jenž posloužil jako improvizovaná kuchyň. Honza opět rozvinul své kulinářské schopnosti a ukuchtil výborný kuskus s pepřem a solí. Vyšel parádní úplněk, snad největší co jsem kdy viděl, a po chvilce laborování s foťákem se mi ho povedlo celkem obstojně zachytit (na to, že se se zrcadlovkou teprv učím a fotil jsem bez stativu, to docela ujde). Usínáme se vzpomínkou na závodní model trekkera z Holandska, který nás ráno předběhl a zůstala za ním jen ohnivá čára. To co nám trvalo půl týdne on ušel za jediný den!

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část