Život spolubydlících, aneb když jsou zdi z papíru

Před pár měsíci jsem se přestěhoval do nového bytu a i když jsem za ty roky v Anglii zažil ledacos, tohle ještě ne. Zdi jsou na okrasu a někdy mám pocit, že zvuk netlumí, nýbrž přenáší a zesilují...

Když jsem se tu byl poprvé podívat, staří nájemníci byli pryč a já byl první, kdo se po nich nastěhoval. Byt se mi líbil, pokoj jsem si mohl vybrat, tak nebylo co řešit. První dva týdny jsem tu byl navíc úplně sám, než se nastěhovali další lidé. Ty dva týdny klidu jsem si užil, jako bych podvědomě tušil, že jsou poslední...
Je to mezonetový byt s kuchyní, jedním pokojem dole a třemi nahoře. Můj pokoj je nahoře, uprostřed, přímo nad tím dolním. Bydlí nás tu celkem pět - pode mnou pár (Holanďanka s Angličanem), nalevo ode mně jeden Francouz a napravo Anglán. Všechno jsou to fajn lidé, vycházíme výborně, nikdo se nechová nijak hlučně, nepořádají se tu divoké párty, všichni jsme nekuřáci, prostě fajn sestava. Ale, vždycky je tu nějaké to ale...

Zdi našeho bytu jsou na ozdobu a na věšení plakátů, nic víc. Pro tlumení zvuku se s nimi naprosto nedá počítat. Když si Anglán vedle pustí televizi, poslouchám s ním. Když se pár pode mnou baví o tom jak bylo v práci, slyším každé slovo. Když mě uprostřed noci vzbudí chrápání, vím že Angličan (ten od Holanďanky) leží na zádech. Když si Francouz pustí šrouby v pračce (techno), slyším to taky. Když já sedím u kompu a popojedu na židli k druhému monitoru, ti pode mnou přesně vědí, kde zrovna sedím. Když se v sobotu ráno zakecá Francouz s Anglánem na chodbě před koupelnou, je to můj budíček (což mě těší, jinak bych kolikrát prospal i oběd). Přitom všichni jak jsme tady se chováme tiše, klidně, nehlučíme, nepouštíme si nahlas hudbu, mluvíme normálně, nekřičíme. Ty zdi jsou prostě úplně, ale úplně k ničemu. Mít místo nich kus celty, vyjde to nastejno.

Co je horší, Francouz a Anglán, opravdu v pohodě lidi, na které jsem si zvykl a rád s nimi podebatoval u piva, se před pár dny odstěhovali a místo nich sem přišel bydlet jiný Francouz a jiný Anglán. Francouz má padesát kilo i s postelí, ale když šuká po světnici, moje židle zažívá pátý stupeň Rychterovy škály... a to na té židli sedím. U starého Anglána občas přespala přítelkyně (jeho), ale buď se celou noc jen objímali, nebo si to nechávají do přírody. Stejně tak pár pode mnou nebylo nikdy slyšet. Jenže... vždycky je tu nějaké to jenže.

Nový Anglán nejenže poslouchá rap a hip-hop, hudbu kterou bytostně nenávidím, ale se svojí holkou rozhodně nekončí objímáním. A jak říkám, ty zdi jsou fakt na hovno... zvuk netlumí a vidět přes ně není!