600 dopařených her

A je to tady, mám na pažbě rovných 600 zářezů!

Ačkoliv jsem se na tuto událost dosti pečlivě připravoval, akt dopaření hry číslo 600 je spíše symbolický a nepřinesl mi žádné uspokojení. Velké uspokojení naopak přinesla samotná "cesta za šestistovkou", na které jsem několik měsíců intenzivně pracoval.


Když 21. ledna oznámili oficiální datum vydání Duke Nukem Never 5.5.2011, já jim z nějakého nepochopitelného důvodu uvěřil (asi že na tom teď dělá spolehlivé studio a že si lidi mohli zahrát několik misí z prakticky hotové hry). Velmi mě potěšilo, že si DNF stihnu zahrát ještě před odjezdem na Nový Zéland (dokonce jsem kvůli tomu o týden posunul termín odletu), kde plánuji být rok a kde budu zcela jistě odstřihnut od videoher.

Nejenže by Duke stanul na piedestalu s číslovkou 600, ale ještě by grandiózně ukončil jednu dlouhou kapitolu mého herního života. Jak nejlépe na dlouhou dobu utnout paření, než kulatinami a tak profláknutým kouskem, na který se čeká už tolik let?

A tak začaly přípravy na cestu za šestistovkou. Měl jsem výborný náběh díky tomu, že jsem už od prosince masivně drtil jednu akci za druhou, dohrával staré hry z PS2 a ve velmi krátké době pokořil neuvěřitelné množství titulů. V době oznámení kouzelného data 5.5.2011 mi do šestikila chybělo bezmála třicet her a na uskutečnění svého plánu jsem měl tři měsíce. Stačilo se vyhýbat časově náročným RPG a sandboxům, což nebylo těžké, když se můj lineup skládal především z lineárních stříleček, které jsem měl tak jako tak v úmyslu hrát. Začal tedy intenzivní závod s časem, v mechanikách mých konzolí se střídal disk za diskem, na PC se instalovalo a mazalo jako o závod a zářezy v deníčku naskakovaly s nebývalou frekvencí (minimálně jeden týdně).

Rána pod pás přišla dva měsíce po oznámení, když Gearbox vydal zprávu, že Duke vyjde o měsíc později, tedy až v červnu. To mě fakt nepotěšilo - nejenže ho prošvihnu kvůli blbým pár týdnům, ale ještě budu muset najít alternativní titul hodný šestisté příčky. Ač nepotěšen, pařil jsem dál a až do čísla 599 si to neskutečně užíval.

S 599kou přišel zlom. Chyběly dva týdny do mého definitivního odjezdu z Anglie, já měl plné ruce práce s logistickou stránkou věci, navíc jsem díky vědomí, že konečně a už napořád opouštím Londýn, doslova překypoval dobou náladou a taky si chtěl naposled užít kolegy a kamarády, které hodně dlouho neuvidím, jestli vůbec někdy. Z těchto důvodů zájem o videohry odešel do ústraní a sedět u kompu bylo to poslední, na co jsem měl pomyšlení. Přesto jsem začal hrát Homefront, další hru na pořadníku, a sliboval si od něj kvalitní akci s tajemným nádechem Korejské okupace USA; říkal jsem si, že to bude dobrý plán B pro šestistovku. Leč hra mě vůbec nebavila, hrál jsem ji spíš z donucení a nakonec ji bez špetky potěšení pokořil v Praze, v provizorních podmínkách.

Při psaní slov "600. dopařená hra" jsem nepociťoval vůbec žádnou euforii, ale rád vzpomenu na ten závod s časem, abych tohoto čísla dosáhl ve stanoveném limitu. To mě bavilo. A děkuji Garretovi za několik velmi užitečných tipů - bez jeho doporučení bych několik solidních doomovek úplně minul.