Odlet na Nový Zéland

A je to tady, velký den, za pár hodin budu sedět v letadle směr Nový Zéland. Pocity? Těším se jak blázen, ale zároveň je tu i nějaká ta nervozita z nového, neznámého a nepoznaného. Připadám si jak panic, který právě stahuje kalhotky své vyvolené a s rozbušeným srdcem, pln očekávání i nervozity, čeká co tam uvidí a jaké to bude. Nebo jako pacient, kterého vezou na sál, doktor si už brousí skalpel a pacient se staženými půlkami jen čeká, až už to konečně začne, protože to čekání je nejhorší a ví, že operace je nevyhnutelná a že mu po ní bude líp.

Poslední dva týdny byly docela zvláštní. Opustil jsem navždy Londýn s tím, že jedu na Zéland, ale nejdřív mě čekal krátký pobyt v ČR. Celé se to tak zvláštně zmixovalo. Ač jsem na život v Londýně dlouhodobě nadával, za ty roky jsem si tam vytvořil určité zázemí a to město se stalo mým domovem. V Praze už se naopak doma necítím, a přestože tu mám kořeny, rodinu, atd., už to není domov v pravém slova smyslu. Vědomí že opouštím něco co znám a kde jsem zvyklý, tedy Londýn, spojené s kulturním šokem z návratu do ČR, bylo zvláštní a ne úplně příjemné. K tomu to očekávání ze Zélandu...

Nějak se mi tentokrát nepovedlo sejít se všemi kamarády a v Praze jsem se spíš nudil, ale zase jsem si užil parádní kalbu v Brně a víkendový detoxikační výstup na Sněžku. Aspoň můžu říct, že jsem ve své vlasti viděl pár základních míst, než jsem se vydal na druhý konec světa. A teď už musím jet na letiště. Zdar!