O vánocích po vánocích

Jirka se dere do salatu.

Středa 27.12.
Letosni vanoce byly jine. To da rozum, kdyz jsem je stravil v Londyne misto v Praze. Ani nevim, zda tech par dni kdy by doma měl byt ozdobeny stromek, měly by se rozdavat darky, měla by probehnout nejaka ta slavnostni vecere, v krajnim pripade by se měly zpivat koledy, lit olovo, hazet pantoflem a delat podobne podivnosti, nazyvat vanocemi. Poprve v zivote jsem byl totiz osvobozen od vyse zminenych praktik (ne, ze by me nekdy nekdo prinutil zpivat koledy) a veskerou vanocni naladu vycerpal v kuchyni.

Lídle, dekujeme ti za salat
Na stedry den jsem hned rano zacal nadsene tvorit bramborovy salat, na jehoz existenci se zasadne podepsal nemecky Lidl (Velky Paran mu zehnej). Nikde jinde nez totiz nesezenete kabanos ci jine, nasim chutovym receptorum tak zname uzeniny vhodne do salatu. A ani obycejny Eidam ci Emental, kdyz uz jsme u toho. Anglani totiz neznaji nic jineho nez jakousi parodii na klobasu, ktere laskyplne rikaji pork sausage, a co se syru tyce, reaguji vyhradne na predrazeny hnus zvany cheddar. Ale zpatky k salatu - povedl se.

Nakonec se vsak spravedlive rozdeluje.

Za Michalovy asistence jsme ho pripravili veliky hrnec a pochutnali si na nem vsichni krome nasi izraelske spolubydlici (to vite, pork salam neni nic pro ni). Po zjisteni, ze krocana do vecera nerozmrazime a ze se nevejde ani do mikrovlnky (scenu z Mr. Bean v Americe jsme reprodukovat opravdu nechteli) padla volba na uzene s bramborem. Nejsou to sice rizky (jedina vec, kvuli niz bych byl ochoten zpivat koledy), ale lepsi nez suche z nosu, pripadne mokre z nosu.
Zbytek dne jsme stravili pomerne vsedne, hranim Burnout Revenge, koukanim na Pana Prstenu, soutezenim o nejsmradlavejsi prd (Bartek jednoznacne vedl, konecne jsem nasel sobe rovneho soka) a cekanim na Ingrid, ktera mela po osme prijit z prace (mimochodem, 24. prosince je tu normalni pracovni den, jeste ze byla letos nedele).

Nakonec, byla to tymova prace.

Indridóza
Ingrid ma jednu (aspon co vim) uchylku - je uchylna na uklizeni. Nevim jak jinak popsat stav cloveka, jenz prijde na stedry vecer z prace, ledabyle pozdravi sveho partnera (s ostatnimi se ani neobtezuje) a zacne zhavit pracku a hoblovat koberec vysavacem. Kdyz nas pak hlad odtrhne od monitoru, kde vrchni Nazgul zrovna picha Froda do ramene, najdeme Indrid s rukama ve drezu, jiz najedenou (vzala si uzene), zpruzelou a naprosto udivenou proc na ni tak nastvane koukame. Nevim jak ostatni, ale me cela ta situace tak hnula zluci, ze jsem v duchu poslal vsechny do prdele, sednul si ke stolu, nandal si salat, prave umytou rukou vytahl z hrnce flak uzeneho (za coz jsem byl nalezite napomenut Ingrid a Michalem) a zacal ho za pochodu okusovat. Nakonec jsme se preci jen spolecne najedli a bylo to v pohode, jen Ingrid nemohla pochopit, proc jsem tak nastvany a proc se s ni nebavim.

Krocanóza
Desetikiloveho kura jsme pres noc nechali na stole, posazeneho do skvele padnouci panve Wok, a druhy den ho konecne byli schopni naporcovat. Drubezi parketa byla spis Michalova parketa, ja jen pricmrndaval kdyz bylo treba, a jinak se venoval Panovi Prstenu (skoukli jsme vsechny tri dily, samozrejme prodlouzene verze). Pres drobne neshody nakonec kulinarske usili doslo ke zdarnemu konci, aneb krocani prsa do nasich zaludku. Pet lidi se solidne nacpalo a pulka drubeze je jeste v mrazaku.