Jak jsem při těláku zíval

Míčové sporty nikdy nebyly mou oblibou. O to hůř jsem snášel, když mě je tělocvikář nutil hrát... Fotbal a vybíjená, to můžu, jenže v osnovách jsou takové hovadiny jako basketbal, nohejbal a především volejbal, jenž bytostně nenávidím již od základky. Většinou jsem se nějak vymluvil a šel radši šplhat na šplhadla nebo dělat kliky, občas se mi však partička házené nevyhla a to pak vypadalo následovně: na jedné straně sítě skupina skákajících, hekajících, po míči se vrhajících a do míče pleskajících žáků, na druhé straně sítě skupina skákajících, hekajících, po míči se vrhajících a do míče pleskajících žáků, mezi nimi jeden toporný, zívající a k smrti unuděný Nehyba, jehož zájem o hru by nevyjádřila ani množina záporných čísel. Pravda, občas mi, byť jen velmi lačným tempem, hlavou proplula myšlenka typu: "Hm, ten míč letí mým směrem, možná bych ho mohl chyť... tak nic, počkám na další," následovaná hlasitým citoslovcem zív. Nebo spíš Zííííív.
Sporadicky jsem se k akci přece jen odhodlal, to však nebylo dobré pro okolí, chudák Tommaso Sodi by mohl vyprávět. Letící míč mě vyprovokoval k pohybu vzad a spolužáka zas k pohybu vpřed. Nedostatek vizuální koordinace (tj. já nemám oči na zádech a on čuměl na míč) způsobil kataklyzmatickou srážku. A kombinace fyzikálních zákonů gravice, zrychlení, akce a reakce poté vyústila v to, že o třicet kilo těžší Nehyba ležel na o třicet kilo lehčím Tommasovi, zejména pak na jeho palci, jenž byl touto nešťastnou souhrou okolností na měsíc vyřazen z provozu. Od té doby mě nikdo nenutil hrát házenou, aspoň na téhle škole.