Poslední dva dny byly poněkud náročné. Omluvte prosím délku a chabou zajímavost tohoto článku. Během dne mě napadala spousta věcí, které jsem chtěl napsat a myslet si že je jsou vtipné, když však přišel čas bušit do klávesnice tak z toho zase vzešla klasická kronika. No, a zrovna jsem zapomněl co jsem to chtěl teď napsat za hlášku, která mě těsně před jejím zapomenutím napadla. No nic.
Ve čtvrtek se mi po dlouhé době ozval týpek stěhovák, pro kterého jsem začátkem února dělal dva kšefty. Prý jestli bych mohl v pátek na noční od šesti do půlnoci, že mi zaplatí noční taxu (o něco menší židovina než za denní). Proč ne, když odejdu z práce dřív, v pohodě to stihnu a teď je mi každá libra dobrá. Shodou náhod mi volal zrovna ve chvíli, kdy jsem se chystal cinknout do zametací agentury a sehnat si práci na víkend. A výsledek?
Pátek 7:00 vstávám a odebírám se do práce (kde se víceméně poflakuji na netu a vybírám si nový telefonní paušál).
Pátek 15:00 jedu domů se v bleskurychlosti restaurovat kávou a zbavit se zadní přítěže (tím myslím batohu... a toho druhého co leze zezadu).
Pátek 18:00 začíná noční směna. Tedy, ona už začala před půl hodinou, ale skoro všichni přišli pozdě (včetně mě) a jeden člověk nedorazil vůbec. To je ale u téhle firmy normální. V duchu se směji a představuji si, jak dlouho by tihle pracanti vydrželi u Vojty Paráka.
Kšeft spočívá v tom, že obrovská advokátní firma Ashurst, sídlící v šestipatrovém labyrintu kanceláří a chodeb nedaleko Liverpool Street, pořádá každopůlroční reorganizaci kanceláří, tzn. stěhování některých zaměstnanců z jedné buňky do jiné podle toho, do jakého oddělení byl kdo přeložen, či jak byl kdo povýšen/degradován. Rozdávání hodností je patrné zejména z toho, kolik beden papíru jsme přetáhli z velké prostorné kanceláře do jiné, kam se vůbec nic nevešlo – to toho lenocha naučí hrát v práci Solitaire a papíry skladovat někde na hromadě. Teď se přes ně nedostane ani k počítači, takže je v jeho vlastním zájmu se dát do práce. Práce lehká a pohodová, prostě v jednom kanclu naložit pár beden na vozík, převézt na druhý konec patra a zase vyložit. Inu, proč ne? A ještě jsme dostali zadarmo večeři.
Večeře o třech chodech
Kantýna firmy Ashurst je něco, kvůli čemu stojí za to být právníkem. V rámci dodržení typicky čecháčského hesla "co je doma to se počítá, hlavně když je to zadarmo" jsem si nechal naložit plný talíř výborného kari s rýží, smažených brambor s něčím co chutilo po květáku, při druhém chodu jsem konečně vyzkoušel anglický fish ' n ' chips, ačkoliv místo chips byly vynikající opečené brambory na slanině, k tomu hojnost salátu a jako dezert nepopsatelně deliciózní borůvko-tvarohový dort s čerstvými borůvkami, jahodami a navrchu želé. Kolega si jej taktéž přinesl ke stolu, jeho konzumaci už však nezvládl a tak jsem i přes pocit sytosti byl vyzván k dalšímu kousku toho graciózně vyhlížejícího zákusku, který prostě nemohl zůstat nesežrán. Chtěl jsem si dát i puding, v té vitríně vypadal tak vábně, byl jsem však informován že to není puding ale máslo.
Soudruzi z NDR někde udělali chybu
Přesně to jsem si říkal, když jsem zapíchl plastovou vidličku do chutně vyhlížející opečené brambory a vytáhl cosi, co připomínalo impotentní vidle. Hrozně mě mrzelo, že se poblíž nenacházel nikdo, kdo by můj vtip ocenil. Oceňte ho aspoň vy při pohledu na přiložené foto.
Kolem půlnoci už jsem byl poněkud grogy, přímo bych řekl že mozek to dávno zabalil a zalezl do peřin, jen tělo o tom nevědělo. Jeden týpek mě naštěstí hodil skoro až domů autem, což mi ušetřilo trochu času (i když Londýnský provoz v pátek v noci není o moc slabší než přes den), do postele jsem se však stejně dostal až o půl druhé ráno.
Sobota 4:40 BUDÍČÉÉÉK!!!
Ach ne, proč já vůl se na to zametání přihlašoval...
Sobota 5:40 – liduprázdná a naprosto tichá Leicester Square, to je fakt nezvyk. Hodně zvláštní pocit. Za pár hodin tu sotva půjde projít.
Kupodivu mi i přes silný spánkový deficit sobotní šichta nečinila problémy a proběhla docela v pohodě. Vyfasoval jsem naprosto luxusní beat vedle Piccadilly Circus, všechno boční uličky s minimálním provozem i fluktuací lidí a naprosto přijatelnou špínou, aspoň na poměry sobotního rána. Pravda, hned zkraje mě dostala obrovská halda bordelu z roztrhaných pytlů, jež mě přiměla k myšlence, zda se lišky dostaly až do centra, pak mi však došlo že to je nejspíš práce noční směny, která se s pytlováním asi neobtěžuje a nechá to vyžrat denní. No co, i s tou debilní železnou lopatou se to nakonec podařilo. Beat byl prostě perfektní, pomalým houpavým tempem mi jeho dometení vyšlo přesně na konec pracovní doby a našel jsem hned několik poměrně slušných zašíváren, což je v centru klika. Není to sice Roundwood Park, ale aspoň na pár minut si člověk sedne.
Jinak pokud se ptáte, jaktože jsem zase začal zametat, ačkoliv jsem se při říjnovém odchodu z branže zapřísáhl že už na koště v životě nesáhnu, vězte že to nebylo rozhodnutí jednoduché. Před měsícem už začala být finanční situace kritická a nová práce ne a ne se dostavit, pročež jsem spolkl hořké sousto porážky a zašel zase do agentury. Asi jsem o tom i psal. Štěstí se na mě však usmálo a o pár dní později už jsem dělal game testera. No a teď, když vím že zametání není můj hlavní způsob obživy, nejsem na něm závislý a mohu se zcela dobrovolně rozhodnout zda si o víkendu přivydělat pár tahy smetákem či nikoliv, je to skvělá brigáda! Za jedním si však stojím a vždycky budu – UŽ NIKDY HARLESDEN!
Statisticky méně psích hoven... zato více lidských.
V centru Londýna nejsou žádní psi, tudíž zde těžko šlápnete do hovna. Pokud ovšem nejste klikaři a nenarazíte na to, co jsem dnes ostentativně neuklidil. V jedné slepé uličce našly záchranu před zesráním trenky někoho, kdo si svůj výtvor asi dlouho a pečlivě plánoval a šetřil na něj hmotu. Hned vedle zmuchlaného a zhnědlého kusu novin totiž ležela hromada jak od koně, na kterou by byl i ten nejaktivnější harlesdenský bezdomovec krátký. Jak jsem to uviděl, napůl řídké napůl tuhé, napadlo mě, že tento produkt obří prdele vypadá jak rodinná porce tiramisu... Škoda že jsem ho nevyfotil, na co já sakra myslím! Ale což, zítra je taky den, ono se to hovno nikam nehne!
Kolumbie dnes nebude
Slibně začal ranní hovor s Vickou, jenž mě informoval o hospodském srazu, jehož se měla účastnit i jeho kolumbijská spolužačka. Opět je neuvěřitelé, co dokáže s mužskou vůlí udělat pěkná ženská. Normálně by mě ani nenapadlo začít vůbec uvažovat o tom, že bych šel dnes do hospody. Zaprvé mám už skoro pět měsíců před výplatou, zadruhé jsem za posledních třicet hodin naspal všeho všudy tři hodiny a ráno opět v půl páté vstávám. Jenže.
No jo, na chvilku bych teda zašel, ale co je mi to platný když ona tam bude až po deváté, v čemž čase už plánuji být v posteli (narozdíl od ní) a navíc ani není jisté, že dnes vůbec dorazí. Kašlu na to, budu doma, a ani Hellgate si dnes nezahraju abyste věděli.
Telefonimánie
Na závěr mi dovolte poznámku k úskalí dnešních telefonních paušálů. Nemluvím teď o "skvělých" českých tarifech typu "150 volných minut, 50 SMS a nová Nokie N95 jen za 14.000, ale o těch anglických, tedy kupříkladu za 35 liber měsíčně zcela zdarma N95 8GB, 400 SMS, 750 volných minut a neomezené volání do O2. Takový paušál vypadá naprosto dokonale, ale uvědomme si jednu zásadní vadu: nemůžete se celých osm hodin strávených v práci vykecávat, protože žádná baterka na světě nevydrží tak dlouho!
Žádné komentáře:
Okomentovat