Chatička jak víno... vlastně pivo

Dřevěný ráj v Českém Ráji

Tato akce proběhla už před měsícem, ale jaksi jsem se nedostal k jejímu zeditování a vydání, takže až teď. Vzhledem k obrhnusnému počasí je to aspoň příjemná vzpomínka na vzácných pár dní slunného vzezření...

Čas: prodloužený víkend.
Cíl: chata ve východních Čechách.
Účel: nezměrný konzum.
Složení: já, Uni, Petr a Dan. (Uniho znáte již ze silvestra, další dva jsou kámoši z jiného soudku)
Počasí: ideální.

Na chatový víkend se naše partička opravdu těšila. Nemohli jsme se dočkat, až vypadneme z Prahy a konečně si na pár dní odpočineme od civilizace, od práce, od počítače a dokonce i od mobilních telefonů, jelikož na chatě není skoro žádný signál. První příjemné překvapení přislo, když mě Petr vyzvedával nikoli ve Volkswagen Golfu, nýbrž v zánovním Passatu pořízenem v bazaru luxusních vozů. Kožené sedačky jsou príma.

Naše první fotka. Základní zásoby rychle došly.

 Cesta
Za necelou hodinku jsme se dostali do Mladé Boleslavi, kde nás čekal útok na Hypernovu. Za zmínku stojí naše debata u pivních regálů. Jelikož jsme všichni na Gambáč a jediný Uni bažil po Staropramenu, navrhl jsem vzít to půl na půl, načež Uni, megaloman v nakupování na chatu, hodil nevinný kukuč a pronesl lehce provokativní otázku: "no jo, ale kolik je pro nás (mě) dostatečná půlka?". Nakonec jsme to vzali od oka, čtyřicet lahví, s vědomím že budeme dokupovat.
Mnohem horší pořízení bylo s masem. Až na chatě jsme zjistili, že Hypernova opravdu NEPŘELEPUJE štítky a NEPRODÁVÁ PROŠLÉ MASO! Vepřový bok smrděl jak král bezdomovců a kdybychom ho nechytili, utekl by do lesů... Kuřecí na tom bylo lépe, ale v posmrtném životě už taky leccos zažilo...

Příjezd, instalace a zabydlení
Sotva jsme dorazili na chatu a vystoupili z auta, obklopil nás klid a romantika rozkvetlé přírody, hukot projíždějícího vlaku, všudypřítomní komáři... prostě ráj, na který jsme se fakt těšili. Ne nadarmo se té lokalitě říká Český Ráj. První kroky vedoucí ke spokojenému chataření směřovaly k pojistkám, u nichž proběhla chvilka napětí. Ne, že by probíjely, ale matka mi před odjezdem oznámila, že zapomněla zaplatit účet za elektřinu. Když se rozeběhla lednička, všem spadl kámen ze srdce. Všichni jsme si tak ulevili, až to bylo cítit po celé chatě... Dychtivě jsme jí naládovali pivem, aby náhodou neutekla. Třicet let stará bedýnka má jednu velkou nevýhodu: zahřátí, respektive vychlazení na provozní teplotu jí trvá dva dny, což je většinou čas kdy odjíždíme domů. Ještě že jsme měli prodloužený víkend.

Bulvár i na chatě
Posledním úkolem bylo rozdělání ohně, který byl bohužel první večer docela slabý, jelikož jsme měli jen zbytek dříví z poslední návštěvy. Při této příležitosti musím pochválit bulvární tisk. Šíp hoří skvěle. Jen ta prodavačka se trochu divila, proč po ní chci sirky a nějaké levné noviny co dobře hoří...  

Pánská jízda
Navzdory chabému ohni jsme buřty a slaninku opekli bez problémů. Slint. Vyloženě jsme cítili, jak z nás odchází dlouho shromažďovaný městský stres... no dobře, cítili (a slyšeli) jsme i odchod Petrova dobře stráveného oběda, ale dlouho jsme ho v tom nenechali. Myslím, že po celý víkend nás díky intenzivní konzumaci masa a piva slyšelo (a cítilo) celé údolí.

Vidíte tu vodu? To jsou ale pixel shadery!

Bez práce nejsou koláče a bez dřeva není kuracinka.

Perfektní spolupráce Petra a Uniho...

... a můj vypilovaný výkon. Bez Dana bych to nezvládl.

Po práci už nezbývá než umřít.

Bez dřeva nejsou buřtíky... a slanina... a pečená kuřata...
Vstali jsme po desáté a spravedlivě si rozdělili úkoly. Dan se již tradičně chopil sporáku, což mu velice vyhovovalo, jelikož nemusel pro dřevo. To čekalo nás. Naštěstí nás obvyklé místečko nezklamalo, takže jsme si jako vždy uloupli kousek starého plotu, navršili na něj hromadu větví a s divokým supěním ho vynesli z lesa jak na nosítkách. Po cestě jsme bohužel zjistili, že plot je ve větším stádiu rozkladu než maso z Hypernovy, takže jsme to nakonec odnosili na ramenou. Inženýrský výkon to byl ale slušný!

Sobota od slova nedělat
Ledva Dan pronesl kouzelné slůvko "oběd", mrknutím oka jsme se teleportovali ke stolu. Aby byla gulášovka z pytlíku opravdu poctivá, jak se psalo na obalu (to víte, Hypernova), musel přidat kilo brambor a půl kila špekáčků, které se na ohni opéct nedaly, jelikož se mouka narozdíl od masa rychle rozpadá, a tyhle buřty z masa opravdu nebyly (zmiňoval jsem se už o jejich Hypernovém původu?). Po obědě jsme měli v plánu koupálko, jenže nádherné slunné odpoledne a vydatný oběd mě inspirovali k vytažení matrace na louku a krátké siestě. Z té se nakonec stala siesta dlouhá, a navíc mě ostatní rychle napodobili, takže než jsme se probrali, všechno zamkli, dojeli do 30 kilometrů vzdáleného Hradce Králové, nakoupili v Tesku (zaručeně čerstvé maso každý den, opravdu!), a než si Dan v Gigasportu vybral plavky (no dobře, měl to dřív než my výběr slaniny), bylo po bazénu. Po pravdě řečeno nám to ale nevadilo, jelikož jsme na sobě všichni cítili takovou podivně těžkou únavu, způsobenou zřejmě intenzivní migrací stresu pryč z našich těl. Ne nadarmo jsme u ohně vytuhli už v jedenáct.

Ten s kosou.

Ten s hráběma. Zmožen.

Ten s kosou a ti s hráběma. Zmoženi.

Na fotce se to nezdá, ale ta louka je velká a strmá...

Pozdrav z údolí slaniny.

Neděle od slova dělat
Sobotní únava se vyplatila. Ráno jsem se vzbudil už v devět a naprosto svěží naběhl na louku. Následující tři hodiny jsem byl "Ten s kosou" a ačkoliv jsem ke konci už tak svěží nebyl, každoroční daň z pobytu jsem vykonal více než hrdinsky. Ačkoliv velká louka rozpínající se do příšerného krpálu je každoročně brutální challenge, tentokrát to šlo celkem snadno. Zato loni, po dvouletém zanedbávání, jsem na ten metrový plevel musel málem brát motorovou pilu. Kluci mi naštěstí pomohli s hrabáním, já na něj po tříhodinovém kosení kosou neměl ani pomyšlení. Stejně jako předchozí den si Dan perfektně načasoval magické slůvko "oběd" s koncem naší práce. Prostě kuchař k pohledání.  

Murphyho pravdy
Behem nedělního dopoledne jsem pochopil dvě velké životní pravdy. Tu první, když jsem stanul uprostřed pokosené louky a podíval se na ostří kosy. Už chápu, proč se smrtce říká Zubatá. Druhou pravdu, že práce smrdí, mi sdělil Petr bezprostředně poté, co jsem usedl k jídlu a sundal si propocené triko...

Bazén
Jelikož si Dan v sobotu koupil plavky za šest stovek, neděli jsme museli zasvětit koupání i kdyby nám měla střeva puknout, takže jsme vyrazili směr Hradec Králové do krytého bazénu (na klasické koupálko je přeci jenom ještě brzy, navíc v kryťáku nejsou komáři, zato je tam výřivka).
Tři hodiny jsme řádili v bazénu s vlnobitím, hydromasážními tryskami a trampolínou, která je svědkem nespočetných pokusů o salto mortale, z nichž se většinou podařilo mortale, ale salto už ne (o tom zase svědčí moje rudá záda). Petr si salto zkusil jenom jednou a málem mě přitom utopil - začal sice dobře, ale v kritické chvíli, kdy se měl sbalit do klubíčka a přetočit, se naopak roztáhl jako když lechtáte žábu na břiše a s monstrózním plesknutím dopadl nikoliv do vody, nýbrž na vodu. V tu chvíli jsem se tak strašně rozchechtal, že jsem skoro nedoplaval ke břehu. O další salta jsme se radši nepokoušeli... Když nás skákání omrzelo, přesunuli jsme se k tobogánu. Ačkoliv je konstruován spíše pro děti, o čemž svědčí půl metru hluboký přistávací bazének, i dospělý se na něm řádně vyblbne, rozhodne-li se porušit všechny zákazy a předpisy. Patří mezi ně jízda po břiše, hlavou dopředu, vsedě a ve dvojicích. Vlastně je povolená jen pasivní část misionářské polohy. Inu, nejlepší combo jaké jsem dokázal vymyslet spočívalo v energickém odrazu, plesknutí sebou na břicho, přetočení na bok, schoulení se do klubíčka (při tom jsem se dvakrát praštil do palice, něco na těch předpisech bude) a divoké řvaní po celou dobu jízdy. Kdyby se mi pořád nepřisávaly záda k tobogánu, bylo by to ještě lepší. Problém nastával ve chvíli, kdy se měl člověk v poslední zatáčce, brutálně vyhazující doprava, vrátit do předpisové polohy, aby plavčíci neprudili. Já většinou končil v bazénku na levém boku.

Oheň...

... musí stranou. Ať žije maso!

Přechod pro chodce v Hradci králové...

Fotka u fontány.

A další hradecká kuriozita, most vedle řeky.

Vlny, tobogán, tradiční plavecká padesátka (s trénujícími akvabelami, hmm), hydromasážní trysky, horká pára, na to všechno jsme zapoměli ve chvíli, kdy jsme se usadili ve výřivce (teplota vody 37°C). Teď už chápu, proč se Jindrovi tak líbilo ve vile... Ani výřivka se však nemohla rovnat tomu, co pro nás po dvoudenním pobytu na chatě bylo největší kratochvílí - splachovací záchod a sprcha!

Petře, ta silnice má jen dva pruhy!
V Kauflandu jsme doplnili zásoby masa (před Hypernovou jsme si jen znechuceně odplivli) a během chvíle už jsme se řítili směr chata. Jízda s Petrem byla skutečně adrenalinová: zatímco jemu u pusy visela dlouhá slina a v očích se mu zračila touha po pečínce, přenášející se do nohy stlačující plynový pedál, my ostatní jsme se radši důkladně připoutali a snažili se mu vysvětlit, že na dvouproudou silnici se tři auta vedle sebe nevejdou... Protijedoucí řidiči zřejmě uzřeli slinu touhy a poslušně se klidili ke krajnici, takže pečínka dorazila bez újmy.

Objed, odězd
Ač jsme původně plánovali večer dorazit zásoby, v pondělí poobědvat v hospodě U kameníka a jet domů, i přes vynaložené úsilí a totální přežrání nám toho dost zbylo, takže jsme se vykašlali na hospodu, dopoledne rozdělali oheň a vydatně poobědvali naší oblíbenou kurecinku (zapomněl jsem se zmínit, že Uni je Slovák a jeho výraz kuracinka se stal natolik populární, že ho Petr počeštil na kurecinku, chvílemi dokonce kuřecinku. Ani "chatovica" nás nenechala chladnými). Bohužel nám došlo pivo, o což se zasloužil hlavně Petr, jenž jednu flašku naprosto hříšně upustil na podlahu a druhou převrhl na nočním stolku, čímž mi mimochodem totálně zprasil telefon! Naštěstí mi ho v servisu opravili. Petr si o trest říkat nemusel, pivo jsme mu zabavili protože měl řídit. Po vydatném obědě jsme se sbalili, se smutkem opustili chatu, naposled pozdravili údolí sborovým hrdelním projevem a odebrali se k autu. Naše rozežrané žaludky si po cestě vyžádaly návštěvu McDrive, kde jsme si dopřáli velký shejk a s konečnou platností vyrazili směr Praha.

Peugeot - stoprocentní záruka imobility.
Na Jižní Spojce jsme chytli kolonu a domnívali se, že se někdo vyboural. Při průjezdu místem ucpání však vyšlo najevo, že za to může Peugeot 307, jehož spokojený majitel stál opodál, četl si noviny a čekal na odtahovku... Na závěr přikládám seznam potravin, které jsme za víkend spořádali.
- 80 piv
- 60 rohlíků
- 3 bochníky chleba
- 3,7Kg kuřecích prsíček
- 2,1Kg vepřové slaniny
- 4 tlusté plátky naloženého vepřového od Danovy matinky
- 1Kg špekáčků
- 1Kg brambor
- 3 cibule
- 2 pytlíky poctivé gulášovky
- 1 Studentskou pečeť (velkou)
- brambůrky, tyčinku Mars a další drobnosti.