Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část třináctá

Překážková dráha nádherným korytem.

Neděle, 1. června 2014

Dnešek moc dobře nezačal, ale aspoň obstojně skončil. I když, ještě neskončil... Po  noclehu blízko rybníka, kde jsem se plánoval vykoupat než se ukázalo že to je zdroj pitné vody pro celé město, jsem se vydal vstříc poslední části svého triptychu. Den začal tím, že mě neskutečně sral pochod. Nechtělo se mi jít, energie jako by ze mě vyprchala a už mi fakt lezla na nervy ta nekonečná štreka lesem, po zarostlé stezce bez výhledů, kde se mi krosna každou chvíli zasekla o větev. Navíc mi nedržela náplast na puchýři a měl jsem starosti kvůli psovi, který mě furt věrně doprovázel a já se bál, že až přijde čas se rozloučit, nebudu se ho moct zbavit. Je to moc hodná fena, naprosto tichá a přátelská, neštěká, nevrčí, nechrápe... Velice jsem si jí oblíbil a nejradši bych si ji nechal, určitě bych se o ni staral líp než současný majitel, pokud nějakého vůbec má, jenže za daných okolností to prostě nejde. Nakonec se to vyřešilo samo. Zatímco jsem si dával delší pauzu, Lassie někam odběhla a už se nevrátila. Později jsem na stezce našel kapky krve a v dálce slyšel bečení kozy a štěkot. Doufám, že Lassie vyhrála...

Pochod nudným lesem mi trval dlouhé dvě a půl hodiny a na konci přišla jedna z ukázek, že správa národního parku Seorak-san to nemá moc zmáknuté. V místě, kde je hlavní hřeben na dvacet let uzavřen kvůli regeneraci, je jen jedna cesta dál - dolů po jižním svahu a pak deset kilometrů po silnici zpátky do Jochim-ryeong, kde jsem včera obědval, takže naprostý nesmysl se vracet. Severní cesta, podle průvodce vhodná alternativa zavřeného úseku, je taky zavřená... A teď babo raď.

Několik Korejců mi řeklo, že zavřenou sekcí lidi běžně chodí a jsou ochotni riskovat 100$ pokutu, hlavně aby mohli jít svou posvátnou trasu. Já měl hřebenu po krk, pokutu jsem riskovat nechtěl a vracet jsem se nemínil, takže padla volba na severní cestu. Je už sedm let zavřená, ale soudě dle odpadků (Korejci mají mizernou horskou etiku) se dál používá.

Je libo pantofle? Našel jsem i čerstvý kelímek ze Starbucksu.

Bylo to čtyřkilometrové dobrodružství, které mi zabralo skoro tři hodiny. Místy úplně zarostlá stezka se dost těžko sledovala, občas šlo vyloženě o život a muselo se improvizovat, aby se člověk dostal dolů úzkým skalnatým korytem.

Bylo to naprosto skvělé! Sestup s nádechem dobrodružství v krásné, strmé a skalnaté soutěsce plné padlých kmenů, tlusté vrstvy suchého listí a zurčícího potoka pod zelenou střechou z korun stromů. Jen ty odpadky kdyby to nehyzdily.

Nakonec jsem se vyloupl v opuštěné osadě a hned si vzpomněl na Noarre, tajemnou partyzánskou skrýš ze španělských Pyrenejí (která byla mnohem hezčí). O chvíli později už jsem se zase ráchal v řece, čistý a voňavý se pak odvážil stopovat a hned první auto mě vzalo do tři kilometry vzdálené turistické osady v údolí Osaek, jednoho ze vstupních bodů národního parku Seorak-san, poslední etapy jihokorejské Baekdu-Daegan. K hranicím už to opravdu nebylo daleko.

Protože moje mapy ani průvodce nejsou zrovna aktuální, chtěl jsem od místních rangerů získat lepší informace, ale domluva byla naprosto strašná; museli zavolat někomu kdo uměl anglicky a i tomu jsem to pět minut vysvětloval. Jejich neschopnost mě tak vytočila, že jsem jim tam nechal tašku odpadků posbíraných cestou. Nechápavě zírali na igelitku plnou starých lahví, zrezlých plechovek a jedné devítivoltové baterky, ale měli tolik slušnosti, že si ji vzali bez remcání.

Neschopná pakáž, tihle rangeří. Prý tady okolo není žádný obchod a pro jídlo musím jet do města, přitom mají sto metrů od kanceláře krám jako kráva a několik restaurací. Aby ne, při těch hordách turistů (denně přijedou desítky autobusů, ze Soulu je to nejbližší příroda). Abych se ze setkání vzpamatoval, plácl jsem se přes kapsu a dopřál si štědrou obědovečeři v podobě grilovaného vepřového, piva a dvou zmrzlin. U tohoto typu jídel mají Korejci zajímavý způsob stolování. Maso vám přinesou syrové a vy si ho přímo na stole usmažíte na plynovém vařiči s litinovou plotnou. Sedíte-li venku, je to ještě lepší - stoly jsou vybavené ocelovým košem, do něhož se umístí dřevěné uhlí z kvalitního dubového dřeva a máte klasické barbecue. Samozřejmě nesmí chybět aspoň milion malinkých talířků se všelijakými omáčkami, zeleninami, apod. Zajímavá je i kombinace příborů. Zapomeňte na nůž, ten byste v korejské restauraci hledali marně, o vidličce ani nemluvě. Na krájení masa vyfasujete nůžky (velmi praktické) a na manipulaci samozřejmě hůlky. Poměrů neznalému Evropanovi se tak naskytne groteskní pohled na stolovníky, kterak si stříhají maso a hůlkama ho pošťuchují. Je to překvapivě praktické a pohodlné.

V krámku s potravinami, který podle rangerů neexistuje, majitel se synem stěhovali obří lednici a nebyl bych to já, kdybych nenabídl pomoc (potom co jsem si u nich dal nabít foťák, mobil, Kindle i mp3 přehrávač). Společně jsme tu těžkou kraksnu přešoupali na druhý konec místnosti a jako poděkování jsem dostal jablko a druhou zmrzku zdarma.

Steve se ženou, další milí Korejci a náramní hostitelé.

K noclehu jsem si vyhlédl rozestavěný barák přímo vedle rangerské stanice. To jsem na vás vyzrál, vy neschopní tupci se svým přiblblým zákazem stanování v národních parcích! Jen doufám, že dělníci nechodí do práce moc brzy. Abych to nemusel zjišťovat, radši vypadnu před sedmou, aspoň mám větší motivaci vstát a vyjít vstříc pernému dni, který mě zítra čeká. Patnáct kiláků do kopce a snad si konečně užiju pořádné výhledy. Seorak-san má být nejúchvatnější národní park v celé Koreji a soudě podle fotek a prvního hřebenu, který jsem měl možnost z dálky pozorovat, tomu tak opravdu je. Jen doufám, že nebude celá trasa tak uměle upravená jako začátek. Co jsem zatím nakoukl, je to bagrem vyumělkovaný říční břeh s úhledným chodníčkem.

UPDATE: večer nemohl dopadnout líp! Spřátelil jsem se s postarším korejským párem, který mluvil perfektně anglicky (Steve s manželkou žili léta v USA a v Japonsku, kde vlastnili obchodní řetězec), dali jsme se pochopitelně do řeči a pochopitelně to skončilo další hostinou - dneska už druhými vepřovými hody. Výborné maso, super pokec, soju teklo proudem, seděli jsme venku takže jsme měli ten skvělý grilovací stůl na dubové uhlí (vynikající palivo - nesmrdí, málo kouří, má vysokou výhřevnost a dlouho vydrží) a o zábavu nebyla nouze. Stolování, to je prostě událost. Teď dopisuji tyhle řádky, do usínání na stavbě mi zpívá sýček, žaludek je příjemně plný, prostě idyla. Jen nevím, jak ráno vstanu.

Další díl / Předchozí díl / Na začátek / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část