Sobota, 31. května 2014
Včera jsem měl chuť psát, ale už ne sílu a vůli. Dnes na tom nejsem o moc líp, ale přemohl jsem se. Navzdory únavě je skvělé jít rychle a cítit se zase fit, jako člověk a ne jako belhající se troska.
Takže k včerejšku: po kvalitním a zcela ilegálním spánku v národním parku Odae-san jsem vyrazil a po pár minutách došel k obřímu menhiru značícímu Duro-ryeong, hřeben kde se stoupání přehouplo v klesání a čekal mě solidní pochod z kopce. K mému štěstí jsem stihl dělníky jedoucí do práce - opravují cestu kterou nikdo nepoužívá - a aspoň dva kilometry se svezl autem. Kvůli dírám a hrbolům to trvalo přes půl hodiny, takže jsem ve výsledku žádný čas neušetřil, ale bylo příjemné nemuset chvíli táhnout krosnu. Od místa kde probíhají práce je cesta zarostlá a očividně nepoužívaná, včera jsem mohl klidně šlapat do setmění a našel bych tábořiště i vodu, aniž by mě někdo otravoval. Nu což. Vyčistil jsem si zuby a napojil se u zurčícího pramínku a pokračoval v příjemné ranní procházce svižným tempem. Příjemné až na ta mračna mušek poletujících mi kolem hlavy, hlavně před očima. V jednu chvíli jsem jich jediným tlesknutím zabil devět. Proč ta havěť nemůže zpocenému a rozpálenému člověku létat třeba kolem nohou, proč si musí vybrat zrovna hlavu?
V 10:30 jsem překročil hranici národního parku v místě, kde zcela nechápu přítomnost rangera; nejsou tu žádné treky ani chrámy a turisté nemají sebemenší důvod sem chodit, přesto je tu regulérní vrátnice s budkou, závorou a celou vrátniční parádou. Ale nestěžuji si, ledva jsem se zhroutil na lavičku a dal odpočinout zmoženým svalům, ranger mi přinesl kafe. Nesnažil se o konverzaci, na nic se neptal, prostě mi jen nabídl kafe, usmál se a zalezl zpátky do budky.
 |
| Guryong-ryeong, aneb Nine Dragons Pass |
Odtud mě čekalo šest kilometrů asfaltu (a vykoupání v řece, žůžo), ke křižovatce s NH56, hlavní silnicí stoupající k průsmyku Guryong-ryeong. Osvěžen kávou a koupelí jsem si to vesele klapal až k ostré zatáčce, kde se moje vedlejší silnice stáčela prudce doleva a několik kilometrů běžela sice souběžně s, ale pořádný kus pod NH56. Vzdálenostně od sebe obě cesty nemohly být víc než pár desítek metrů, ale dělil je prudký sráz porostlý neprostupným křovím. Otráven nucenou šestikilometrovou oklikou jsem si pohrával s myšlenkou se do srázu přeci jen pustit, ale zavrhl jsem to s tím, že by to nestálo za námahu a odřeniny, a dobře jsem udělal. Ukázalo se totiž, že nahoře by mě zastavila vysoká betonová zeď. Nakonec se mi podařilo aspoň kus cesty zkrátit pomocí betonové stoky, kterou se za suchého počasí dalo vyšplhat, projít temným tunelem pod silnicí, pomodlit se aby mi odpočívající netopýr nevlétl do vlasů a hup, byl jsem na NH56. Za deset minut jsem "ušel" tři kilometry a mé touze po dobrodružství bylo učiněno zadost. Do Guryongu to však bylo ještě pořádně daleko a jít do kopce po rozpálené asfaltce nebyla žádná kratochvíle. Štěstí mi opět přálo a po ani ne deseti minutách se za mnou ozval zvuk motoru. Bylo to první auto od chvíle, kdy se má noha o tři hodiny dřív dotkla asfaltu. Nasadil jsem zubatý úsměv, ukázal tradiční stopařské gesto a už jsem se vezl. Možná pomohla i těžká krosna, můj potem zbrocený obličej a fakt, že mě osádka vozu viděla v kavárně u rangera.
Vysadili mě v horském průsmyku, vyfasoval jsem láhev vody s přáním šťastné cesty, a další etapa mohla začít. Ale až po obědě. V průsmyku býval kdysi motorest, který vzhledem k neexistujícímu provozu zkrachoval. Teď tam seděly dvě babky a u krajnice prodávaly chlazené nápoje a smažené bramborové placky podobné bramborákům.
Jednu jsem si objednal (placku, ne babku) a ačkoliv mi požadovaná cena 6000 wonů přišla poněkud nadsazená, nehádal jsem se a babce úplně zasvítily oči, když viděla, že jí ty peníze fakt dávám. Na druhou stranu, dostal jsem k tomu spoustu omáček a zeleniny zdarma a jistý pán od lesní služby, který trávil dny čekáním na procházející trekkery a dělal si nějakou statistiku, mi koupil pití. Později mi pak někdo řekl, že ta cena byla v pořádku. Po štědré pauze, s nacpaným bachorem a obtěžkán pěti litry vody, jsem se s pocitem dobře nakrmeného velblouda vydal vstříc další etapě, která se jmenuje...
Tolik k včerejšku, tedy pátku. Sobota byla neméně zajímavá a velmi příjemně strávená v přítomnosti dalších milých Korejců. Začalo to budíčkem okolo páté ranní, kdy mi do "okna" zasvítilo sluníčko. Přemohl jsem se vstát a s ještě zalepenýma očima, v komatózním polospánku, párkrát stiskl spoušť foťáku, načež jsem opět upadl do bezvědomí.
Krátce poté jsem uslyšel dusavé kroky, tichý komentář "ah, tent", spoušť foťáku a vzdalující se kroky. Nějaký nedospavý trekker, řekl jsem si a chrněl dál. Během následujících dvaceti minut mi kolem stanu produsalo ještě několik jednotlivců se stejným komentářem, a když jsem se v 6:00 konečně vyhrabal ze spacáku, posnídal a začal se pakovat, dorazila asi desetičlenná skupina. Byl to další horský klub na své sobotní etapě BD, několik členů mluvilo plynně anglicky a nechybělo ani pozvání na oběd. Dál už to znáte: společný pochod, pomalý ale v příjemné společnosti, dary v podobě jídla a nápojů, údiv nad tím, že nějaký Čech šlape celou BD sám, a zlatý hřeb dne, oběd. Tentokrát nikoli restaurace, nýbrž piknik u cesty, respektive žranice na parkovišti. Z autobusu vytáhli obrovský rýžovar, ještě větší sud s kuřecí polévkou a klasickou plejádu zeleniny a výhonků v pálivé omáčce. Chybět nesměla ani místní verze burčáku - nakvašené rýžové víno makgeolli (čte se "makali"). Objevila se i silnější verze zvaná soju, což je dokvašené, filtrované a destilované víno s obsahem kolem 20% alkoholu. Má příjemně nasládlou chuť a rozhodně je to lepší volba, než makali. Přestože je to ta lepší verze místního dryjáku, je levná a velice chutná. Není proto divu, že si ji někteří jedinci dopřávali v hojném množství, což na rozpáleném parkovišti dělalo své.
Celá Baekdu-Daegan je posetá takovýmito milníky. Některé jsou menší, jiné trochu větší...
Najeden do plnosyta a napojen do plnopita jsem se rozloučil se svými hostiteli a sotva zmizeli za zatáčkou, hups do řeky. Třetí den za sebou koupel, tomu říkám luxus a velmi příjemná změna oproti prvním etapám na jihu země, kde to s koupáním byla fakt nouze. Osvěžen a očištěn jsem vyrazil zpět do hor, a dokonce s novým doprovodem!
Předpokládám, že v Evropě je takovéhle zacházení se zvířaty v dnešní době trestné, ale v Koreji zřejmě ne. Byl tam ještě jeden pes, fena, nevím co za rasu ale vypadá jak béžová liška se zatočeným ocasem. Nebyla sice na řetězu, zato si však bezstarostně kráčela po silnici, kde si to kamiony hasí stovkou. Nevím co je horší, jestli tohle nebo řetěz. Každopádně mě už od oběda doprovází, ušel jsem po jídle ještě čtyři kilometry a pes je stále se mnou. Právě teď leží před stanem a hlídá, před chvílí vystartovala po něčem, co za zoufalého kvičení zmizelo v lese. Je to docela příjemné mít takovouhle společnost, obzvlášť v lese plném divokých prasat (měli byste vidět tu rozrytou zem). Přesto však doufám, že se mě Lassie nebude držet i zítra; za pár dní totiž odlétám a nevím, co bych si s ní počal. Ač mi to je nepříjemné, donutil jsem se jí nekrmit, aby pak nebylo ještě těžší se s ní rozloučit.
Ačkoliv je Korea silně militarizovaný stát, válka z padesátých let jako by nikdy nebyla. Chápu, že je to nedávná smutná historie, ale to je i druhá světová a přesto se o ní učíme ve školách, Evropa je posetá památníky a každou chvíli je nějaké výročí, kde se scházejí prezidenti všech zemí. Tady jako by nikdy k žádné válce nedošlo, což je škoda, protože historie mě zajímá a chtěl jsem se o tomto tématu dozvědět víc. Na Baekdu-Daegan jsou jen stovky let staré rozvaliny z dynastie Silla, v průvodci jako by korejskou válku úmyslně ignorovali, a všechny své poznatky čerpám z Wikipedie a z populárního seriálu. Mimochodem, originál se MASHi vůbec nepodobá. Zatímco televizní Korea je žlutá a suchá, ta skutečná je celá zelená a lesnatá.
Žádné komentáře:
Okomentovat