Ležím ve stanu, po čtyřech dnech bez koupele se cítím jako znovuzrozený v hebkém objetí říčního proudu s dotykem mýdla a modlím se, aby ty hlasy vedle mého stanu nebyli další výletníci, kteří se na poslední chvíli rozhodli vyrazit o víkendu kempovat, protože jinak sbohem dvoudenní zevlování, oázo klidu a nicnedělání. A ano, modří už vědí...
Pátek, 23. května 2014
Včera jsem vyrazil až v deset ráno a celý den jsem se cítil jak mrtvola. Nevím co se stalo, ale pouhých šest kilometrů z Daet-jae na vršek Duta-san mi trvalo neskutečných pět hodin, a to byl prosím pěkně lehký terén. Když jsem konečně dorazil na kýžený kopec, nemohl jsem se ani hnout, natož jít. K mému údivu byl přímo na vrchu, v 1500 metrech, zdroj vody. Dělal kap... kap... kap... a za hodinu mi nakapal jednu láhev. Vzhledem k vyčerpání, nevůli jít a přítomnosti vody, jsem se rozhodl na Duta-sanu přenocovat. V půl páté už jsem zabalený do spacáku němě zíral na podnebí.
O pár set metrů níž se rozlila hustá bílá smetana a pokryla celý svět pode mnou, zatímco nahoře se stejně hustá a stejně bílá vrstva postarala o zakrytí oblohy. Mezi vrstvami zůstal tenký proužek modři a výsledný jev připomínal rozkrojené švejžužu. Úžasný výhled, ale o to méně úžasné vyhlídky na zítřejší sestup do Mureung Gorge - nejkrásnějšího korejského údolí, kde doufám ve velkolepé výhledy. Ale čert vem počasí. Byl jsem rád, že se nemusím hýbat a můžu si v klidu číst. Hrobové ticho, bezvětří, absence lidí a bílé husto se spojily v dokonalé souhře mírumilovnosti. Po večeři jsem neodolal pokušení, spořádal celou zásobu čokoládových bonbónů a blaženě usnul. V noci se obloha vyjasnila a byly vidět hvězdy, což je v Koreji vzácný jev. Viditelnost totiž trpí kvůli vysoké vlhkosti vzduchu, prachu vanoucího z pouště na severu a smogu vanoucího z čínských metropolí na druhém břehu Žlutého moře.
Včera jsem vyrazil až v deset ráno a celý den jsem se cítil jak mrtvola. Nevím co se stalo, ale pouhých šest kilometrů z Daet-jae na vršek Duta-san mi trvalo neskutečných pět hodin, a to byl prosím pěkně lehký terén. Když jsem konečně dorazil na kýžený kopec, nemohl jsem se ani hnout, natož jít. K mému údivu byl přímo na vrchu, v 1500 metrech, zdroj vody. Dělal kap... kap... kap... a za hodinu mi nakapal jednu láhev. Vzhledem k vyčerpání, nevůli jít a přítomnosti vody, jsem se rozhodl na Duta-sanu přenocovat. V půl páté už jsem zabalený do spacáku němě zíral na podnebí.
O pár set metrů níž se rozlila hustá bílá smetana a pokryla celý svět pode mnou, zatímco nahoře se stejně hustá a stejně bílá vrstva postarala o zakrytí oblohy. Mezi vrstvami zůstal tenký proužek modři a výsledný jev připomínal rozkrojené švejžužu. Úžasný výhled, ale o to méně úžasné vyhlídky na zítřejší sestup do Mureung Gorge - nejkrásnějšího korejského údolí, kde doufám ve velkolepé výhledy. Ale čert vem počasí. Byl jsem rád, že se nemusím hýbat a můžu si v klidu číst. Hrobové ticho, bezvětří, absence lidí a bílé husto se spojily v dokonalé souhře mírumilovnosti. Po večeři jsem neodolal pokušení, spořádal celou zásobu čokoládových bonbónů a blaženě usnul. V noci se obloha vyjasnila a byly vidět hvězdy, což je v Koreji vzácný jev. Viditelnost totiž trpí kvůli vysoké vlhkosti vzduchu, prachu vanoucího z pouště na severu a smogu vanoucího z čínských metropolí na druhém břehu Žlutého moře.
Ráno se pode mnou rozprostíralo bílé moře, což mě znepokojilo, protože právě do toho moře jsem se chystal vstoupit a bál jsem se, že když už jsem jel napříč celou zemí za lepšími výhledy, zhatí mi to počasí. Naštěstí nezhatilo. Po prudkém sklesání se mi naskytl POHLED: obří soutěska, téměř svislá kamenná úbočí sporadicky porostlá mixem listnáčů a jehličnanů, vyčnívající špičky skal, na protějším úbočí osamělý chrám, v dálce zející nad propastí, kdesi hluboko dole hukot vodopádu, a nahoře hory ztrácející se v mracích. Konečně výhledy, konečně panoramata, a ne jen ten posraný nudný hřeben!
Sestup mi trval několik hodin, zbytek dne jsem se kochal hlavní soutěskou, nalehko a bez batohu. Užil jsem si vodopády, obdivoval tisíc let starý chrám a potkal neobvyklé množství zvířat. Místní zvířena bývá plachá, dnes však nikoli. Už na Duta-sanu mi při snídani asistovala veverka, která bez ostychu, pár centimetrů ode mě, zabořila hlavu do obalu od krekrů a začala dojídat. Tiše jsem ji sledoval dobrých deset minut, než si jazýčkem očistila tlapky a odhopsala pryč. Korea se veverkami jen hemží, narozdíl od těch evropských jsou menší a mají pruhovaný hřbet. Další zvířecí encounter byl s hadem. Nevím jestli to byla zmije, užovka nebo slepýš, ale fotit se nechala jak nějaká modelka.Po procházce a prohlídce vodopádů přišel čas vyřešit nocleh. Bohužel mi došlo jídlo, takže bylo nutné se vrátit do civilizace. Jakožto populární destinace je údolí Mureung vybaveno sadou restaurací, krámků a kempem. K večeři byl bibimbap, zmrzlina a makgeolli, ale nákup zásob docela zklamal - jen pár kiosků s předraženým základním sortimentem. Naštěstí v nedalekém chrámu Samhwa-sa dávají jídlo zdarma.
Ještě horší je však kemp; korejské kempy nejsou jako ty naše. Plac pro stany, záchod (někdy suchý, někdy splachovací a někdy turecký), a prý se snad má něco platit, ale nepochopil jsem komu a kde. Žádné zařízené kempy s obsluhou, sprchami a kuchyní jako ve zbytku světa. Nu což, aspoň ušetřím a k řece je to pár metrů, stačí přelézt plot. Horší je, že jsem se zase trefil do víkendu a že se to tu hemží víkendovými měšťáky, takže s klidem se mohu rozloučit. Měšťácké nájezdy znamenají celé tlupy s obrovskými rodinnými stany, grilování, hlučné lidi, no znáte to. Co se dá dělat, nějak to zmáknu. Teď budu končit, už mě ze psaní bolí ruka, takže si jdu otevřít to předražené pivo než zteplá, zakousnout se do zbrusu nové knihy od mistra hororu pana Kinga a doufat, že nově příchozí výletníci konečně dostaví ten mega stan se kterým už hodinu laborují, a přestanou rámusit (naivní představa).
Nevelký kemp je narvaný k prasknutí a rozjíždí se grily, děti povykují, cítím pečené klobásy... možná bych se mohl k někomu přifařit, ale obávám se, že tady se na pohostinnost nehraje, a stejně teď nemám náladu se s někým bavit, chci si v klidu číst. Škoda, že mi tam na kopci došlo jídlo, jinak bych tam býval zůstal. No nic, to je holt život. Zmíním se aspoň o podivínovi, kterého jsem na tom kopci potkal. Ačkoliv jsem mu očividně nerozuměl ani slovo, mlel pantem korejsky, smrděl jak starý kozel a trval na tom, že budeme trekovat spolu, ať mu dám svoje telefonní číslo. A hlavně, sám od sebe si řekl o jídlo a ještě vysomroval jednu z mých vlastnoručně vyřezaných holí! Zkrátka opačný extrém korejské pohostinnosti. Mnohem příjemnější bylo setkání s korejským dědečkem hříbečkem - prastarým mnichem, který jako by z oka vypadl ctihodným velmistrům kung-fu čí moudrým poustevníkům ze všech filmových klišé, co se jich jen vejde na plátno. Nikdy bych nevěřil, že na vlastní oči spatřím typický asijský plnovous, padající z vrásčité tváře až ke kolenům ve třech dlouhých, bílých pramenech.
Žádné komentáře:
Okomentovat