Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014, část sedmá

Úterý, 20. května 2014
Jak jste si asi všimli z dosavadních příspěvků, nálada v korejských horách je stejně kolísavá jako ukazatel nadmořské výšky místního hřebenu. Jednou nahoře, jednou dole...

Radikální změna plánu přeci jen přišla. Sedím opět v autobuse, odjíždím na sever a přeskakuji celou centrální část Baekdu-Daegan. Důvod - na jihu už mě to nebaví, je to dřina a odměnou je mi pouze okoukané okolí, které se za poslední týden ani trochu nezměnilo. Hřebeny, lesy, další hřebeny a ještě víc lesů. Jít po hřebeni není žádná sranda, terén je obtížný, je sucho, vedro, nedostatek vody, pro jídlo se musí jezdit do města a ty největší zajímavosti - chrámy a krásná údolí, jsou dole, pod hřebenem, kam je fuška se dostat a ještě horší je vyškrábat se pak zpátky. Když strávíte několik hodin úmorným výstupem, dobře si pak rozmyslíte, jestli chcete sejít dolů kvůli nějakému chrámu a celý ten očistec pak opakovat. Bohužel musím konstatovat, že tenhle náročný pochod vůbec nenabízí takové odměny, aby stálo za to ho absolvovat celý. Nemám žádný vztah k historickému a spirituálnímu významu Baekdu-Daegan, neboť neumím korejsky, a tak zbývá jen příroda, která mě, jak již zmíněno, neuchvátila. V neposlední řadě jsou tu důvody časové. Vím že to celé ujít nestihnu a než se hnát kupředu dokud to půjde, radši si vyberu ta nejzajímavější místa a zbytek přeskočím.

Hřeben Deogyu-san. Z dálky vypadá nádherně...

Rozhodl jsem se proto vynechat centrální část treku a jet rovnou na sever, kde by mělo být mnohem hezčeji a zajímavěji - více skal, údolí, soutěsek, pohled na moře, atd. Někdo by to mohl brát jako porážku, ale já vím, že si nemusím nic dokazovat. Ne po přechodu Pyrenejí a procestování Zélandu na kole, kde jsem měl větší motivaci a dostatek času.

Penis... ehm... kanón rock.

BD představuje naprosté fyzické vyčerpání, nudu, dřinu a bídnou odměnu. Nebýt úžasných lidí, které potkávám, bylo by to úplně o ničem. Před dvěma dny, když jsem se ráno chystal vyrazit z Yuksip-ryeong (poté, co mi hostinský na rozloučenou připravil masivní omeletu), jsem potkal Bena a Kellen, mladý pár z USA, který jde taky BD. Šťastný jako blecha, že mám anglicky mluvící společnost, jsme společně vyrazili a absolvovali jeden z dosud nejnáročnějších dnů - brutální výškrab do nitra národního parku Deogyu-san po silně erodované, obtížně schůdné cestě, v úmorném vedru a skoro bez vody.

Abych řekl i něco pozitivního, musím se s úsměvem pozastavit nad útvarem Daepo-bawi (bawi = balvan), zvaným taktéž Namgeunseok-bawi. Ne, že by v tom byl pro našince nějaký rozdíl, ale korejštinofilové už vědí, že jedno znamená "penis-rock" a druhé "kanón-rock". Ne, že by v tom byl pro našince nějaký rozdíl, ale když tudy před několika sty lety táhla japonská armáda, tenhle ztopořený balvan ji dokázal zastavit, protože si mysleli, že na ně nepřítel míří kanónem...

Ben, Kellen a ranger ze Satgat-jae shelter.

Cílem etapy byla horská bouda Satgat-jae shelter, vzdálená pouhých, ale vydatných 12 kilometrů od Yuksip-ryeong. Zcela vyčerpáni jsme tam došli až za setmění a k našemu velkému překvapení jsme zjistili, že je bouda zavřená, údajně kvůli regeneraci okolní přírody. Jeden z přítomných rangerů, které jsme vyrušili v nedbalkách, nás chtěl poslat zpátky, ale ten starší měl naštěstí tolik soudnosti, že nás nechal přespat. Všechno zlé je k něčemu dobré, a my nakonec měli celou boudu pro sebe, navíc zadarmo a z rangera se vyklubal zajímavý společník, který si mě nevím proč oblíbil. Asi že jeho děda byl v 90 letech jako křesťanský misionář vyslán do ČR a líbilo se mu tam. Samozřejmě se podělil o jídlo i rýžové víno, kterého už před naším příchodem musel něco zkonzumovat, protože byl otravný jak svrab a dělal nám důležité přednášky o tom, jak se máme chovat v národním parku, takže jsme ráno rádi odešli. Na rozloučenou mi daroval fusekli na krk, tedy kus látky, který si navléknete přes hlavu na krk, aby vám na něj nefoukalo (na krk). Tehdy mi to připadalo jako přítěž, kterou jsem v korejském vedru vláčel zbytečně, ale jak jsem za tu zbytečnost byl vděčný o měsíc později na Islandu...

Dolů...

Jelikož je kempování v národních parcích zakázané a další přístřešek byl taky zavřený, museli jsme ten den opustit Deogyu-san NP. Měli jsme dvě možnosti - ujít dvě etapy za jeden den, nebo sejít z hřebene a odejít z parku kratší cestou, avšak mimo trasu BD. Já jsem byl pro první možnost a věřil, že 16 kilometrů relativně schůdným terénem dokážu ujít, ale Ben s Kellen se moc netvářili. Mají o dost pomalejší tempo a mnohem víc času než já, navíc Kellen začalo dost bolestivě zlobit koleno. Dopadlo to tak, že jsme se celý den loudali vedrem a suchem, byla to úmorná cesta na které mě bavily akorát dlouhé pauzy a společnost Američanů, a když jsme konečně došli na rozcestí, kde se mělo rozhodnout, bylo za a) pozdě, za b) jsem byl zdeptán nezáživným pochodem, c) bavila mě jejich společnost a za d) jsem už byl víceméně rozhodnutý dát pochodu vale a přesunout se na sever. Takže jsme všichni tři vyrazili drsným sestupem do údolí, směrem k tři kilometry vzdálenému chrámu. Plán byl najít buď vhodné kempoviště někde u cesty, nebo zkusit požádat o nocleh v chrámu.

A zase nahoru...

Údolí bylo úzké a kamenité, dole tekl potok a po řadě dnů na vyschlém hřebeni to byl úplný ráj. Kempoviště jsme nenašli a mnich nás nechtěl, nakonec jsme tedy skončili v minbaku (korejský penzion), což bylo to nejlepší řešení. V tomto typu ubytování se platí za pokoj, nikoli za osobu, takže to pro nás bylo výhodné. Za 40.000 wonů jsme dostali pokojík s tak malou sprchou, že se muselo skoro stát na záchodové míse, ale zato s vyhřívanou podlahou! Dopřáli jsme si luxusní večeři - polévku s tofu, vepřovým masem a spoustou zeleniny. Korejská kuchyně servíruje spoustu malých talířků s různými přílohami jako kimchi (zelí nakládané v pikantní chilli omáčce), různé druhy zeleniny, apod. K tomu rýžové víno a pak hurá na kutě. Spolu s Benem jsme se postarali o Kellenino bolavé koleno a doufám, že pochod zvládne, protože sestup neprobíhal zrovna hladce. Ti šílenci se chtějí vrátit na hřeben tou děsnou soutěskou, navíc v dešti. Přeju jim hodně štěstí. Rád bych šel dál s nimi, ale jak už jsem řekl, chci tuhle část pochodu vynechat, navíc jsou na mě moc pomalí. Je to škoda, protože jsou to fajn lidi a navíc umějí korejsky, což se vždycky hodí. Každopádně teď už je to jedno - sedím v autobuse směr Samcheok, jedno z měst na severu země, opět cestuji sólo a doufám, že zbývající dva týdny v Koreji si užiju. Příští zastávka - jeskyně.

Další díl / Předchozí díl / Na začátek / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část