Čtvrtek, 29. května 2014
Konečně se cítím zase živ! Dlouhá pauza mi zjevně prospěla, v kostech mám elán, chci jít dál a nemám pocit, že je to za trest. Včera ráno jsem se hezky v klidu sbalil, u vstupu do národního parku Odae-san si chvíli prohlížel mapu a v tu ránu u mě byl houf rangerů vyzvídajících kam jdu. Docela mě zneklidnily jejich informace, že horská bouda i kemp, které jsem považoval za možný cíl a jedinou možnost legálního noclehu v národním parku, jsou už několik let zrušené. Tvrdili mi, že večer musím dojet do nějaké vesnice a ubytovat se v penzionu. Jasně... Nemíníce se stresovat, vyrazil jsem klidným tempem a užil si nádhernou soutěsku, ve všední den téměř bez turistů. Sougemgang v překladu znamená Malá soutěska, protože má v jednom ze severokorejských národních parků "velkou sestru". Je to krásná klidná procházka podél horského potoka po upravené stezce vyzbrojené chodníčky, schody a lávkami, což mi vzhledem k těžké krosně napěchované proviantem vyhovovalo. Do výšky se tyčící, jehličnany pokryté pískovcové věže mi hodně připomínaly prachovské skály.
Bohužel nic není zadarmo a já za pohodovou vycházku zaplatil ostrým výstupem na konci údolí. Na pouhých dvou kilometrech jsem nechal aspoň dva litry potu a polomrtvý se vydrásal na hřeben u vršku Noin-bong, kde zela opuštěná horská bouda, bez průvodcem avizovaného zdroje vody. Bylo odemčeno a šlo by tam přespat, ale bylo příliš brzo na táboření, navíc mi došla voda. Dál naštěstí vedl příjemný sestup po upravené stezce, zakončený otevřeným údolím, které mě příjemně vyvedlo z míry - ledva jsem z lesa vystoupil, jakoby kouzlem jsem se ocitl v rodné domovině, tedy aspoň do chvíle, než mozku docvaklo, že širá pláň vedle lesa, posekaná louka, svah a pronikavá vůně lučního kvítí se Čechám jen podobají. Přesto se mi do hlavy vkradla melodie "pá pa pá pá papapapapá, pá pa pá pá páááá...".
Kde je trekker? Nesežral ho brouček?
Tolik k včerejšku (středě). Dnešek byl podstatně méně úmorný a více záživný. Ranní výstup nebyl zdaleka tak drsný a zpětně mohu říct, že jsem si ho skoro užil. Pak hupky z hřebene a rovnou do nádherně osvěžující řeky. Taková koupel v pravé horké poledne, to je žůžo. Pár kiláků příjemným údolím a následující dvě hodiny jsem žasl nad krásou chrámu Sangwon-sa uprostřed prostorného dvora se pod modrým nebem tyčila impozantní pagoda, všude okolo rostly nádherné stromy a keře hrající všemi barvami, zatímco v hlavní svatyni trůnila proslulá socha, údajně celá ze zlata, a někde v bezpečí zakutané Buddhovy ostatky.
Tradiční asijská architektura ve mně vyvolala, nikoli poprvé, pocit očekávání, že každou chvíli musí odněkud vyskákat samurajové s meči jako v Shadow Warrior (ale neříkejte to Korejcům, nemají Japonce moc rádi). Obchod se suvenýry měl zajímavé kousky, narozdíl od té bídy v Samwa-sa, a tak jsem neodolal a pořídil (snad) pěkný dárek - kovovou sovu zdobenou barevnými kamínky, s odklápěcí hlavou a dutým vnitřkem, ideální na skladování koksu... ehm, elegantní cukřenka. Dárek bude mít o to větší váhu, že ten čtvrtkilový kokový paznecht budu vláčet v krosně až do konce dovolené.
To nahoře mi připomíná Shadow Warriora, to dole zas Bowsera, bosse ze Super Maria. A vůbec nejsem ovlivněný hrami.
Vstup do nádherné zahrady, kde odpočívají Buddhovy kosti uprostřed keřů a stromů hrajících všemi barvami.
Po této nadmíru příjemné kulturní vložce (prostředí bylo natolik okouzlující, že jsem si ještě půl hodiny fotil motýla v záhonu) následovala nejobávanější část dnešní etapy. Jelikož je BD v tomto úseku zavřená, je nutné jít asi dvacet kilometrů po štěrkové cestě. Sice nuda, ale na druhou stranu obrovská úleva jít chvíli normálním terénem, kde může počestný pocestný natáhnout krok a na konci se poplácat po zádech, jak rychle to ušel. Spočítal jsem si, že za zbývajících pět hodin světla stihnu v pohodě dojít na konec národního parku a tam se utábořit. A vskutku, svižným tempem jsem za pouhou hodinu urazil pět kiláků do kopce, vyšel do sedla a došel bych až do vytyčeného cíle, nebýt hodných lidí (vím že se opakuji, ale Korejci fakt takoví jsou!). Těsně před koncem výstupu jsem se zastavil v malém chrámku pro vodu a nebyla by to Korea, kdyby mi mnich nejdřív nenabídl jablko, pak nějaké sladkosti a po krátké gestikulo-konverzaci mě nepozval na večeři. Jeho družka či spolumniška uvařila rýži s něčím, co vypadalo jako sýr, k tomu tradiční listovou polévku a navrch takové placky ze sladkých brambor. Jako výslužku mi dali čokoládu, plechovku místní limonády a když už jsem byl dobrý půl kilometr na cestě, mnich mě ještě dohonil a celý udýchaný mi podával dvě obrovská jablka.
Přesně pro takováto setkání si budu Koreu pamatovat. Pokud nejste na profláknutých místech kde se to hemží turisty, neustále se setkáváte s pohostinností a laskavostí. Setkání s mnišským párem bylo velmi osvěžující po předchozích interakcích s paranoidními rangery, nepříjemnou obsluhou motorestu a lhostejnou osádkou velkého chrámu, kde jsou zvyklí na davy návštěvníků. Závěrem dodám, že dnes poprvé tábořím ilegálně. Díky pozvání na večeři mi nevyšel plán dojít na hranice národního parku, a než se stresovat jestli to stihnu do tmy nebo jestli bych našel vhodné tábořiště, radši jsem si vyhlédl krásně zašité místo už na hřebeni. Kus od cesty, mezi stromy, zelený stan dokonale maskován. Dobrou noc.
Jéééé, jéééé a jéééé, ajajaj, jen jsem koukla na fotky, pročtu až bude více času, jéééé, miluji korejské seriály, znám je jen takto, krásně umějí natáčet, dokáží tam dát hodně pocitů a ty jejich bohaté stoly, plné krásných pokrmů, jééééé :) :).
OdpovědětVymazat