 |
| Buddha zdraví pozemšťany. |
Úterý, 27. května 2014
Od posledního zápisu se nic zajímavého nestalo. Víkend jsem totálně prozevloval, celý pátek, sobotu i neděli jsem strávil ve stanu a na jeden zátah přečetl nejnovější kingovku Doctor Sleep. Společnost mi dělali komáři, mravenci a asi milion hlučných víkendových turistů, co jich jen autobusy navozily. Ven jsem vylezl jen když došlo pivo a v největším vedru jsem se zašel zchladit do řeky. Líná pohoda se však pomalu začala měnit ve zpruzelost a když přišlo pondělí, čas odjezdu, stěží jsem se sbalil a odlezl z kempu.
Odjezd jsem nakonec o další den odložil. Ne snad z lenosti, ale protože se poblíž nacházel buddhistický chrám Samhwa-sa, který je součástí programu Temple stay; tento program dává "civilistům" možnost prožít 24 hodin jako mnich a samozřejmě jsem to chtěl zkusit. Není to levná záležitost, vyjde to na rovných 50 000 Wonů (v přepočtu asi 1000 korun), což je zatím nejvyšší částka, jakou jsem v Koreji utratil. Proto jsem byl značně zklamán, že ve všední dny se koná jen ořezaná verze zahrnující dvě bohoslužby (večerní v 18:30 a ranní ve 4:00), prohlídku chrámu a jídlo, zatímco plná verze nabízí i meditaci, čaj s mnichem a prostrations. Mnich může zodpovědět vaše otázky, případně podle Buddhova učení poradit s problémy, apod. Je to považováno za jistý druh uvolnění mysli a jak jsem tak pochopil, mniši plní roli jakýchsi místních psychologů. Součástí plného programu jsou i zmíněné prostrations, aneb 108 cviků sloužících k vyčištění těla i mysli od stresu a toxinů. Jídlo se podává třikrát denně (snídaně v 6:00, oběd v 11:30 a večeře v 19:30), je striktně vegetariánské, ale dobré a vydatné. Navzdory instruktážnímu videu, kde je stravování prezentováno jako posvátný rituál, se jí v chrámové kantýně, a to zcela mondénním způsobem.
A já pako šel v pátek večer kolem chrámu a nezeptal se jak to s tím temple stayem je. Nechtěl jsem tam chodit unavený, špinavý, upocený a zpruzelý. Přitom by to bývalo bylo ideální - hosté mají k dispozici sprchu, vlastní pokoj, a ze zpruzelosti by mě vyléčili. O víkendech také přijíždějí cizinci a mniši jsou na ně připraveni, zatímco v pondělí jsem tam byl sám a mniši na mě neměli náladu. Už už jsem chtěl být naštvaný, že se to zvrtlo v drahé přenocování s minimálním kulturním přínosem, ale naštěstí se vše v dobré obrátilo, díky, modří už vědí, dobrým korejským lidem.
Poslední z víkendových návštěvníků, mladý typicky městský pár někde z jihu, byl fascinován tím, že cestuji po horách, spím ve stanu a vařím si na plynovém vařiči. Vůbec nechápali, jak je něco takového možné, a mě zas fascinovalo, jak je to fascinuje. Bohužel byli zrovna na odchodu, takže jsem po chvíli osiřel, zase sám a zpruzen. Dal jsem se do řeči s holkou, která přijela na týden jako dobrovolnice. Mluví anglicky a je moc fajn. Po dlouhé době jsem si zase popovídal v angličtině, byli jsme se projít, pojedli spolu a máme domluvenou schůzku v Soulu. Tahle "holka" mě nejvíc šokovala prohlášením, že jí není 25, jak jsem se domníval, ale 37. Asiatky jsou v tomhle směru fakt nebezpečné; buď si myslíte, že balíte puberťačku a přitom by to mohla být vaše starší sestra, anebo se nevědomky dopouštíte trestného činu.
No to je jedno, snad abych taky něco povyprávěl o pobytu v chrámu. Dostanete mnišský mundúr (ne ten oranžový hadr co nosí Tibeťani, ale pohodlný flanelový komplet, ve kterém vypadáte jako zaměstnanec městské úklidové služby). Zúčastníte se, jak už zmíněno, večerního a ranního obřadu. Každý obřad začíná bubnováním a zvoněním. Chrám má hudební soupravu, jejíž součástí je obří buben skoro dva metry v průměru na čtyřnohokolečkovém podstavci, do tohoto bubnu mnich asi pět minut intenzivně buší paličkami parádní beat (a stojí přímo před bubnem, asi u toho slušně rezonuje). Buben symbolizuje všechna čtyřnohá zvířata - bubeník je upozorňuje, že na ně Buddha myslí a chrání je, nebo tak něco. Akorát mi není jasné, z kolikanohého zvířete je kůže na ten buben...
Následuje obří zvon, do něhož se buší dřevěným beranidlem zavěšeným na lanech. Bylo mi dovoleno tuto část rituálu osobně odzvonit, takže jsem dal vědět lidem v pekle, že i na ně Buddha myslí a že je milosrdný. Když se v tomto cyklu budou chovat lépe než v tom předchozím, reinkarnují se do šťastnějšího života. Koho symbolizuje menší zvon ve tvaru ryby a gong ve tvaru ptáka snad nemusím vysvětlovat. Po zvonivém obřadu se mniši přesouvají do hlavního chrámu, kde je Buddhova svatyně (ve VIP chrámech i jeho ostatky) a kde probíhá modlení formou zpěvu. Nerozuměl jsem sice ani slovo, ale líbil se mi rytmus, doprovázený ťukáním na takovou dřevěnou bambuli. Hodně se to podobalo mongolským hrdlozpěvům.
Víra a modlení stranou, ten slabiko-rytmový zpěv je v podstatě hrdelně pronášená mantra, která napomáhá k meditaci. Při meditaci je jedno, jaká slova vyslovujete, podstatný je rytmus. Takové to typické "mmmmm" vyvolává v těle vibrace, a ty pomáhají se soustředit. Opomineme-li náboženskou stránku věci, všechno jsou to praktické metody pro uvolnění mysli. Obřad trvá asi půl hodiny a to samé se opakuje ráno - vítání Buddhy do nového dne. Chrám je pochopitelně ze dřeva, zdobený krásnými malbami zobrazujícími historické události daného místa (třeba mudrce/světce který chrám založil, nebo jak pomocí víry zahnali japonské invazory, apod.). Ze stropu visí v pravidelných řadách rozvěšené lampióny s papírovými štítky, kam věřící napíšou svoje jméno a adresu, a Buddha nad nimi bdí. Ve vitrínách jsou pak krásné krystaly plnící stejnou funkci. Každý chrám má tři vchody - dva boční, kudy vstupují lidé, a čelní, vyhrazený Buddhovi, kudy obyčejní smrtelníci vstoupit nesmějí. O to lákavější je pokušení to zkusit.
Úterý - současnost: po noci a dni jako mnich byl čas opustit krásné údolí a pokračovat v triptychu. Po vydatném obědě sestávajícím z rýže, různých výhonků, hub naložených v sojovém oleji a tradičního kim-chi - nakládaného zelí v pálivé omáčce - jsem se zmrzlinou v ruce nechal ujet autobus a za silně větrného, avšak parného dne čekal na další. Po několika přestupech se mi podařilo projet odpornou industriální a šedivě depresivní periferií města Donghae a dojet do mnohem většího Gangneung, na východním pobřeží země, kde mě čekala pochůzka. Bylo potřeba doplnit zásoby jídla, což obnášelo výlet do centra, a taky jsem chtěl už konečně poslat pohledy, což zase bylo možné jen na poště. Mladík v turistickém infocentru naštěstí mluvil anglicky a poradil mi, kterým autobusem se dostanu do místního HomePlus (Tesco). V místním HomePlus (Tescu) jsem s hrůzou hleděl na vydřidušské ceny. Malé balení sušené chobotnice za 5000 wonů, přitom v malém krámku "u Vietnamců" stojí skoro polovinu! Sodoma Gomora velebnosti, jedna igelitka jídla mě vyšla na 35 euro, za to bych v Anglii měl nákup na týden. Jestli mě Korea v něčem nepříjemně překvapila, jsou to ceny jídla. Každopádně nákup proběhl úspěšně, ještě jsem stihl zaběhnout na poštu a poslat pár pohledů, což je v této zemi téměř nadlidský úkol, protože pohledy se nikde neprodávají (dostal jsem je v chrámu) a známky mají jen na poště.
 |
| Zazvonil zvonec, a dnešnímu vyprávění je konec. |
Teď už mě od velkoměsta dělí slušná dálka, po dlouhém dni stráveném na cestě ležím ve svém stanu, který jsem idiotsky postavil přímo do větru a už se mi ho nechce přesouvat, a těším se na ráno. Čeká mě národní park Odae-san a hlavně Sogeumgang Gorge, další krásné údolí slibující úchvatné výhledy. Na plahočení se po hřebeni už definitivně kašlu.
Žádné komentáře:
Okomentovat