Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014, část pátá

Pátek, 16. května 2014
Houpu se v hamace, cumlám lahváče a pozoruju vosu, jak mi sosákem luxuje špinavou nohu. Vychutnávám si naprosté ticho kontrastující s ptačím zpěvem a podivnou korejskou muzikou z blízkého kiosku. Muzika mi v první chvíli vadila, ale z rušivého elementu se stalo příjemné brnkání na prahu vnímání. Jak jsem se k téhle idylce dostal? Dlouhou a trpkou cestou naprostého fyzického vyčerpání, stresu, spěchu a konečného uvědomění si, že tahle cesta není závod a kdyby byla, neměl bych šanci vyhrát. Od prvního dne jsem byl na nervy z toho, že celou BD nestihnu ujít, že jsem si zpáteční letenku zarezervoval na moc brzo. Hlavou mi probíhaly všelijaké výpočty, jako že když mám 26 dní, tak musím ujít aspoň 27,2 kilometrů denně, tzn. šlapat každý den aspoň 10 hodin, nikde se nezdržovat, vykašlat se na kulturní zastávky, mít ideální počasí, netrpět únavou a ani jednou nezabloudit. Prostě nesmysl. Chvíli jsem tomu nesmyslu i věřil, koneckonců Pyreneje, které měly 800 km a 42 km stoupání (oproti 735 km BD) jsem dal za 36 dní se spoustou pauz, půldnů a hodně pozdního vstávání. Jenže korejské hory jsou daleko drsnější, než jsem čekal. Jsou sice relativně nízké, ale zato pěkně strmé a i ten sebemenší kopec vyžaduje tvrdou práci a spoustu námahy. Vždyť jen první den jsem musel nastoupat 1300 metrů na nějakých třech kilometrech! Jít po hřebeni neznamená žádnou pohodičku na vrstevnici - vlní se to jak lochneska a každou chvíli se vám do cesty připlete kopec. Trasa jde striktně po hřebeni, žádné obcházení se nekoná, a terén je místy dost technický. Jistě, Pyreneje mají taky spoustu drsných úseků, náročného terénu, stoupání a klesání, ale současně je tam i řada snadných úseků, polních cest, apod. které to vykompenzují. BD nic takového nemá. A možná prostě nejsem dost ve formě.

Z neznámého důvodu stezku přehradil plot.

Faktem zůstává, že když mám dobrý den, jsem rád že ujdu dvacet kilometrů, takže není sebemenší šance to stihnout celé a tudíž nemá cenu to hrotit. K tomuto závěru jsem dospěl dnes ráno, když jsem po pěti dnech pochodu bez odpočinku a velmi drsné včerejší etapě nebyl skoro schopen vylézt ze spacáku. Na cestu jsem vyrazil až v 9:30 a do krpálu, kam jsem to včera večer už nestihl, jsem se hrabal tři hodiny doslova šnečím krokem, bez energie, bez elánu a bez motivace. Včera jsem poprvé pomyslel na to, že ta cesta trvá dlouho a že by už mohla skončit. To brzo! Dneska jsem na tom psychicky nebyl o nic líp, spíš naopak, a po dlouhých úvahách jsem dospěl k závěru, že potřebuji odpočinek a že si tu cestu chci užít a ne z ní být na nervy. Je to dovolená, ne maraton.

Zapíchl jsem to ve tři odpoledne v takovém divném kempu u silnice, kde za poslední dvě hodiny projela tři auta, kde obsluhuje divný postarší pár s ještě divnější verzí asijského Guitar Hero, ale kde je klid, splachovací záchody, houpací síť a pivo! Po pěti dnech nonstop trekování je to parádní pocit, nemuset se nikam hnát a jen lelkovat. I tak jsem dnes ušel osm kilometrů, takže to nebyl úplně ztracený čas.



Zato včerejší etapa, ta byla drsná. Z Mayori-ri jsem chtěl dojít až na vrch Baedan-san, kde kniha slibovala krásné stanování na travnatém hřebeni a úžasný východ slunce ve 1250m. Bohužel jsem vyrazil pozdě (snídaně s Korejkou, pamatujeme?) a nakonec jsem byl rád, že jsem těsně po setmění došel do sedla na úpatí hory, jediného místa s pitnou vodou široko daleko. Do cíle chyběly ještě čtyři kilometry. Posledních pár hodin jsem skoro běžel, z kopce to vzal poklusem a jak se stíny prodlužovaly, slunce pomalu přecházelo ze žluté v oranžovou a sytě červenou, aby nakonec zmizelo za obzorem, dva kilometry mi nikdy nepřipadaly tak dlouhé. Pokrytý od hlavy až k patě pylem z borového lesa, vypadal jsem jak pampeliška co se se šíleným výrazem vyřítila z houští. Urazil jsem zatím největší vzdálenost za jediný den - 22 km.

Další díl / Předchozí díl / Na začátek / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část