 |
| Vzkazy pro Buddhu rozvěšené na stropě chrámu. |
Středa, 14. května 2014
Úplně nejvíc nejúžasnější den! Co se týče lidí. Takovouhle pohostinnost jsem snad nikdy nezažil, jsem z toho úplně na větvi. Ale popořadě. Ráno jsem si hezky přivstal už v 5:20 a za hodinu byl na cestě. Chtěl jsem nahnat včerejší zpoždění a smáznout do večera dvě etapy. To se nakonec nepovedlo, ale vůbec to nevadí. Prvních pár hodin proběhlo standardně - výstup na nejvyšší kopec a cesta po hřebeni. Dotrmácel jsem se až k buddhistickému chrámu, nebo spíš chrámku, Juji-sa, který obstarává kněžka s vyholenou hlavou. Pozvala mě na čaj, kávu a ještě jsem dostal výslužku na cestu - sušenky, čokoládu a flašku zmraženého čaje. Tedy alespoň jsem si myslel, že je to čaj. Že s sebou vláčím dvoukilovou cihlu obyčejného ledu jsem zjistil až po vylezení na další kopec...
Deštivý výhled z Gonan-san (804m). Ty daleké hřebeny vlevo na pozadí... tam jsem začal.
 |
| The Baekdu-Daegan granny. |
Na oběd jsem se podle doporučení průvodce chtěl zastavit v místním hyugesu (hyugeso = korejský motorest), ale místo toho jsem došel k nějaké paní, která má na zahradě soukromé bistro a ráda potkává poutníky. Uvařila mi nudle za rozumnou cenu (jak jsem později zjistil, zas tak rozumná cena to nebyla) a přestože jsme si nerozuměli ani slovo, docela jsme poklábosili. Má altán celý popsaný předchozími trekkery a zřejmě si pamatuje i Jeffa, Amerického kolegu ze Zélandu, který mi o tomhle treku řekl. Po obědě následoval drsný dvou a půl hodinový výstup na Gonan-san. Tato hora je vysoká pouhých 804 metrů, ale je kurevsky strmá (jako ostatně všechny místní hory). Probojovat se až na vrchol mi dalo pořádně zabrat a bohužel jsem si moc neužil výhledy, protože celé odpoledne pršelo a viditelnost se stáhla na minimum. Naštěstí jsem šel celou dobu lesem, který mě aspoň trochu ochránil před zmoknutím. Cestou dolů už nepršelo a tak jsem měl možnost si blíže prohlédnout jakousi vojenskou radiokomunikační stanici (nic zajímavého) a zdálky pozorovat stavbu obřího mostu na 1988 Olympics Expressway - dálnice pojmenované na počest olympiády v Soulu.
 |
| Stavební práce na 1988 Express Way. |
Když jsem ve čtyři odpoledne konečně dorazil do vesničky Mayeri-ro, čelil jsem dilematu - jít dál za hnusného počasí a využít ještě čtyři hodiny světla, nebo zakempit? Místní starci mě pozvali do své jeonja (dřevěného přístřešku, kde se obvykle scházejí důchodci), dali mi bonbóny a nabídli abych tam přespal. Chvíli jsem se s nimi díval na korejskou telenovelu (dialogům jsem nerozuměl, ale bylo to něco o zelí) a přemítal, co dál. Bolavé nohy říkaly jedno, logika zas druhé...
 |
| Oltář v chrámu Juji-sa |
Nakonec to za mě vyřešilo jídlo. Potřeboval jsem doplnit proviant na příštích pár dní a krámek, který se měl podle průvodce nacházet právě v Mayeri-ro, je už několik let zavřený. Chvíli jsem se svou nekorejštinou otravoval místní babky a marně se z nich snažil dostat nějakou informaci, než mě zachránila paní z místního zdravotního centra a přinesla mi jídlo. Když jsem vysvětlil, že potřebuji zásoby na tři dny, nabídla se, že mi ve městě nakoupí, ať napíšu seznam. Řekl jsem, že bych rád jel s ní, že si aspoň skočím do PC bangu (internetové kavárny) zatímco ona bude rajtovat ve fitku. Vyvrbila se z toho příjemná společnost, paní mi ukázala město, vzala mě do kulturního parku s replikou tradiční starokorejské vesnice, a poskytla komentář lámanou angličtinou. Nakonec jsem se u ní ještě vysprchoval, dal si namasírovat nohy takovou masážní španělskou botou a ráno jsem pozvaný na snídani. Další příklad úžasné korejské pohostinnosti. Dnes jsem taky poznal, že asiatky strašně klamou vzhledem. Tipoval jsem jí tak čtyřicet let, a hle, prý je jí 57. Nevěřil jsem, dokud mi neukázala fotku své 29leté dcery (která vypadá na 19).
Žádné komentáře:
Okomentovat