Vzbudil jsem se do ocelově šedého rána a odporné dusno mě málem přilepilo k zemi. Slunce se na chvíli objevilo coby rozmazaná, nažloutlá koule, načež zmizelo za železnou oponou mraků a už se neukázalo. V dusivém děsnu se nedalo být a žaludek se mi krutě mstil za včerejší hody, hlavně za pálivé papričky. V tomto rozpoložení jsem začal šouravě spěchat soutěskou, v naději že na konci bude záchod. Byl. A byla to druhá šťastná událost rána (tou první byl záchod na startu).
Když jsem se probelhal dech beroucím údolím (dech mi skutečně docházel), bylo potřeba se nějak dostat do šest kilometrů vzdáleného průsmyku Hangye-ryeong, kde začínala hlavní část pochodu podle průvodce. Na úzké klikaté silnici jsem měl chabé naděje, že někdo zastaví, ale už první auto mě vyvedlo z omylu. Pán v černém SUV naprosto nekompromisně zastavil v ostré zatáčce, nechal mě nastoupit a za pár minut jízdy po prudce stoupající, hadovitě se vinoucí cestě, jsem byl v cíli, respektive na startu. Pod kilometr dlouhým schodištěm.
Po strašném ránu mě káva z místního hyugesa a podstatně dýchatelnější horský vzduch postavily na nohy. Chvíli jsem si prohlížel suvenýry (stále žádné pohlednice) a obdivoval výhled do impozantního údolí, byť přes hustou mlhu bylo vidět impozantní hovno, a pak už byl čas pokračovat v cestě. Dal jsem se do řeči se dvěma týpky ze Soulu co taky zrovna vyráželi a po zbytek dne jsme šli společně.S ohledem na to, jak se mi doposud "dařilo", jsem měl docela obavy z nadcházejícího 800 metrového převýšení, ale k mému údivu a úžasu to šlo naprosto skvěle. Nekompromisní kilometrové schody jsem dal na jeden zátah za pohodových 36 minut a zbytek trasy už nebyl tak strmý (zato brutálně technický, místy se muselo lézt i rukama). Šplhání po obřích balvanech jsem si vysloveně užíval a byl přímo u vytržení z toho, že nudné plahočení lesem konečně vystřídal pořádný trekking! Jen to počasí... Od rána zataženo, výhledy žádné a takové dusno, že se potila i čočka od foťáku. Je to už druhé sprosté slovo v tomto příspěvku, ale musím si ulevit: zasrané Murphyho zákony! Celý měsíc je krásně, když se deru neprostupným lesem tak se neobjeví ani mráček, ale jakmile se pustím do nejkrásnějších hor celé Koreje, do zlatého hřebu dovolené, do třešničky na dortu mého putování, tak se zatáhne.
Stovky metrů nade mnou se do nebe tyčí tisíce hrozivých špiček rozličných tvarů, které si fantazie přetvoří do tolika věcí, kolik jen člověka napadne. Sice se to tady jmenuje Údolí tisíce Buddhů, já ale nevidím ani jednoho, zato vidím Stařenku s nůší, Velikonočního zajíčka, Špičku Empire State Building, Tučňáka, Kirbiho, nebo útvar, který by mohl být stejně tak Batmanem, elektrickým taserem nebo housenkou z dětského pořadu s Dádou Patrasovou. Jsem rád, že po měsíci cestování mi konečně něco vzalo dech a nebylo to pálivé kimchi, ale zároveň mě mrzí, že nebudu moct žasnout nad dinosauří páteří, místními chrámy a pohledem na nejbližší špičky Severní Koreje.
Blbci
Čtrnáctou kapitolu musím uzavřít další stížností na debilitu místních správců národního parku (jak jsem časem zjistil, můj názor není zdaleka ojedinělý). Dnešní etapa vedla přes celkem tři horské chaty. V té první jsem se zastavil jen na krátkou pauzu, ale stačilo to k tomu, aby mě mladý ranger začal vehementně přesvědčovat, že když nemám rezervaci, musím bezpodmínečně odejít ("you must go down, you must go down..."). Až po sdělení, že nemám v úmyslu tam spát, se začal zaskočeně omlouvat.Měl jsem v úmyslu přespat ve druhé chatě, leč ta byla, k mému překvapení, opravdu plná. Nepomohla ani snaha o kompromis, že klidně přespím na zápraží a zaplatím plnou cenu. V noci je prý zima, místo určené ke spaní je plné a prostě to nejde. Flexibilita nulová. Na mou námitku, že je skoro večer a že přeci nepůjdu další čtyři hodiny v naprosté tmě po náročné stezce, mi bylo sděleno, že jestli chci tak mě může ranger doprovodit. Jasně, už ho vidím...
Nakonec dostali geniální nápad zavolat do třetí chaty, jen hodinu chůze od té současné, a tamní ranger jim potvrdil, že má místo a že ať se prý nebojím, nějak mi pomůže i bez rezervace. Rozloučil jsem se tedy se svými korejskými spolutrekkery a spěšně vyrazil. Udýchaný a uřícený jsem ani ne za hodinu, skoro za tmy, očividně po velkém spěchu, stál před silně nevrlým rangerem, kterého se mi povedlo vyrušit u večeře a který už stihl zapomenout na telefonát, protože mě začal vyhazovat z chaty a jak zaseklá deska opakoval, že musím jít, protože prý "no reservation, no stay, it's the law!". Naštěstí měl jeho kolega dost soudnosti a zřejmě si všiml mého stanu, protože jsem z jejich rozhovoru vyfiltroval slovo "tent" a nevrlec pochopil, že když mě vyhodí, přespím někde načerno. Naúčtoval si 8000 wonů a já se konečně ubytoval v přetopené místnosti, kde kromě dvou dalších hostů bylo úplně prázdno. Do půl hodiny jsem stejně ležel na verandě, kde se dalo dýchat a nikdo tam nechrápal. Spaní v korejských horských chatách je vyloženě za trest.
Nakonec to tedy dobře dopadlo, ale absurdnost celé situace mě pěkně vytočila. Měsíc putuji Koreou bez jediného problému, v úplně prvním národním parku mě několikrát ubytovali bez rezervace, dokonce mi přímo řekli, že jakožto cizinec rezervaci nepotřebuji, a na samém konci cesty pak dělají takovéhle obštrukce. Navíc v úplně prázdné chatě! Logika žádná.
