Half-Life: Black Mesa - víc než jen remake

Pozor pozor, důležitá zpráva pro všechny příznivce Gordona Freemana. V záři po dlouhých osmi letech vývoje konečně vyšla Black Mesa, remake legendárního Half-Life na Source enginu! Žádný fanoušek série by si tuhle pecku neměl nechat ujít, tím spíš, že je ke stažení zdarma a je to naprostá bomba! Pozn.: Black Mesu jsem dohrál a tuto recenzi napsal už v září, měla vyjít na Games.cz, ale došlo k menším organizačním zmatkům, takže ji se zpožděním dávám aspoň na blog).
 
Pokud máte rádi Half-Life a potrpíte si na hezkou grafiku, tohle je něco pro vás. Nový grafický kabát doslova bere dech a i když má Source engine už nějaký ten rok na křížku, díky precizní práci autorů strčí leckterou novější hru do kapsy. Není to jen o texturách ve vysokém rozlišení - Black Mesa není ten typ remaku, kdy se původní mapy jen překopírují do novějšího rozhraní (to by těžko trvalo osm let). Ne, Black Mesa je ten typ remaku, kdy autoři původní věc rozeberou do posledního šroubku a když ji pak s pomocí moderních technologií dávají dohromady, dbají na každičký detail, i na tu nejtitěrnější maličkost, a jejich preciznost by jim mohl závidět i plastický chirurg. Black Mesa je vypilovaná k dokonalosti - každý předmět, každá místnost, každá postava či řádek dialogu má svůj účel, smysl a místo. Dokonce i lidi jsou unikátní a marně byste hledali dva vědce se stejným obličejem.

Pyreneje 2012 - Den 00 - Počátek cesty

Můj věrný průvodce, strýček Ton.

V létě 2012 jsem se vydal na pochod přes Pyreneje. Od Atlantického oceánu ke Středozemnímu moři mi to trvalo pět týdnů, ušel jsem 800 kilometrů, zničil jedny boty a zdolal celkem 42 000 metrů převýšení (což je jako vyjít osmdesátkrát na Sněžku).

Ze třech možných tras, tedy francouzské GR10, španělské GR11 a mezinárodní HRP, jsem zvolil tu poslední, která je nejnáročnější, ale taky nejkrásnější. HRP je zkratka francouzského názvu pro Pyrenean High-Level Route a narozdíl od GR10 a GR11 to není oficiální značená trasa, nýbrž jakýsi koncept či idea, spočívající v kombinaci mnoha na sebe navazujících cest a cestiček, které umožňují přejít Pyreneje v co největší nadmořské výšce a co nejblíž horským vrcholům (někdy přímo přes ně). V roce 1971 tuto ideu "vymyslel" francouz George Verone.

Část této úžasné cesty se mnou absolvoval kamarád Honza, přezdívaný Oprah. Spolu jsme svědomitě vedli deník, který jsem po návratu domů vydal na blogu. Tady je první část. Příjemné čtení.

Den D, odlet z Prahy

Kapitánův deník, hvězdné datum 22.06.2012.

Kapitánův deník.

Krátce před odletem Storm prohlásil: MÁM HLAD.
Bez váhání vystoupil z řady a rozhodl se, že čas do odletu stojí za to pojíst. Sňal jsem tedy z ramene svou chic plátěnou tašku plnou obložených chlebů od babičky a zeptal se Storma, zda si dá radši chleba s vařeným vejcem a slaninou nebo česnekový bok s vysočinou.
Storm trošku zaváhal a když jsem mu promptně vrazil do ruky pytlíček s chleby zabalenými v papírovém ubrousku jako ve škole, načež se letištní halou začala linout vůně vysočiny, nenápadně jsme se rozhlédli po kolemstojících lidech a došli k názoru, že vytahovat typicky českou svačinu není nejlepší nápad.

Naše pohledy se střetly, hlavou nám probleskla stejná myšlenka (obraz rodiny Homolkových) a oba jsme propukli v nezadržitelný smích, který nám vydržel až do Francie. Nezapomenu na Stormův výraz, když držel v ruce něco, co se neodvážil před ostatními ani rozbalit, natož sníst, a dáví se smíchy. Až v Toulouse, při cestě nejmenším metrem na světě, jsme se odhodlali ukojit hlad.

Po strastiplné cestě na periferii Toulouse začalo velmi úspěšné stopování (ve Francii se stopuje překvapivě dobře) a celkem rychle (v jednom autě až příliš rychle, jel jak magor a valil to 190) jsme dorazili skoro do cíle, tedy k pobřeží. Teď stanujeme kousek od dálnice a zítra nás čeká krátký přesun do přímořského městečka Hendaye, kde začíná pochod napříč Pyrenejemi.

Další díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 36 - Banyuls-sur-Mer, Moře!!!

Čtvrtek 2. srpna
Moře!!! Jsem u moře!!! Jsem v moři!!! Po dlouhých pěti týdnech pochodu je cesta konečně u konce, dokázal jsem to, přešel jsem přes Pyreneje od Atlantiku až ke Středozemnímu moři, hurá! HRP je pokořena, 800 kilometrů pěšky přes hory, 42 kilometrů stoupání, překonáno! Nepamatuji si, kdy jsem byl naposledy takhle šťastný, je to neskutečný pocit, nepopsatelný, přímo k nezaplacení!

Ale hezky popořadě. Dneska ráno jsem si doopravdy přivstal, aspoň v poslední den se mi povedlo vyhrabat se z pelechu včas. V šest se vařila voda na čaj a v sedm nula nula jsem vykročil vstříc posledním kilometrům pyrenejského pochodu. První část dne proběhla tak nějak standardně - potkal jsem dva Frantíky co šli finální část GR10, měli jsme stejnou trasu a i když byli pomalejší než já, dobře se s nimi povídalo a trochu jsem se tedy zdržel. Beze spěchu jsme si užili výhled z Pic Neulos (1256m), posledního významného vršku, a pak už jsem nasadil turbo a ztratil se jim. Bolely mě nohy, ale jakmile se na obzoru objevilo moře, ta krásná až na horizont se táhnoucí linie písečného pobřeží, pláží a červených střech domů, jakoby mě někdo nadopoval a byl jsem k nezastavení. Když se pak za posledním hřebenem objevil samotný Banyuls-sur-Mer, moje cílová stanice a oficiální konec HRP, v mém nitru vybuchla euforická supernova.

Pyreneje 2012 - Den 34 a 35 - Vedro, ekofarma a drcené palce

Poslední pohled na Pic du Canigou.

Úterý 31. července
Zas ta samá chyba, přežral jsem se! Mě prostě nebaví o siestě jen tak sedět a máchat si nohy v řece, a jak se lépe zabavit než jídlem? Pomalu soustředěně konzumovat dobrý pokrm mě baví, ba přímo naplňuje. A ty hrozny byly tak dobré, stejně jako sýr, salám i čerstvá bageta...

Bohužel nebylo nejmoudřejší si nacpat teřich a pak se ve víc než třicetistupňovém vedru vydat na náročný výšlap z vesnice Arles-sur-Tech (282m) na Col de Paracolls (902m). Nakonec jsem to zvládl, po malých krůčcích a s častými pauzami, na kopci vyždímal propocený hadr jenž byl původně trikem, a rozhodnut dojít dnes co nejdál opět vykročil.

Následující etapu jsem nešel podle knížky, nýbrž kratší a zajímavější cestou, než je ta uvedená v průvodci. Krásná lesní stezka vedoucí na skalnatý výstupek mi ušetřila nejmíň hodinu chůze a k mému velkému překvapení mě dovedla na jakousi ekofarmu, kde mě nechali zadarmo vyspat, umýt a doplnit pitnou vodu (budiž blahořečena paní majitelka). Nedošel jsem sice do vytyčeného cíle, ale je to už jen kousek a tohle místo je zajímavější. Jmenuje se to tady Mas de la Griffe a jde o jakousi kombinaci koňské farmy a ekologického kempu - mají tu postavené jurty, přírodní záchod i sprchy a velmi zajímavou prádelnu - z pračky vymontovali elektromotor a na hřídel připojili jízdní kolo. Viděli jste někdy ve filmu, jak člověk šlape na bicyklu a vyrábí proud? Tak tady takhle perou prádlo.

Pyreneje 2012 - Den 31, 32 a 33 - Valle d'Eyne, Ull de Ter and Pic du Canigou

Sobota 28. července
Minulou noc jsem strávil v koňské oboře. Taková koňská obora, ta dokáže pěkně překvapit. Uprostřed noci mě probudilo šramocení poblíž stanu a když jsem rozespale, s napůl zalepenýma očima vykouknul ven, ve světle čelovky na mě zíraly dvě bílé, nehybné, duchy připomínající siluety se svítícíma očima. Napůl spícímu mozku chvíli trvalo, než si dal dvě a dvě dohromady a poznal v éterických bytostech koně, kteří prošli sotva půl metru od stanu. Ráno se mnou přišli noční návštěvníci posnídat a drze se domáhali nejprve obsahu mé krosny a pak pomeranče v mé ruce. Zkuste odehnat půltunové zvíře když chce váš pomeranč.

Od snídaně není daleko k obědu a tam jsem dnes udělal osudovou chybu. Ano, přežral jsem se. Na svou obhajobu musím říct, že ta francouzská domácí paštika byla výborná a musela se sníst, jinak by se zkazila. Nicméně to znamenalo, že jsem navzdory svižnému rannímu výšlapu ve Valle d'Eyne nemohl skoro pokračovat a na horský hřeben jsem se belhal jak při posledním tažení. Mezitím se stačilo pokazit počasí a zbytek dne se odehrál nejen ve znamení impozantních vršků (Pic de Noufonts, 2861m), panoramat a horského hřebene tvořícího státní hranici, ale taky ve znamení větru a zimy, že by se i Sibiřan otřásl.

Pyreneje 2012 - Den 30 - GR10 okolo Pic Carlitu

Milník na Pyrenejské trase. 715km od Atlantiku.

Pátek 27. července
Ačkoliv HRP vede přímo přes vrchol Pic Carlitu (2921m), není to příjemný výstup a já neměl sebemenší chuť se pachtit na nejvyšší horu východních Pyrenejí sám, s krosnou na zádech a v nejistém počasí. Nechat se smést poryvem nebo na vrchu zmoknout by nebylo příjemné. Z těchto a dalších důvodů (časová úspora, už chci mít tenhle pochod za sebou) jsem se rozhodl Carlit prostě obejít. Vydal jsem se tedy po GR10, která horu obchází širokým údolím, a vůbec toho nelituji. Trasa totiž vede rozlehlým, nádherně zeleným údolím jak z nějakého filmu o amerických rančerech (nedávno jsem jeden takový viděl, proto tak živá představa). Několik hodin se přede mnou rozprostíral širokánský zelený prostor s vlnící se řekou a kam jen oko dohlédlo, pásl se dobytek.

Pak se kopce rozestoupily a daly prostor obrovskému, několik kilometrů širokému jezeru Lac des Bouillouses, jeho kamenitým břehům a spoustě ostrůvků, to všechno porostlé voňavými borovicemi. Úplně mi to připomnělo švédské pobřeží.
Idylka skončila ve chvíli, kdy se do všudypřítomné vůně borového jehličí přimíchalo nezaměnitelné aroma grilovaných párků. Linulo se lesem na kilometry daleko a nebýt značek ukazujících cestu, dozajista bych váben vůní sešel z cesty. Bylo totiž před obědem... Grilovače jsem (naštěstí pro ně) nenašel, zato jsem si vychutnal denní dávku choriza se sýrem z vlastních zásob. Zbytek dne proběhl normálně a večer jsem zakotvil v koňské oboře kousek za obcí Boulquére.

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 29 - Etang de Couart to Coll de Coma d'Anyell

Čtvrtek 26. července
Během dopoledne jsem došel do Hospitalet-pres-l'Andorre a dokončil tak čtvrtou, předposlední etapu HRP. Už jen týden a jsem u moře! Nebudu zapírat, že se těším až tohle martyrium skončí; hory jsou nádherné, ale nic se nemá přehánět.

Hospitalet je malá, nehezká víska významná hlavně jako dopravní uzel. Vede tudy dálnice, železnice, HRP a výhled hyzdí elektrárna. Jak jsem tak seděl, popíjel pivo a koukal na projíždějící auta a kamiony, silně mě to táhlo k ceduli Barcelona. Odolat a nestoupnout si tam se zvednutým palcem bylo fakt těžké. Už jen týden k moři, říkal jsem si, musíš to vydržet, cíl je na dosah! V místním obchodně restauračním zařízení jsem ze sebe po týdnu v horách opět udělal člověka (oholil se), doplnil zásoby jídla a po dopingu v podobě chlazené dvanáctky a litru koly vyrazil tak ostrým tempem, že pochod skončil dřív než pořádně začal. Nohy nasadily turbo a byť za mnou zůstávala potem rozmáčená stopa, únava žádná. Strmé úbočí mě vyneslo z údolí zpátky do hor, prosvištěl jsem okolo Refuge de Besinés, a pak to začalo být vskutku zajímavé.

Dnešním cílem bylo dojít co nejblíž k úpatí Pic Carlitu (2921m), jedné z posledních velkých překážek, leč náhle se nade mnou zjevil bouřkový mrak a začal metat hromy blesky. Kupodivu mě nezasáhl ni blesk, ni hrom, natož pak déšť. Vítr vál správným směrem a hnal mrak svinským krokem dopředu, takže já byl chvilku na jeho okraji a pak úplně mimo něj. Horší to bylo po vylezení do sedla (Coll de Coma d'Anyell, 2470m); obloha nad protějším údolím s obrovským jezerem Lac de Lanoux byla černá jak odvrácená strana slunce a všechno nasvědčovalo tomu, že i nade mnou se strhne pořádná mela. Pak to šlo ráz na ráz - bleskurychle postavit stan přímo v sedle, pomocí kamenů ho zabezpečit proti vichřici a čekat. Hromy bily jak tisíc vikingských bohů, vítr cloumal se stanem jako šílený, spadly tři kapky vody a za půl hodiny bylo po všem. I tahle bouřka mě minula doslova o krajíček a ačkoliv mě to stálo hodinu denního světla, které jsem mohl využít k pochodu, bezpečnost je důležitější. Navíc jsem vždycky chtěl stanovat v horském sedle, takže děkuji planý poplachu za záminku!

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 28 - Výbuch nervů u Cabana Coms de Jan

Středa 25. července
Ve jménu hesla "proč to dělat jednoduše, když to jde složitě"
Dnes se nic zvláštního nestalo, byl to standardní "úspěšný" den, kdy jsem překonal spoustu výškových metrů, zdolal několik náročných výstupů a byť k smrti unavený, došel jsem opravdu daleko a večer si užil parádní koupel v jezeře. Trápí mě jen kolena - na téhle výpravě dostávají brutální sodu a dneska to bylo fakt znát. Každopádně se dneškem vykompenzoval špatný závěr včerejšího pochodu. Tak jako včera jsem už hodně dlouho nevypěnil.

Posuďte sami: stojíte na rozcestí dvou stezek a jedna z nich je označena TAKHLE VELKOU cedulí s TAKHLE VELKÝM nápisem "váš cíl, tudy prosím" a ještě tam pokračuje barevná značka, po které celý den jdete. Představuje to mírný stoupáček a pak hezkou rovinu po zeleném úbočí. Průvodce ale říká ne, vykašlete se na to a jděte po té druhé stezce, která sice vede úplně opačným směrem, ale to nevadí. Průvodcova cesta prudce klesá a někde prý bude další rozcestí, kde je potřeba odbočit a k cíli se dostat z druhé strany.

Jedině lenost mě přiměla ignorovat zdravý rozum a poslechnout toho mentálního zaostalce co psal tuhle knihu. Když už bylo evidentní, že se žádné rozcestí nekoná (klesání trvalo moc dlouho, celé údolí se stáčelo špatným směrem a potok, který bylo třeba přebrodit, zapadal do čím dál hlubší rokle), bylo příliš pozdě - čas byl promarněn a spousta výškových metrů sklesaná úplně zbytečně. Nepamatuji si, kdy přesně mi ruply nervy a do širého okolí se rozezněl vzteklý ryk postrádající jakoukoli známku příčetnosti, ale pan Joosten, autor průvodce, měl opravdu velké štěstí, že jsem v tu chvíli držel v ruce jen jeho knížku...

Notnou chvíli jsem bojoval s nutkáním se vším seknout, sejít do údolí a odjebať sa odtial, ale naštěstí zvítězila zvědavost a já se rozhodl, že tomu přijdu na kloub. Vztek je mocná věc - najednou jsem měl energie na rozdávání a zpátky do kopce to šlo úplně samo. To rozcestí, pokud se za rozcestí dá považovat zbytek prastarého nápisu na zemi a neexistující stezka, jsem napodruhé našel, přebrodil onen potok, vyšlapal spoustu úplně zbytečně sklesaných metrů a konečně došel k boudě Cabana Coms de Jan. Cestou jsem si zpíval, pochvalné ódy na Tona Joostena to však nebyly...

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část