Kriminálníci třeste se, Kat sestoupil z filmového plátna a jde rovnou k vám! Vzhledem k velmi nepovedené kinematografické předloze jsou naše očekávání všelijaká, především však pesimistická. Jak to nakonec dopadlo, a zda se v období herního sucha máme těšit alespoň na pár kapiček pařební vláhy, ukáže následující recenze.
HODNOCENÍ - Zvuky: 80% / Grafika: 45% / Hratelnost: 75% / Celkem: 66%
KLADY - Arkádová zábavnost na odreagování, menší hw náročnost, zvuky, rozličné druhy mučení.
ZÁPORY - Slabší grafika, předsudky kvůli stupidní filmové předloze, pro někoho neúnosná brutalita.
ANKETA - Jak byste z vašeho souseda vymámili, kdo namazal chodbu super kluzkým voskem?
- Pověsili byste ho za přirození nad haldu hnoje
- Strčili byste mu hlavu do haldy hnoje
- Nacpali byste mu do zadku hrst hnoje
- Nacpali byste mu do pusy hrst hnoje
Film podle knižní či komiksové předlohy = hra podle filmové předlohy. Tato jednoduchá rovnice v dnešní době udává směr některých vývojářských společností. Otázka zní, zda jsou tyto kroky pevné jako muslimská víra, nebo vrávoravé jako můj včerejší pokus dostat se pěšky domů z hospody. Zpět ale k tématu. Kolik už tu bylo filmových her, a kolik z nich bylo něčím jiným, než ubohou nehratelnou slátaninou, určenou k tahání peněz z nebohých hráčů? Naopak povedené tituly tohoto druhu by se daly spočítat na prstech jediné nohy válečného invalidy. V uvedené rovnici figuruje také vztah "čím horší film, tím horší hra". Jeden příklad za všechny budiž Bad Boys 2.
Vzhledem k výše uvedenému, jsem hru Punisher přijal více než vlažně. Přeci jenom stejnojmenný film je jeden z nejhorších nesmyslů posledních let, a po shlédnutí několika herních screenshotů jsem se v tomto názoru jen utvrdil, a kdybych to nemusel recenzovat, vůbec bych to nehrál. Jinými slovy, prostě jsem si myslel, že to bude naprostá píp...ovina. Jestli jsem měl pravdu či ne, o tom je následující článek.
The Punisher
17:35 – metro Vltavská
Prvních 40% z hodnocení půjde dolů kvůli tomu, že jsem v nedělní podvečer dvacet minut mrznul na Vltavské, kde příšerně táhlo a nefungoval automat na horkou kávu, a čekal na Aliho až mi přinese kopii hry na zrecenzování. Kdyby to byl třeba Half-Life 2, tak prosím, ale kvůli nějakému píp-nisherovi jsem tohle rozhodně podstupovat nemusel. No nic.
17:50 – metro Vltavská
Hurá! Plešatý mužík s čepicí na hlavě, sadistickým úsměvem na rtech a Punisherem v ruce je tu! Konec mrznutí! Sláva Velkému Pařanovi! Jede se domů pařit.
18:20 – doma
Na ICQ mám vzkaz od Aliho, že na tom metru stál schovaný za rohem a vyhřívajíce se v teplé zimní bundě sledoval se značným pobavením mé počínání u automatu na kafe. Proto ten sadistický úsměv...
Samozřejmě si dělám srandu.
18:35 - doma
První spuštění Kata, efektivní, byť o hře nic neříkající rychlý sled komiksových obrázků jako intro mě nechává chladným... aha, to je jen logo Marvelu.
Nacházím se v hlavním menu, od většiny her docela odlišném. Vidím tlačítka War Zone, Armory, Upgrades, Extras, War Journal, Options a Quit. Poslední dvě jsou docela jasná, ale co zbytek? A kde je New Game, Load Game, Save Game...?
Klikám na upgrades a objevuji snahu autorů o vložení lehkého RPG prvku. Za body získané vražděním, v rpg žargonu zkušenosti, je možno zlepšovat odolnost, přesnost střelby, vlastnosti některých zbraní a dokonce oživit padlého Kata uprostřed mise.
Klikám na extras a objevuji archív artworků, videí a dalších materiálů, které se odemykají postupným plněním speciálních úkolů – nic co bychom neznali z jiných her. Klikám na war journal a objevuji dvě nástěnky – jednu pro novinové články o řádění Punishera, druhou pro fotky hlavních cílů - bossů.
Klikám na armory a objevuji ohromnou výkladní skříň s téměř dvaceti druhy zbraní, od běžných pistolí, přes kolty, brokovnice, několik druhů samopalů až po těžký kulomet, sniperku, granátomet, raketomet a jako zlatý hřeb večera flambáčomet (to když se koná poprava upálením).
Trochu mě překvapilo, že všechny uvedené části menu jsou přístupné od samého začátku, než se hráč stihne vůbec rozkoukat, a je tedy trochu zmaten, avšak všechno je zatím zamčené a tedy jen tak na omrknutí.
Nakonec klikám na war zone a dostávám se do další nabídky, s tím rozdílem že tady si vybírám jednotlivé mise, bonusové módy hraní a statistiky. O těch ale později.
Když se konečně dostávám do nové hry, jsem vizuálně překvapen in-game intrem (o grafice také později). Odpudivý chlápek s výrazem typu "číšníku, to maso nebylo hovězí, ale psí" uprostřed hromady budoucích mrtvol, a před budovou několik po zuby ozbrojených policejních sborů vyjících na poplach. Krátkým střihem se animace přesouvá do vyšetřovací cely, kde je kromě výše popsaného Kata i policajt s výrazem ještě víc "číšníku...", a jeho kolegyně, která se kupodivu nemračí, ale její modré oči dost markantně naznačují, že zácpa je svině.
Inspirováni Maxem Paynem, zvolili autoři zpětné vyprávění příběhu, takže se vše odehrává v čase minulém. Před každou misí proto shlédnete výše popsaný výslech, v němž policajti víceméně popíšou co se stalo, a čekají že jim to podezřelý potvrdí. Ten to nanejvýš lakonicky okomentuje větou typu "všechny jsem je zabil já", a hra začíná.
Vznik Kata jako takového všichni známe, případně si jej domyslíme, neboť se jedná o klišé ze všech klišé nejklišovitější: policajt naštve jinak hodné mafiány, ti se rozhodnou zabít nejen jeho, ale celou jeho rodinu, včetně psů, koček a papouška, on to zázrakem přežije a samozřejmě je strašně, ale opravdu strašně namíchnutý, protože toho papouška měl rád, a rozhodne se co? Pomstít.
Konkrétní herní zápletka pojednává o největším bossovi ze všech, s výstižným jménem Kingpin, ke kterému se dopátráte přes několik menších mafiánů a čistě náhodou zjistíte, že do Ameriky nechal přivézt z Ruska atomovku. Co s ní hodlá dělat je asi jasné.
Stavební kámen této hry je samozřejmě vraždění, a nutno podotknout že pořádně brutální. Pokud bychom šli až k samému jádru věci, jedná se o pouhopouhou arkádovou řežbu z pohledu třetí osoby, skrz kterou se za pár hodin snadno prostřílíte. Tím to ale zdaleka nekončí, naopak teprve začíná! Další velice důležité prvky jsou výslechy, popravy a tzv. style pointy, neboli body.
Nejsilnější aspekt hry spočívá v úžasném množství druhů zabití. Nepřítele můžete buď normálně zastřelit, nebo provést takzvaný "quick kill", což znamená přijít až k němu a rozličnými způsoby ho usmrtit, například povalit na zem a vpálit mu kulku do těla, nebo zabodnout nůž do hlavy, podříznout hrdlo, zezadu mu dát pod krk zbraň a zlomit vaz (zní to jak rozlousknutí ořechu), a tak podobně. Zdaleka nejbrutálnější bylo, když strčil Kat nepříteli plamenomet do huby a vypálil mu z krku bacily. Občas narazíte na místa unikátního killu, kde nepřítele zabijete... unikátně. Pár příkladů za všechny budiž strčení hlavy do pasti na medvědy, předhození ohromnému a hladovému hadovi či strčení do rakve spolu s odjištěným granátem.
Dále tu máme výslechy. Každého nepřítele můžete chytit a vést ho před sebou, čímž primárně slouží jako živý štít, ale také z něj můžete rozličnými způsoby vymámit informace a získat health (lékárničky neexistují). Jsou čtyři základní druhy výslechů: přiložení pistole k hlavě, rozmlácení ksichtu o zem, pěstní bouře a škrcení. Stejně jako u zabíjení jsou tu unikátní výslechy, mnohem zajímavější než ty běžné. Krom fádního držení oběti za jednu nohu nad propastí tu máme třeba strčení hlavy pod strojní vrtačku, vložení zmetka do drtičky odpadu, přejíždění vysokozdvižným vozíkem, držení nad nádrží se žralokem, vsunutí do kremační pece a tak všelijak podobně. Samotný výslech probíhá tak, že pohybem myši konáte konkrétní nátlak – zvyšujete teplotu pece, strkáte padoucha blíž ke kotouči cirkulárky, stále silněji ho škrtíte, a tak podobně. Na stresové stupnici pak vidíte, jestli je přiznání na dosah či ne. Bohužel někdy se nedaří a je to dost frustrující. Jakmile se zmetek přizná, můžete ho buď pustit, nebo ho v onom speciálním výslechu zabít, tj. předhodit žralokovi, provrtat mu hlavu, rozšmelcovat ho letadlovou vrtulí či hnacím hřídelem lodi, shodit ho do propasti atd. Dost mě ale štve, že když to uděláte tak přijdete o body, a je tedy výhodnější oběť pustit a normálně quick killnout. Přitom ony speciální vraždy vypadají fakt stylově.
Za všechny vaše činy získáváte body, které jsou potřeba jednak ke zpřístupnění speciálních módů "challenge" a "punishment", druhak pro odemčení cheatů, artworků a dalších věcí v extras, a za třetí slouží coby zkušenosti pro nakupování upgradů. Tyto body se nazývají style points proto, že čím stylověji danou úroveň projdete, tím více jích získáte. Důležitá jsou takzvaná comba: za každých pět zabitých zmetků bez zranění získáte multiplikátor, který všechny do té chvíle získané body násobí. Jakmile vás někdo zraní, získané body se přesunou z comba do celkového součtu a začínáte nanovo. Je proto potřeba dávat si pozor, krýt se, taktizovat, a když se zadaří, tak můžete mít třeba desetinásobek dosavadního combo skóre.
V módu challenge musíte splnit speciální úkol, jako třeba zabít bosse jen headshoty, projít celou úroveň pouze s plamenometem, zlikvidovat všechny nepřátele v časovém limitu a tak podobně. Svým způsobem se jedná o něco jako Freeride Extreme ve hře Mafia. Punishment už je jen taková třešnička na dortu – v určité části mise získat daný počet bodů z neustále se respawnujících nepřátel, a samozřejmě přežít tak dlouho, aby se vám to povedlo.
Výpis zbraní jsem udělal na začátku článku, takže jen stručně: Punisher je arkáda a jako taková má i arkádové zbraně. Sniperka má 100% přesnost, samopaly a pistole jsou velmi výkonné, při zoomu extrémně účinné i na velkou vzdálenost. Slabší je kupodivu plamenomet, který má strašně malý dosah a musí se s ním proto taktizovat. Stejné je to s brokovnicí.
Nepřátelé se taktéž vyznačují arkádovostí, proto od nich nečekejte chování elitních jednotek URNA. Občas se sice kryjí za překážkami, ale mají mizernou mušku, často vás vůbec nevidí a když k nim přiběhnete zezadu, nemají o vás tušení dokud je nechytnete pod krkem. Opět ale zdůrazňuji, že v tomto typu her to vůbec nevadí a na odreagování od všech těch superinteligentních protivníků z jiných her to je ideální.
Grafika a zvuk
Grafická stránka hry je trochu rozporuplná. Zpočátku jsem si říkal, že o takovémhle vizuálním požitku se mi snilo někdy v dobách Blood 2, a to už je hezká řádka let, načež mě naprosto dorazily již popsané obličeje ve výslechové animaci. Jednoduše řečeno, grafika dobrá tak pro Zemanovu babičku, nikoli však pro dnešní náročné hráče. Jak jsem ale hrál dál, přišel mi Punisher čím dál méně odpudivý, ba dokonce slušně vypadající. Nejspíš je to proto, že jsem si po čase zvykl, a jelikož jsem v mezidobí nic jiného nehrál, nevadil mi kontrast s hezčí hrou.
Budu trochu konkrétnější: textury jsou takové vybledlé a nijak zvlášť propracované (asi jako Blood 2 na střední detaily), což je zřejmě způsobeno absencí bumpmappingu a pixel shaderů. Celkový dojem je tak trochu komiksový... Modely postav jsou celkem ucházející, díky Havok enginu s nimi vaše střely docela hází a občas ulítne ruka či hlava. Žádné mimické orgie alá HL2 však nečekejte. Do detailu jsou naopak propracované zbraně. Prostředí ve kterých Kat koná svou povinnost se docela liší, ale vesměs jsou to pořád velmi lineární interiéry urbanizovaného Manhattanu, s tím že polorozpadlé feťácké doupě vystřídá autoservis, ten zase přístav, ale podíváte se také do pohřebního ústavu, na palubu ruské lodi či na zločineckou základnu uprostřed pralesa, kde mi to dost připomínalo Far Cry, ale grafikou to rozhodně nebylo.
Narozdíl od té vizuální, zvuková stránka je velice povedená. Citoslovce zbraní jsou naprosto věrohodné, takže brokovnice hřmí jako když má severský bůh Odin trávící potíže, a nekoná se žádné trapné cvakání jako u samopalu z Dooma 3. Další pochvalu si zaslouží lidská audio produkce. Kromě jekotu a jiných skřeků (téměř k orgasmu mě dovedl křik hořících zmetků) je tu velice kvalitní dabing. Ať už mluví Kat, či samotní nepřátelé, vždycky mají tu správnou intonaci. Dokud mají v ruce zbraň, namachrovaně pokřikují, ale jakmile ryjí držkou v zemi s Katovou pistolí na temeni, ubrečeně žadoní o milost. Zvuk prostě nemá chybu.
Co říci závěrem? Ačkoliv jsem očekával stejnou debilitu jako byl film, Punisher mě velice mile překvapil a na několik dní naprosto pohltil. Z průměru prachobyčejných stříleček sice vybočuje pouze díky rozličným způsobům vraždění a vyslýchání, ale na odreagování to stačí. Nikterak nevadí slabší grafika, díky které to alespoň chodí na slabších strojích, a zvuková stránka tento nedostatek kompenzuje. Pokud máte rádi Maxe Payna a líbí se vám extrémní brutalita ve stylu Manhuntu, rozhodně tento titul doporučuji, tedy pokud vám už bylo 18 let a ve hrách tohoto druhu nehledáte inspiraci pro reálný život.
Žádné komentáře:
Okomentovat