Ztracen v Londýně - super zážitek!

Tak jsem šel včera zas na jedno...

UPDATE 26.2.08 - přidány fotky, klikněte ZDE

Octnul jsem se včera v centru a večer byl Vickou pozván na pivo. Šel po škole se spolužáky a původně se mělo pít někde v Holbornu, leč když jsem mu v 19:00 z Oxford Street zavolal kam se mám přemístit, bylo mi sděleno že jsou v Soho (čínská čtvrť). Marné byly mé snahy o získání podrobnějších údajů a referenčních bodů, Vicka mi neochvějně odporoval svou typickou hláškou "ty vole já to tady neznám, vubec nevim kde sem" (jako by to vykřikoval uprostřed Václaváku), případně variacemi typu "jsme v čínský čtvrti, je to tu samej Číňan" nebo "já fakt nevim kde je Charing Cross Road ani Leicester Square" (obojí je za rohem). Nakonec vypotil název ulice která mi naštěstí byla povědomá (kdysi jsem jí zametal) a našli jsme se uprostřed Chinatownu před irskou krčmou.

Multinacionální slezina
Vickovi spolužáci byli celkem fajn – jeden Turek tak trochu notor (placatice v kapse a pivo každý den), párek Brazilců a především jedna moooc příjemná Kolumbijka, která kupodivu nehulí trávu ani nešňupe koks, jak by se od Kolumbijce čekalo, ale zato jí chutná pivo. Nebudu rozebírat podrobnosti naší hospodské komunikace, jen řeknu že jsme pili Stellu a když došla, přešli jsme na patok jménem Foster ' s, jenž se kupodivu dal i vydržet (obvykle z něj mívám mořskou nemoc), a že jsem Turkovi udělal přednášku poté, co prohlásil že Staropramen je rubbish.

Po pár pivech jsem byl chycen muzikálním impulzem linoucím se z repráků, dostal jsem chuť si pořádně zapařit a na Queeny to s Vickou solidně rozjel, leč mezi postávajícími a na tvrdý rock jen zadky kroutícími Anglány, kteří připomínali spíš psa když "lyžuje", to moc nešlo.

Hajzldědek jako z pohádky
Jestli mě na irském pubu uprostřed Chinatownu něco ohromilo, pak to byl záchod, respektive jeho obsluha. Při první návštěvě jsem si říkal, že ten černoch co sedí v rohu a čte si noviny má asi rád klid, protože tam z hospodského lomozu nedoléhal ani decibel, nicméně když mi při odchodu nabídl mýdlo, po umytí rukou podal papírové ručníky a ještě se zeptal, zda nechci využít některý z četných kosmetických přípravků které tam měl, opravdu mě překvapil. Holky pak říkaly, že na dámských toaletách jim obsluha ještě roztáčela kohoutky (na vodu! Na jaké kohoutky to zas myslíte vy prasáci). Za takovou službu jsem rád do talířku s drobáky hodil nějakou tu minci, ale děsila mě myšlenka na četné vyprazdňovací návštěvy – vždyť mě to zruinuje!

Dva kohouti a slepička
Při odchodu přišla chvíle rozhodnutí – jet s Vickou přímou cestou domů, nebo se přifařit ke Kolumbijce a zkusit odvařit toho Brazilce co se na ní nalepil? Hádejte co jsem si vybral. Je to sranda jak ta chemie funguje – navzdory vědomí že slečna je zadaná (nebo to aspoň tvrdí) a že z toho nejspíš nic nebude, jsem si kvůli ní dost zkomplikoval cestu domů, ačkoliv to nakonec bylo zábavné. Pobavilo mě, jak se příjemný a usměvavý Brazilec najednou změnil v nasraného Brazilce, jenž se slečny ptal proč jdu s nima a domníval se, že jeho mateřštině nerozumím. A co teprv když mu řekla, že jede se mnou a ne s ním. Do autobusu s námi nenastoupil a zmizel bez rozloučení, nezdvořák jeden.

S Natalií jsme měli kus cesty společný, můj plán byl dojet do Camden Townu a odtamtud najít spoj na Golders Green, ale než jsem z ní vydoloval tedlefónní číslo, 29ka nás dovezla skoro na Holloway Road. To mi nevadilo, stačilo se vrátit pár kilometrů rovně po stopách pneumatik zpátky do Camdenu, jenže to bych nesměl použít zkratku...

Hm, tahle odbočka by mi měla zkrátit cestu...
Pokud jste se někdy řídili podobnou úvahou, jistě víte jak taková chyba končívá. Ano, skutečně jsem se nedostal na Belsize Park, kam jsem se domníval že jdu, ani na žádný jiný park, zato mě po chvíli chůze přivítala cedule Holloway Road, tedy přesně to místo, od kterého jsem se potřeboval vzdálit. Připadal jsem si jak ten týpek ve filmu Bílé peklo, jak šel tři roky pěšky ze Sibiře domů do Německa, jenže on měl aspoň kompas. Pak už to šlo samo – čistě náhodný výběr odbočky, myšlenka "ty vole kde to sem?", pohled na autobusovou zastávku, myšlenka "390ka? Tu vůbec neznám. Sakra kde to sem?", vědomí že v tuto noční hodinu nejezdí ani 390ka ani metro, pomyslné pokrčení rameny a pokračování v chůzi. S vírou že nakonec někam dojdu jsem došel k metru Tufnell Park, které opravdu, ale opravdu není blízko mého bydliště. Před zamřížovaným vchodem do metra mě jeden týpek dostal dotazem, zda nevím kudy do Camden Townu. Pak jsem dostal já jeho odpovědí, že hledám Golders Green. S výrazem typu "chlape ty máš dost" se otočil, mávnul nade mnou rukou a odešel (což chápu). Já pro změnu zvolil další náhodnou odbočku (tu z kopce, aby se mi šlo líp) a po chvíli se přiměl zastavit na zastávce a podívat se na místní spoje (navzdory Iron Maidenovské energii proudící ze sluchátek jsem věděl, že náhodným chozením se domů nedostanu). Nemilý byl pohled na mapu s tolika názvy ulic a stanic metra, které znám a vím o nich že jsou úplně jinde, než kde jsem chtěl být já (asi jako kdybyste šlapali z Václaváku do Strašnic, na Zahraďáku věděli že je něco špatně, ale ale nemohli s tím nic dělat). O to milejší bylo zjištění, že mi za pár minut měl jet noční autobus N20 přímo do Camden Townu, odkud už cestu pěšky znám. Ještě milejší pak bylo, že díky lince N5 jsem nemusel šlapat do toho hrozného krpálu jímž je Hampstead. Jaká to radost, když jsem se ocitl na známém území North End Road u tolikrát navštíveného Hampstead Heathu! V cuku letu jsem pak vystupoval na Golders Green a poslední pěší etapu si zpříjemnil duetem Nehyba-Dickinson, ačkoliv to v pozdní noční dobu asi nepotěšilo obyvatele okolních domů. Postel mě přivítala těsně po druhé hodině ranní.

Závěrečné dojmy
Je to zvláštní, ale noční procházka aka ztracen v Londýně mě nesmírně pobavila, mám radost že jsem jí tak dobře zvládnul, že si jí celou pamatuji (narozdíl od loňského triptychu z Bethnal Green, viz. níže) a že jsem si zas rozšířil obzory o topografických vlastnostech anglické metropole. Je to jako když jsem před lety začal poznávat Prahu a byl v neustálém údivu z toho, jak se mi všechna samostatně poznaná místa spojují v jeden celek jako puzzle, že ta která čtvrť sousedí s tou kterou jinou, že tahle ulice navazuje na tamtu, že tohle místo je vlastně strašně blízko tamtomu, atd.

Bonus – proč se bojím Lukáše Růžičky
To bylo loni na jaře a bylo mi tehdy příliš blbě na to, abych o tom psal. Byl jsem navštívit Lukáše, kámoše ze základky co bydlí na Bethnal Green, východně od centra města. Nikdy předtím jsem do těchto končin nezavítal, stejně jako kamarádka z Prahy, která mě tenkrát přijela navštívit a byla v Londýně poprvé. To zvíře Lukáš mě ožralo takovým stylem, že jsem nemohl ani mluvit. O půlnoci jsem se moudře rozhodl že půjdeme domů a vyrazili jsme do ulic. Namol opilý já a střízlivá, leč anglicky nepříliš mluvící kámoška, toť ideální kombinace pro hledání cesty. Čtyřhodinový triptych, jenž by za střízliva trval tak hodinu, si vybavuji jen útržkovitě, například že jsme na London Bridge (což je úplně z ruky) marně konzultovali zastávku, že jsem si fotil St. Paul ' s Cathedral když jsem se kolem ní potácel (rozmazané cosi ve foťáku je důkazem), že jsem tak moc chtěl být doma, až jsem se každou chvíli rozběhl a začal nejistým krokem utíkat (což mi kámoška dodnes vyčítá), a že jsme se nakonec nějakým záhadným způsobem dostali na Oxford Street, odkud nám jel autobus domů. Z vyprávění pak znám to, co bych normálně popřel a nelhal bych, kdybych tvrdil že o tom vůbec nevím, například že jsme šli přes Soho, což je čtvrť bordelů a gaybarů, a že jsem údajně před jedním takovým zařízením hlasitě prohlašoval (naštěstí česky) že je tam fakt teplo a že bych tam nechtěl skončit, poněvadž by moje prdel byla na čtyři kusy. Domů jsme naštěstí dorazili bez úhony a má prdel zůstala v celku, ale následných několik měsíců jsem se další schůzce s Lukášem pečlivě vyhýbal. Marně mě přesvědčoval, že se ho nemusím bát...