Jak nám přejeli psa

Nějak se nemám k tomu něco nového napsat, tak sáhnu do svých zásob sepsaných vzpomínek. Tentokrát trochu smutné téma, ale patří to k mé minulosti, takže tak. Na Dorně (usedlosti kde jsem dočasně bydlel s matkou) jsme měli osmiměsíčního rotvajlera, nejhodnějšího psa na světě. Jednou, to mě zrovna Michal poctil návštěvou, jsme ho vzali na procházku, jenže pes najednou běžel k silnici a než jsme ho stihli zastavit, očuchával něco na krajnici. Ne však dlouho. Přiřítila se Lancia Delta a v nejmíň stokilometrové rychlosti zvíře nabrala pravým světlometem přímo do hlavy. Už je to přes dvanáct let, ale ta scéna se mi promítá jako by to bylo včera, jako bych koukal na film. 70 kg zvíře dělá ve vzduchu tři otočky, zadkem proráží hlubokou promáčklinu v zadních dveřích Lancie a když dopadá na zem, ještě několikrát se protočí, jako když točíte klíčema na prstě. A řidič by byl ani nezastavil, kdyby nás neviděl jak se za divého řevu řítíme k pomalu se zastavující mase rotvajlera. Chudák si to odsral fakt šeredně. Když jsem k němu doběhl, měl oči dokořán, ještě sebou cukal a i když vypadal zdánlivě normálně (nikde žádná krev), stačilo mu vzít hlavu do dlaní a bylo jasno. Rozdrcená lebka skřípala jak... no jak rozdrcená lebka a mozek byl na dotek jak těsto. Matka s jedním známým v záchvěvu naděje odvezli Guye na veterinu, kde jim... půjčili lopatu. A aby toho nebylo málo, tak ten chlap co měl našeho psa na svědomí byl rodinný přítel, svědek na matčině svatbě.