Shluk zajímavých událostí

V posledních několika dnech se udála celá řada zajímavých věcí zahrnujících zejména alkohol, proto po delší odmlce opět poctím stránky blogu svým ctěným textem.

Návštěva u vývojářů
Sehnal jsem si brigádu – stěhuju kanceláře. První kšeft byl sice dost z ruky (Kingston, jižní okraj Londýna) a cesta tam mi trvala rovné dvě hodiny, ale jaké bylo překvapení, když jsem se ocitl v prostorách firmy Climax, herního vývojáře. Podrobný report z této nečekané návštěvy bude v neděli k přečtení na Hratelně.cz.

Ležérní stěhování
Následující den jsem byl vyslán do centra, kde se ze skladu IBM stěhoval nábytek na nějakou konferenci v Bristolu. Tady jsem poznal, že každá práce může trvat abnormálně dlouho, když se chce. V 9:30 jsme dorazili na místo, do 10:00 jsme čekali až si nás vyzvedne pověřený pracovník, v 11:00 někdo sehnal paleťák a o půl hodiny později dorazil náklaďák. Celá operace trvala do půl třetí odpoledne, ačkoliv by mohla být mnohem rychlejší. Nostalgicky jsem vzpomínal na svou pražskou brigádu u Vojty Paráka, chlápka co se zabývá stavbou pódií na koncertech a podobných záležitostí. Pod tlakem jeho práskajícího biče by takováhle nakládka trvala o polovinu času méně, a to hlavně z toho důvodu, že neplatí lidi od kšeftu ale od hodiny.


Když se jde na pivo...
Jakmile byl nábytek naložen, tři žízniví stěhováci se odebrali směrem k nejbližší hospodě, protože někdo (já) dostal výtečný nápad zajít na jedno. A znáte jak to končí, když někdo upřímně, ale opravdu skutečně upřímně myslí jen na to jedno (pivo)...
Sedli jsme do příjemně útulné putyky na Blackfriars a já byl mile potěšen bohatým výběrem nápojů. Na prvním pípovém setu se leskly nápisy standardní čtveřice Fosters, Kronembourg, Carling a Stella, zatímco hned vedle, na typických ručních pumpovacích pípách (pivo se tahá podtlakem, takže žádné bublinky) se tkvěly jména čtyř malých lokálních pivovarů, z nichž jsem si jeden vybral, rád totiž zkouším nové značky, i když je to někdy riskantní. V Británii je široký výběr malých pivovárků a hospody je rády podporují tím, že kromě běžných značek pravidelně nabízí ty méně známé a výběr pravidelně obměňují. A to jsem ještě netušil, že za rohem jsou další čtyři pípy a že jedna z nich je spojena se sudem české provenience, konkrétně se smíchovským Staropramenem, jenž je v Anglii velice populární. Sedli jsme tedy ke stolu a jak už to tak bývá když se jde na jedno, po chvíli jsme objednávali druhé (tentokrát všichni Staráč). Jaké však bylo mé překvapení, když kromě tří pint přistály na stole ještě tři vodky... ou jé. Jenže co bych mohl čekat od Rusa a Španěla s ruskými kamarády... Ale co, jednoho panáka přežiju, řekl jsem si a sám nemohl uvěřit své naivitě. Při třetím pivu pro změnu přistála na stole jakási lékořicová odpornost (nenávidím lékořici) a ustál jsem jí jen díky důkladnému průplachu úst pivem. Poprvé v životě jsem pil něco hnusnějšího než Fernet.

Když se jde na další pivo...
Po třech pintách jsme se přeci jen odebrali k odchodu, Rus jel jedním směrem a já s Borjou (spolubydlící, Španěl) druhým, takže pití byl zdánlivě konec, jenže... na Golders Green jsou taky hospody, jedna z nich přímo na zastávce autobusu, a my jaksi ztratili směr a místo do 460ky nastoupili k baru... Dali jsme sice jen dva Kronembourgy a jakýsi mandlový hubolep, ale stačilo to. Ono totiž v Anglii se pije jen dvanáctka. Hned vedle hospody je pizzérie a Borja usoudil, že musí koupit jídlo své přítelkyni. Než se pizza upekla, číšník nás usadil dvěma lahvemi Peroni (nezaměnit s Perrier!) a Borja se asi telefonicky pohádal, protože krabici vztekle otevřel a se slovy "fuck that bitch" pizzu spořádal v několika agresivních soustech, přičemž já mu statečně pomáhal.
To byl konec tahu, říkáte si, ale opak je pravdou. Naše cesta byla dlážděná několika večerkami s nabídkou chlazených piv, a tak když jsme dorazili konečně k baráku, měl jsem v žaludku takový mix jako snad ještě nikdy. A to jsem netušil, že v kuchyni bude sedět Michal s Adrianou a že když mě se slovy "jé, ty seš ale vožralej" přivítají, budou právě otevírat druhou láhev vodky...

Pohovor s kocovinou
Přestože si, narozdíl od ostatních, z toho večera pamatuji většinu, ve fázi kdy jsem si do hrnku lil višňový likér a zaléval jej pivem už jsou vzpomínky trochu trhané. Dobře si však vybavuji svou první myšlenku následujícího rána, a sice "ezizi mě je blbě!". Pamatuji si i tu následující: "sakra, jak já v tomdle stavu udělám ten pracovní pohoror?!". Naštěstí jsem kolem jedenácté byl schopen vstát, umýt, oholit a obléknout se a ačkoliv s žaludkem poněkud na vodě a mozkovou činností tak trochu zpomalenou, všechno jsem zvládnul.
A cože to je za práci, ptáte se? To prozradím až budu vědět, jestli mě vzali.