Anglie má nového game testera!

Aneb povídání o tom, kterak Storm zametat přestal.
Pátek, 11:00 – po čtyřech hodinách ježdění s recyklačníma popelářema je rajón objet a máme padla. Placeno samozřejmě standardních osm hodin. Skvělá práce, takhle se mi to líbí!
Pátek, 11:30 – volám do agentury, od pondělka prý budu zametat, na recycling dají někoho jiného. To už se mi líbí o dost méně, ale hlavně že budu mít práci než seženu něco lepšího. Jen ať zas neskončím v Harlesdenu!
Pátek, 16:00 – telefon z firmy Testronic Labs, kam jsem před několika týdny posílal CV na pozici game testera. Následuje průběh hovoru: potřebujeme Čecha a to urgentně, kdy byste byl k mání? Už v úterý? To je vynikající! Takže v pondělí přijďte na pohovor a když do zvládnete, můžete hned nastoupit. Cože? Že byste ten pohovor stihl ještě dneska? A mohl byste pak nastoupit od pondělka? Že už jste současnému zaměstnavateli slíbil že v pondělí přijdete? To je fér, tak to necháme na ten úterek. Chcete vědět co všechno tady děláme? Inu, testujeme videohry, filmy a software, platíme...


...platíme £7,45 na hodinu a v případě kontraktu se sazba zvyšuje. Akorát jsme trochu z ruky, v areálu Pinewood Studios (filmové studio s dlouholetou tradicí, něco jako Barrandov), musíte jet metrem na Uxbridge (konečná Metropolitan Line, zóna 6) a pak ještě firemním autobusem co pendluje mezi stanicí a sídlem firmy. Tak v pondělí nashle.
Víkend – nuda doma, nejsou peníze, Michal je ještě v Praze takže nemám koho prudit. Skoukávám několik dílů Star Treku a Simpsonů a dostávám se dál v rozehraném Deus Ex 2.

Pondělí, 6:15 – příchod na depo a čekání na přidělení práce. Řidič i spolujezdec recyclingu litují, že s nimi nejedu, dost si mě pochvalují.
Pondělí, 7:00 – nastupuju do auta s manažérem ze Sudbury, veze mě do práce.
Pondělí, 7:05 – tak nic, ještě čekáme na jednoho týpka co má zpoždění. Jdu se vyhřívat zpátky do kanclu.
Pondělí, 7:50 – jsem na beatu u barrow. Někdo ukradl nářadí, mám si prý dát pauzu než mi přivezou nové. Jdu do místního breakfastu a pokračuji ve čtení nudné knihy od Kinga. Jo abych nezapomněl, manažer jezdí v Peugeotu 307, takže počítám s dalším zpožděním kvůli poruše a dělám mu přednášku o tom jaké jsou Peugeoty šmejdy (zkušenosti dispečera žlutých andělů se nezapřou). Dychtivě se ptá na Fordy, jednoho prý vlastní, tak říkám že ty jsou z Německa a tudíž kvalitní. Tím Německem jsem Angličana nepotěšil :). Mimochodem, kdysi prý byly v Británii hodně populární Žigulíky.

9:00 – košťata doručena, odebírám se do práce, která mi začala v 5:30 ráno.
9:05 – jéje, tenhle beat znám, to je Harrow Road v Sudbury, tady jsem dělal před rokem. Je tu pěknej bordel, ale na Harlesden to nemá.

9:10 – jéje, pojizdný tým za mě udělal hlavní ulici, takže se s tím nemusím pachtit a jdu dál, směrem k bočním ulicím (ty už patří k jiné části, kterou neznám).
9:15 – ačkoliv ráno mrzlo, teď je fakt krásně. Sluníčko hřeje, na obloze svítí azuro a já přemýšlím, jak se nenápadně dostat do toho parku u silnice. Bohužel je tam vidět a není kde schovat barrow. Ale já na to přijdu!
9:23 – jéje, my o Žigulíku a tady se po Harrow řítí jeden vytuněnej, škoda že ho v tý rychlosti nestíhám vyfotit.
9:30 – začínám pracovat. Tedy, pracovat... spíš žasnu že tady už přes půl hodiny chodím a nesebral jsem ani odpadek. Ne že bych nechtěl, ale ono není co sbírat. Posuďte sami podle fotek - tak čistou ulici jsem v životě neviděl!

10:30 – mám hotovo. Z celého beatu jsem dokázal naplnit jeden a půl pytle, a to jsem se snažil. Nemůžu uvěřit, že pár kiláku odsud je Harlesden (mimochodem, když se řekne Harlesden tak se tu osype úplně každej kdo s ním kdy měl co do činění, tedy všichni ve Veolii, od metařů přes popeláře až po manažery).
11:30 – navzdory mému rannímu nadšení z lehkého beatu a krásného počasí se dostavila očekávaná znuděnost a už bych šel nejradši domů, tady není do čeho píchnout.
13:30 – konečně! Belhám se pomalu na depo, oznamuji že zítra nepřijdu a vyrážím směr Pinewood Studios.

16:00 – pohovor se sympatickou slečnou divného jména (pokaždé když ho vyslovím, vybaví se mi italská nadávka "vaffanculo", ale tento poznatek si nechávám pro sebe). Narozdíl od nesympatického francouze, jenž mě pohovoroval v Seze a jehož příjmení se rýmuje s "faggot", se mi na otázky typu "hrajete víc než patnáct hodin týdně," "jaké poslední tři tituly jste hrál," "dohráváte hry do konce," apod., zodpovídaly mnohem lépe a neopomněl jsem přidat pár osobních zásluh, zejména počet dohraných her.
16:30 – jazykový test spočívající v korektuře dvou italských a dvou českých článků byl nadmíru primitivní, až mě to překvapilo. Tady se musí nechat, že ten ze Segy mi přišel mnohem adekvátnější. Ale co, aspoň to mám rychle z krku.
16:40 – slečna "vaffanculo" mi sděluje, že mi dá do hodiny vědět jak jsem s testem pochodil. Žádné čtrnáctidenní čekání až se nějaký přiblblý translator uráčí najít si pár minut času, aby mi pak milostivě sdělil že neumím dost dobře italsky. Prostě to sama checkne za pomoci šablony a když to bude v pořádku, můžu hned zítra nastoupit.
17:15 – nasedám na Uxbridge do vlakometra, zvoní mi telefon, je mi oznámeno že zítra v 9:30 nastupuji.
HURÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
PS – dojíždění skoro dvě hodiny tam a dvě hodiny zpátky mě sice bude hodně srát, ale aspoň bude dost času na čtení a rozhodně to je lepší než někde tlačit barrow a pižlat koštětem do chodníku. A pak, kdo říká že tahle práce je konečná stanice?
HURÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
PPS – Tenhle vcelku šťastný den se asi podepsal i na mém obličejovém výrazivu, poněvadž když jsem večer v Sainsbury kupoval pivo, pokladní se mě ptala na občanku a když jsem poděkoval za kompliment, došlo mi že mám ctitelku. Prý jsem handsome :) Škoda jen, že to byla padesátiletá Indka s brýlemi. Nemám rád brýle.