Dopařené hry od července do září 2007

"Je to bída Máňo, ten Storm už vůbec nepaří.", povídal pan Prošek když uviděl Stormův seznam dopařených her za poslední čtvrtletí. A měl pravdu, vždyť tohle je za posledních patnáct let vůbec poprvé, kdy nejen průměrný, ale i skutečný počet dopařených měsíčně nelze vyjádřit v množném čísle! Ano, jen jedna hra do měsíce! A to ještě ta poslední je taková budgetovka co nezabere ani tři hodiny času. No jo no, Stormův život holt nabírá jiný směr. Na disku se hromadí nové a nové tituly, aniž by na ty staré bylo sáhnuto, na paření prostě není čas. A jaké z toho plyne ponaučení? Že je to pěkně v prdeli.

Čtyřista Liber od královny

Aneb jak funguje britský daňový systém a úřady. Daňový systém ve Velké Británii funguje následovně: platíte daně, platíte daně a platíte daně. Na konci daňového roku (vždy 5. dubna) si můžete vše spočítat a pokud zjistíte, že jste královně do prasátka přispěli víc než jste měli, stačí zažádat o vrácení přeplatku. Klidně se ale může stát, že naopak ještě něco dlužíte a místo šeku vám přijde složenka. Prostě jako u nás. Velkou výhodou je, že v Británii lze žádat o vrácení daní až pět let zpětně, čili není kam spěchat. Tímto pravidlem se však řídí i úředníci...

Filipínská kuchyně je horší než Cyklon-B!

Stěžoval jsem si na hnusné jídlo jménem humus? To jsem ještě nevěděl co dokáže filipínská kuchyně! Po pravdě řečeno to nevím doteď, chuťová podstata této asijské kultury mi uniká. Co mi však neuniká, to je její pachová podstata...
Mezi mé spolubydlící patří i několik Filipínek. Jsou to vcelku příjemné a tiché ženy, jež nikomu na baráku nevadí. Dokud nezačnou vařit. Už několikrát jsme dumali, jakého domácího mazlíčka to ukládají na pekáč, než vyšlo najevo že je to ryba. Jenže ne ryba tak jak si jí představuje běžný Evropan, tedy smrdící rybinou, nýbrž ryba s červeným masem, páchnoucí při vaření hůř než sto let staré v žumpě naložené syrečky... ne, ta žumpa není trefná, jenže já vlastně ani nevím k čemu to přirovnat. Nedokážu ten smrad popsat, natolik je silný a unikátní. Musí vám stačit informace, že v neděli ráno filipínský oběd přebil i prdy mého spolubydlícího, a to je co říct. Několik hodin jsme nemohli vyjít z pokojů, protože ten odporný puch zamořil celý byt. Dneska jsme pro změnu s Michalem přišli ze školy a už ve dveřích nás málem opustil natrávený oběd, jak nás to praštilo do nosu. Fakt je to hnus, fakt se mi z toho dělá špatně, fakt se to větrá několik dní a fakt mě nasralo, že oblečení co jsem včera vyndal voňavé z pračky a dal ho v kuchyni přes židli usušit můžu teď prát znova. Asi si slovanská většina obyvatel tohoto domu bude muset s Filipínkami promluvit o jejich jídelníčku...

Houmous = humus

Zaskočil jsem včera do jedné hospůdky s francouzským názvem, ale při čtení menu vyšlo najevo, že jde o hospůdku židovskou. Kde jinde bych taky dostal typicky židovské jídlo, pizzu.

Pizza je přece italská, říkáte si, a máte samozřejmě pravdu. Jenže tahle pizza byla skutečně židovská. Obdélníček o rozměrech 15x20cm v ceně šesti liber je totiž nekřesťansky drahý. Měl jsem radši vyzkoušet Jewish beef burger za jednu libru, třeba bych poprvé v životě spatřil jednohubkoburger pro mimina.

Nejvíc mě však zaujal pokrm s rozkladným názvem Houmous. Z protekce mi byla poskytnuta malá (naštěstí) porcička k degustaci, a po polknutí sousta jsem pochopil proč ten název. Bílá kašička nápadně připomínající štěněčí průjem mluví za vše. Kupodivu je pokrm rostlinného původu, nikoli střevního, jak mi bylo záhy vysvětleno pohlednou servírkou a jak jsem si ověřil na této stránce(nechápu, co dělá v židovské hospodě libanonský recept). Je to kaše z obřího bílého hrachu, jehož český název je cizrna nebo cizrník beraní. Jde o obzvláště odpornou luštěninu, která se u nás naštěstí nevyskytuje (poprvé jsem měl tu čest jí ochutnat v Itálii na vánoční oběd, a byly to fakt nechutné vánoce).

Po měsíci sprcha, aneb v Londýně zase prší.

Léto v Londýně se neslo ve znamení hnusu. Neustálý déšť, chladno až sychravo, silné větry, sporadicky záblesk slunce. Nejhorší byl květen a červen, ale ani červenec nestál za moc. Ovšem jestli mě něco dorazilo, byl to srpen. 9.8. jsem se vrátil z dovolené v rozžhavené Praze, užil si dva dny vedra v Londýně, a pak zapršelo. Pršelo čtrnáct dní v kuse. Mít víc času a méně lenosti, na blogu už by se blýskal příspěvek ve znění "Jaro, pozdim, zima, aneb tři anglická roční období". Jenže než jsem se k jeho sepsání dokopal, přišel 25. srpen a s ním opět hezké počasí, které, k velkému překvapení všech, vydrželo neuvěřitelných třicet dní. A aby bylo tradičním paradoxům učiněno zadost, já si už asi dva týdny potichu přál, aby aspoň trochu zapršelo, nejlépe přes noc abych nezmokl. Déšť totiž výrazně usnadňuje mojí práci – zakryje spoustu drobného smetí, které je za sucha hrozně vidět a musí se zametat, a navíc mokré (vlhké) listí se zametá daleko líp než na troud uschlé.

Ale abych se vrátil k původnímu tématu. Ano, čtete správně, v Londýně třicet dní nepršelo! Párkrát to sice bylo na spadnutí, mraky se však vždy roztrhly a zase bylo pěkně. Jinými slovy, po odporném létu, které prý i na Anglii bylo abnormálně deštivé, jsme měli fakt pěkné září. Až do dnešního rána. Dnes ráno jsem se probudil za větrné meluzíny, tak dobře známé ze zimních měsíců, kolo rovnou nechal doma a vzal to autobusem, a netěšil se na vyhlídky větrného dne. Jenže. Krátce po půl osmé vítr dočista ustal a začalo pršet. Zprvu to nevypadalo nijak zle, až po pár minutách jsem přeci jen vytáhl pláštěnku a bylo to jen tak tak. Slejvák jako prase mě promáčel od pasu dolů, udělal přesně to co jsem si už dlouho přál, tedy spláchl smradlavé chodníky, a po dvou hodinách se vytratil. Já uschl, sundal pláštěnku a užíval si zbytek opět-větrného-dne.

Obrazy Harlesdenu, aneb London rubbish

Aneb jak vypadá nejodpornější čtvrť, jakou jsem kdy v životě viděl. Nabízím vám sbírku čtyřiceti fotek, na nichž můj fotoaparát zachytil ty největší nechutnosti, ale i zcela běžné každodenní bordelismy v ulicích Harlesdenu. Jedinou výjimkou je poslední fotka - listnatý, leč jinak čistý Hampstead. Další divy Harlesdenu jsem už v minulosti publikoval v rubrice Život v Anglii.

Dotěrná herní vzpomínka

Stalo se vám někdy, že jste si zničehonic vzpomněli na určitý zážitek, věděli že jde o pasáž z nějaké hry či filmu, měli jste před očima dokonalý ostrý a detailní obraz té scény a nebyli s to si vzpomenout, odkud přesně pochází? Přesně to se mi dneska stalo a vrtalo mi to hlavou tak dlouho, dokud se nedostal ke kompu a neprovedl investigativní činnost. Chcete-li si taky trochu zainvestovat, přečtěte si následující odstavec. Řešení je na konci článku.

Mnou vybavená scéna vypadala takto: Afghanistán, začátek asi závěrečné mise, průměrná grafika, z dnešního hlediska nic extra. Hlavní postava naskakuje do džípu, ovšem nikoli za volant, nýbrž ke kulometu. Nalevo jsou nějaké baráčky a výbušné sudy. Nalevo se údolí rozpíná a váš úkol je probojovat se do bunkru a vyhodit ho do luftu výbušninou. Zároveň musíte dojít do vchodu ve skále, projít totálně temnou chodbou a někoho na jejím konci vystřílet. Střih. Další část miste se odehrává u obří budhistické sochy, před ní probíhá tuhý boj znepřátelených frakcí, vy se mezi nimi musíte proplížit, dostat se do oné sochy, za níž se skrývá další jeskyně, a na jejím konci zabít hlavního zmetka. Není to nijak tuhý boj, jde jen o to zastřelit nějakého finálního teroristu.

Tak a teď si zkuste, stejně jako já, projet rejstřík dopařených her a vybavit si do které z nich tato scéna patří. Mně to nasadilo takového brouka do hlavy, že jsem fakt musel ihned po příchodu sednout ke kompu, otevřít seznam dohranejch her, vzít v potaz možné kandidáty a podle screenshotů a článků na netu se dobrat pravdy. Nakonec mi pomohl web Abecedaher.cz, kde jsem se dobral velice detailní pravdy, jež přesně odpovídala mnou rozpomenuté scéně, jež je závěrečnou misí české pecky Chameleon.

Interkontinentální haluz

Po dnešní hodině IELTS se mi konečně podařilo prolomit se dvěma nejzajímavějšími cíly ve třídě. Turkyni, jejíž jméno si ani po dvou týdnech nepamatuji, jsem oslovil u vchodu do Saintsbury a zjistil pár základních věcí, například že je muslimka, ačkoliv jinak vypadá naprosto evropsky (je z Istambulu) a turecká národnost je ta poslední, která by mě napadla. Mnohem zajímavější situace nastala poté, co jsem během nakupování potkal Japonku Tamiko (nebo Tomako, furt se mi to plete). Nejzajímavější situace nastala u pokladny, kde jsem, již vyčerpán její sice velmi roztomilou, zato však těžko srozumitelnou japonskou angličtinou, nadhodil získanou informaci že žila v Itálii. A výsledek? Čech se bavil s Japonkou pracující pro německou firmu italsky v anglickém obchoďáku.

Cesta za primáty se zastávkou u tanků

Od té doby, co si moje drahá matička pořídila satelit a kanál Planet Animal, pravidelně sleduje dění z místa zvaného Monkey World , jenž vybudovala skupina lidí s cílem pomáhat ohroženým opičákům, kteří se dostali do zajetí pytláků a byli prodáni na černém trhu, mláďatům kteří tragicky přišli o rodiče a hrozí jim zahynutí, apod. Monkey World se nachází u městečka Wool na jihozápadě Anglie, dvě a půl hodiny vlakem od Londýna, a lze ho normálně navštívit, pokud vám nevadí, že uvidíte pouze opice. Jelikož máti už několik let touží po setkání se svými oblíbenými opičáky, a jelikož mě minulý týden přijela navštívit, program na sobotu byl jasný.

Marné bylo přesvědčování, že nemá cenu se trmácet dvě a půl hodiny vlakem až do Woolu a platit drahé vstupné, když stačí dojet autobusem do Harlesdenu, kterýžto skýtá širokou nabídku primátů volně se pohybujících po okolí. Do Monkey Worldu se prostě pojede a basta fidli s rajčatovou omáčkou!

Další den školy, další ženský

Pátek je ve škole věnovaný konverzaci. Opět nová třída, opět samé ženy, tentokrát tři. Maďarka, Francouzska (mulatka, velice příjemná) a další (mám na ně kliku) Japonka. A jaká to Japonka! Je jí aspoň padesát. Jen učitel je tentokrát mužského pohlaví, tak jsem tam nebyl úplně sám.

Čtvrtý den školy a už jsem si zapíchal!

Ano, skutečně. V minulém příspěvku jsem se rozplíval nad svými spolužačkami, zejména nad půvabnou Japonkou Tamiko, a už při druhém setkání to přišlo: píchání!!! Sice jsem píchl jen jednu, ale zato pořádně. Cestou do školy jsem totiž najel na šroub a zadní pneumatika byla v tu ránu prázdná...

Vytunelovaná pomoc motoristům - část čtvrtá

Konec všeho dobrého
Dispečink ABA končí svou činnost, já po pěti letech odcházím ze svého prvního zaměstnání a ABA jde pomalu ale jistě do kytek. V prvním, druhém a třetím díle tohoto seriálu jste se mohli dočíst, jak a proč z firmy odešlo tolik lidí, jak zkorumpovaní politici pomohli firmě do rakve, co je zač soudruh Vaníček a jaké praktiky vládnou v jeho firmě. Přeji příjemné čtení závěrečné kapitoly.

Rozsudek, poprava, šmitec
Těsně před koncem měsíce, tak abychom byli postaveni před hotovou věc a neměli čas na rozmyšlenou, si nás po jednom zavolal ředitel a obeznámil se zásadním rozhodnutím představenstva: dispečinky ABA a ÚAMK v jedno budou spojeny, a to s platností od 1.7.2006. Jako posilu si k "jednání" přizval dva kolegy, statné chlapy kolem padesátky s vojenskou minulostí, a společně s nimi se nám jal vysvětlovat podrobnosti.

Škola nebo ráj?

Aneb jak se jeden muž mezi dvaceti ženami ocitl. Jaký to paradox, už nepříjemně dlouho se pohybuji převážně v mužské společnosti a zajímavou ženskou abych hledal radarem, a teď jsem jimi přímo obsezen! Tak jak jsem předtím čekal na jakýkoli vhodný cíl, tak si teď nemůžu z těch vhodných cílů vybrat.

Morčata na útěku a jejich nové album

Brněnskou skupinu Morčata na útěku zná asi každý. Skupina vtipálků neskutečně perverzně paroduje slavné hity, české i zahraniční, a při poslouchání jejich textů se většina lidí pomočí smíchy. Loni Morčata vydala nové album Konec řezníků v Čechách, já si ho konečně poslechl a tady je můj dojem. Na první poslech zklamání; ačkoliv je hudba kvalitnější, čistší a propracovanější, texty nejsou zdaleka tak vtipné a nápadité, byť stále stejně perverzní. Naštěstí to zachránil druhý, třetí, čtvrtý a všechny další poslechy. Už se chechtám, oceňuji nářezovou hudbu, a ačkoliv se mi jejich třetí album nelíbí tolik co druhé, stejně je to nářez, jenž doporučuji všem úchylákům! Máme ptáky krátký, jak v poršácích šaltrpáky...
PS. pro Jakuba – začátek jedné písničky zní úplně přesně jako tvoje upoutávka na Rádio Akropolis :D

The Hell in Vietnam - recenze

Tento článek původně vyšel na Hratelně.cz v září 2007. Po zániku serveru jsem ho přemístil na blog.

The Hell in Vietnam // Hodnocení 40% //Cena: ? // Minimální hardware: ? // Lokalizace: žádná // Platforma: PC // Testováno na: PC // Vydavatel: City Interactive // Výrobce: DTP Entertainment // Žánr: 3D akce

Klady: pokud od této hry vůbec nic nečekáte, chcete se jen odreagovat vystřílením Vietnamců a víte že vás to rychle začne nudit, pak víte do čeho jdete. // Zápory: špatná optimalizace.

Verdikt: budgetové odreagování na pár hodin. Nic víc, nic míň.

Nemožné se stalo skutečnosti! Vývojáři vynalezli stroj času a s jeho pomocí se podívali do minulosti, aby zjistili jak se vyráběly hry v minulém století. Nabyté znalosti promptně zužitkovali a představili nám nefalšovanou retro doomovku! Grafika, hratelnost, umělá inteligence, podání příběhu, všechno je autentické z časů před nějakými sedmi, osmi lety.

První den ve škole

Dnes ve 14:00 mi začala škola. Po více než sedmi letech jsem se chopil otěží studia a s učebnicí v ruce se stal opět studentem. Přiřítil jsem se ve 13:57, naprosto rozhicován, zplaven a brunáten sesedl z kola a překvapil "ředitele" Steva, jenž pro změnu překvapil mě. "Robert!" vyhrkl na mě hned ve dveřích. "Carlos!", vyhrkl na mě hned za dveřmi. "Ok, I give up, what's your name?", vyhrkl na mě do třetice. Můj zjev chytře vyhodnotil a než mě nasměroval do příslušné učebny, popsal mi cestu na záchod. Jakštakš zkulturněn jsem vstoupil do třídy a hle.

Vytunelovaná pomoc motoristům - část třetí

Vaníčkovo vítězství, druhý pracovní exodus, ACA
V prvním díle tohoto seriálu jsem psal o tom, jak vláda rozhodla o prodeji firmy ABA, jak vyhodila generálního ředitele Petra Bolda a jak se o nákup Aby začal zajímat soudruh Vaníček, jehož osobě jsem se věnoval ve druhém díle . Dneska dopodrobna rozeberu špinavé machinace a korupci vedoucí k prodeji ABA konkurenční společnosti ÚAMK.

Vytunelovaná pomoc motoristům - část druhá

Vaníček je Bauer a Bauer je zlý člověk
V prvním díle seriálu jste se dozvěděli, proč Petr Bold opustil křeslo generálního ředitele společnosti ABA, proč založil Global Assistance a proč začala ABA přicházet o klienty. Dnes prozradím, že za to může pan Oldřich Vaníček, majitel firmy ÚAMK, a co je tenhle člověk zač.

Soudruh Vaníček, krycí jméno Bauer
ÚAMK je firma pana Oldřicha Vaníčka, prý bývalého agenta STB s krycím jménem Bauer. Tento prošedivělý muž malého vzrůstu v minulosti čelil podezření, že svůj majetek získal nelegálně, převedením bývalého Svazarmu do vlastních firem a firmiček (patří mu desítky všelijakých společností z různých sektorů, aby lépe zakryl své machinace). Vina se nikdy neprokázala a Bauer vesele podniká dál.

Tak jsem se dobrovolně upsal studiu

Od pondělí mi začíná tříměsíční kurz angličtiny, na nějž jsem se konečně, po téměř roce v Anglii, přihlásil. Patnáct hodin týdně a na konci splnění jednoho z hlavních cílů mé cesty do zámoří - Cambridge Advanced Exam (level 2/3), případně IELTS (ještě uvidím, pro co se rozhodnu). Michal se přihlásil na obecnou výuku angličtiny, oba jsme teď o pětset liber lehčí a když jsme odcházeli, shodli jsme se na tom, že jen takoví blbci jako my se dobrovolně těší do školy a ještě za to zaplatí. Už vidím ty přitakávající komentáře...

Vytunelovaná pomoc motoristům - část první

Byla jednou jedna firma, která pomáhala motoristům v nouzi. Ta firma se jmenovala Autoklub Bohemia Assistance, zkráceně ABA, a když jste měli problém s autem, mohli jste si na tísňové lince 1240 objednat mechanika nebo odtahovku. V září 2006 tomu bylo pět let, co jsem do této firmy nastoupil jako dispečer, a v tomto čtyřdílném seriálu vám budu vyprávět, proč už tam nedělám. Nebudu pitvat pracovní náplň ani jak jsem se na Abu dostal, o tom bylo napsáno mnoho v rubrice Haló, tady dispečink. Smysl článku je obeznámit čtenáře s tím, kterak prosperující česká firma na konci dlouhého tunelu přestala prosperovat. Současně se pozastavím nad tématikou migrace zaměstnanců v rámci oboru, která s tématem úzce souvisí.

DÍL PRVNÍ – ABA, první pracovní exodus, GLOBAL
V současnosti se o sektor asistenčních služeb dělí několik společností. Některé by vůbec nevznikly, nebýt táhlého skandálu s prodejem firmy ABA.
ABA 1240: Autoklub Bohemia Assistance
ÚAMK 1230: Ústřední Auto Moto Klub
ACA 1213: Autoklub Czech Assistance
GLOBAL 1220: Global Assistance
ELVIA, AXA, SOS INTERNATIONAL, EUROP ASIST: další asistenční firmy, které nemají s kauzou nic společného.

Konec idylky jménem ABA
Firmu ABA v roce 1994 založil Český Autoklub a od roku cca 2000 byla na leaderem trhu a špičkou ve svém oboru, o čemž svědčí celá řada významných klientů jako Česká Pojišťovna, Kooperativa, AAA Auto, Peugeot, Citroen, Ford a další. Měla nejprofesionálnější a nejsehranější dispečink, jehož členem byla čest být. I nás sice provázely problémy, například období kritické platové níže, kvůli které se vzedmula vlna odporu a já byl jednou nohou u konkurence, ale všechno se vždy vyřešilo. Zlom nastal v létě 2003, kdy se stát rozhodl prodat majoritní podíl akcií (69%) do soukromých rukou, v důsledku čehož odvolal generálního ředitele ing. Petra Bolda. Pro něj byla ABA něco jako dítě, a když mu ho sebrali, tak jak já říkám "nasrali jinak hodnýho Bolda".

Revizoři světa, chcípněte!!!

Vždycky jsem byl příznivcem elektronického systému placení v londýnském MHD, takzvaných Oyster karet. Vždycky, až dodneška. Dneska mě totiž, díky tomuto "inteligentnímu" vynálezu, vyšla vyjížďka metrem na bezmála třicet Liber, totálně mi zkazila den a nasrala mě tak, jak se to už dlouho nikomu nepovedlo.