Dohrané hry od dubna do června 2007

Quake 2 Zaero - vynikající datadisk.

Tento článek ukazuje, že za poslední tři měsíce jsem na hraní měl fakt málo času. Jen osm dopařených titulů, z toho většina jsou rychlovky na pár hodin, a to včetně datadisku na Oblivion. Nejvíc času mi asi zabral nový Burnout, ale jen kvůli nekonečně opakovaným pokusům o získání zlatých medajlí (a taky protože jsem v 60% přišel o savy). Všechny dlouhotrvající RPG, a že už mi jich tu pár leží, budou muset počkat na příznivější období.

DARK MESSIAH OF MIGHT AND MAGIC
" Dopařeno 20.4.07 v 19:20 na obt. HARD (2/3). Zpočátku jsem se snažil zaměřit na magii, stejně to však skončilo u maximálního vytunění bojových schopností s přicmrndnutím fireballů.

Manchester - jinčí kafe než Londýn!

Minulý týden jsem si udělal výlet na sever Anglie, do Manchesteru, a musím říct že jsem byl tímto městem ohromen. Ne, že by se jednalo o ještě větší megalománii než je Londýn, právě naopak.

Cesta
Než došlo na samotný Manchester, čekalo mě šest hodin jízdy po M1, nejstarší britské dálnici (otevřené roku 1967), spojující sever s jihem. Bylo velkým štěstím, že vytrvalé deště posledních dnů způsobily záplavy až po mém návratu do hlavního města. Ačkoliv pro mě okolí dálnice, anglický venkov, nebyl žádnou novinkou, fakt že ani po ujetí pěti set kilometrů se krajina nezměnila mě fascinoval. Anglie je prostě jedno obrovské zelené pole.

Boiling Point: Road to Hell - pekelně negativistická recenze

Tento článek původně vyšel v prosinci 2005 na Gamecenter.cz, jelikož však server zanikl, rozhodl jsem se jej umístit na svůj blog.

Po dohrání Boiling Pointu jsem chtěl napsat pár slov do Pařanského deníčku, v záchvatu inspirace se z toho však vyklubala víc než dvoustránková mega-recenze. Byla by škoda ji zbůhdarma nezveřejnit, takže to berte jako vánoční dárek a snad i dobré počtení.

Recenze You Are Empty - akční příběh o dutých hlavách z Ruska

Tento článek původně vyšel na Hratelně.cz v červnu 2007. Po zániku serveru jsem ho přemístil na blog.

You Are EMPTY // Hodnocení 55% // Cena: 299,- // Lokalizace: žádná // Platforma: PC // Testováno na: PC // Výrobce: Mandel ArtPlains & Digital Spray Studios // Vydavatel: 1C Company // Žánr: akce

Klady: atmosféra, nízka cena, jednoduchost. Zápory: nuda, stereotyp, pomalá chůze, stará grafika. Verdikt: Levná ruská doomovka ze stalinistické éry, kterou charakterizuje zajímavý námět, povedená atmosféra a nízká cena. Všechny tyto klady však sráží totální nuda.

„Originální a neotřelý příběh. Fascinující vizuální efekty. Vysoká míra detailů a realističnosti. Výrazné a živoucí postavy. Sofistikovaná AI“. Toť citace domovských stránek You Are Empty (YAE). A teď pravdu...

Představte si, že... (část první)
Jste vysoce postavený ruský pohlavár v době sovětského rozkvětu, za zlaté stalinovské éry, kdy stát štědře rozdává bumážky, sibiřská turistika jenom kvete, těžba uhlí dosahuje vrcholu, průmysl plní plán na 120% a každý proletář je šťastný tak jak žádný vykořisťovaný imperialista nemůže být. Představte si taky, že vám tohle všechno nestačí, že chcete odbourat hranice a šťastnou socialistickou ideu rozsévat po celém světě, nejen mezi Chebem a Kamčatkou. Jak toho ale docílit? Co takhle dát šťastným sovětským vědcům za úkol vynalézt způsob, jak štěstí do lidí přímo implantovat? Třeba pomocí alterace DNA nebo vysíláním nějakých mozkových vln?

Proč poslouchat BBC rádio?

Po dlouhé době jsem si v práci pustil rádio, ovšem už ne hitové XFM kde mi z pěti dokola přehrávaných písniček začínalo rychle šibat, nýbr BBC 4, což je čistě mluvící stanice pojednávající o aktuálním dění na politické, sociální i kulturální scéně na tuzemské i mezinárodní úrovni. Nejen že je to velice dobré na angličtinu (obzvlášť když rozumíte interview s welšským či skotským dělníkem, to fakt zvedne sebevědomí), ale člověk se dozví i spoustu zajímavostí, které by bez televize neměl šanci zjistit. Tak například, že Saddámův bratranec, přezdívaný Chemický Ali, byl odsouzen k oběšení a Kurdové chtějí, aby byl popraven u masového hrobu který pomohl vytvořit (no dobře, tahle zpráva není zrovna žádná senzace). Docela mě zaujal rozbor problematiky britského zdravotnictví a úrovně kvality zdravotních sester, které prý poklesá (dokonce uznali, že NHS, britská zdravotnická instituce, je v krizi). Pobavila mě i jakási hra situovaná do druhé světové, prošpikovaná typicky britským humorem, či studie o tom, jak v důsledku první světové války stala z poslušných a vychovaných lidí mezi 12ti a 20ti lety chátra kriminálních teenagerů. Možná to jsou jen blafy, ale hodně dobře se to poslouchá a obzvlášť potěší, když tomu člověk jako já rozumí. Hlavně té welštině, to je fakt výzva! Tak a teď si odpočineme při poslechu Rockzone, aneb jak oni rádi říkají, "rockzoun".

Prince of Persia: Two Thrones - recenze

Tento článek původně vyšel v prosinci 2005 na Gamecenter.cz, jelikož však server zanikl, rozhodl jsem se jej umístit na svůj blog.

Byl jednou jeden princ... počkat, to už tu bylo, a ne jednou, nýbrž dvakr... třikr... vlastně už pětkrát! A teď pošesté. Perský princ hrátkami s časem natropil pořádnou neplechu a myslí si, že zabitím Dahaky všechno vyřešil. Naivka.

Michalova cyklostory

Včera mi Michal vyprávěl, jak si to hasil na kole z práce a blížil se k přechodu pro chodce, kde si to nějaká babka velmi lačným tempem šinula na červenou. V Michalovi se probudila stará bestie a místo aby zabrzdil, brutálně se prý rozjel, zařval (česky) "že tě bábo přejedu!" a minul jí doslova o centimetry. Bábu sice nepřejel, zato ona ho prý v polštině slušně vyřvala.

Kdo vymýšlí slova jako "hypáč"?

Namátkově jsem kliknul na jeden blog a začetl se do příspěvku o organizaci grilovačky. Nic moc zajímavého, přesto jsem četl až do chvíle, než se objevilo slovo "hypáč". Jely jsme s mamkou nakoupit nějaké klobásy z hypáče. Kdo proboha dokáže vymyslet tak příšernou zkomoleninu a ještě jí nahlas vyslovit??!!! To už je snad lepší ten týpek, co hledá cheaty na "inťasu" (internetu). Fuj mně je blbě. Asi si zajdu do hypáče najít něco na inťasu.

Londýnské počasí - apríl celý rok - část druhá

Dneska bylo klimakterium vstřícnější. Ráno mě nevzbudil buchot kapek na okno, cesta do práce byla po suché silnici mnohem příjemnější a začátek šichty se suchým zadkem taktéž. Před krátkou sprškou okolo osmé jsem stihnul včas vytasit pláštěnku a ještě se schovat na zastávku, a pak už to bylo až do dvanácti leháro. Sluníčko se v pěti až desetiminutových intervalech střídalo s černými mračny, vál však jen slabý větřík a vody všeho všudy asi tak zhruba tři až čtyři kapky. Pak přišlo poledne, já měl práci hotovou a jako obvykle se přemístil do Roundwood parku, usadil se na lavičku, vyhrnul nohavice (triko jsem si nechal, na opalování byla moc zima), rozbalil sušenky a otevřel knížku (Terry Pratchet - Wintersmith). Po dvou stránkách a půlce sušenek jsem s údivem vzhledl abych zjistil, co je příčinou náhlého snížení viditelnosti. Byl to mrak. Velký mrak. Temný mrak. Hodně temný a velký mrak. Než jsem dočetl odstavec, první kapky už mi smáčely plešatící hlavu. Takže rychle všechno sbalit, srolovat zpátky nohavice ať mi nezmoknou nohy a... a kurva! To je slejvák jak svině, během minuty jsem durch, schovat se pod nejvyšší strom nepomáhá. Postupně přebíhám od stromu ke stromu směrem k zastřešenému bistru, kam se ti chytřejší už dávno schovali, a s lítostí zjišťuji že to není jako sbírání checkpointů ve videohře, jako skákání přes plošinky, kde ta nová je vždy suchá a můžu se tam na chvíli schovat. V altánku pokračuji v četbě a jakmile přestávají padat provazy vody, odebírám se k barrow, abych se převlékl do suchého trika, vzal si mikinu a navlékl pláštěnku. Jen co obnažím svoji sweeperskou hruď, slejvák začíná nanovo... Pláštěnku jsem sice stihl, kalhoty mám ale totálně durch. No co, teď už nemá smysl si něco nalhávat, prostě jsem zmoknul jak hadr v kýblu s vodou, takže se jde na depo a pak hurá v té sprše na kole domů. Na depu zjišťuji evidentní fakt - všechny kolegy potkal stejný osud, jenže oni se teď budou zmáčení pařit v autobuse, zatímco já si ty povolené kohoutky užiju naplno. I když... neužiju, mraky se dekují a přichází slunéčko. A jak se ta voda teď bude krásně odpařovat, jaké to krásné dusno se nám vytvoří... hurá!

Londýnské počasí - apríl celý rok

Koupím si kolo abych na něm mohl jezdit do práce. V ten den začne každou noc pršet. Naštěstí ráno, těsně před mým odjezdem z domova, přestane. Silnice je ale mokrá a jízda nebezpečná. Do práce přijedu promočený (pláštěnka chrání před vodou, funguje však jako potící komora), během snídaně a první hodiny práce uschnu a svlékám se do trika. Je pod mrakem, bezvětří. Přijde pauza, jdu do parku, svléknu se do půl těla, rozvalím se na lavičku a spím. V tom začne foukat vítr a slunce zaleze. Zbytek dne strávím sundaváním a nandaváním trička, podle toho jak slunce zalézá a vylézá a vítr zesiluje/polevuje. Hodinu před koncem šichty začne foukat fest, deset minut před koncem šichty spadne pár kapek, naštěstí jde jen o planý poplach. Deset minut po konci šichty, když už se na kole řítím domů, začne slejvák jako když Pivrncovi povolí močák. Pršet přestane když otevírám dveře od domu.

Stejné holičství, jiná zkušenost

Už je to pár pátků co jsem se nechal naposled ostříhat, a abych předešel obvyklé kedlubnovatosti mého vlasového porostu na mé hlavě, zašel jsem k holiči. K černochům. Maník co mě stříhal minule byl busy a do parády si mě vzal jeho kolega. Předtím stříhal mentálně postiženého kluka, nejspíš autistu, a ten se chudák bránil, vzpouzel a vůbec protestoval jak se dalo. Asi má strach když mu někdo jezdí ostrým strojkem po hlavě, pomyslel jsem si a nasedl na holičské křeslo. Přišla chvíle prozření a já se bezezbytku ztotožnil s pocity toho kluka. Tenhle holič, ačkoliv odvedl skoro tak dobrou práci jako ten minule a trvalo mu to třetinu času, měl v rukou cit postřelené slonice s feferonkou v zadku zuřivě chránící svá mláďata před lovci. Jsem se bál že mi to chce vzít i s kůží, obzlášť nepříjemné to bylo když mi bral fousy na krku. Při stříhání vršku hlavy mě za ten krk pro změnu chytil jak slepici před popravou, no prostě krutor! On snad předtím stříhal vězně před popravou někde v Africe nebo co, nebo se poprav přímo účastnil. Nervózně jsem mu proskenoval ruce a ačkoliv jsem nenašel žádné šrámy alá Rambo, pár jizev na předloktí bylo. Skutečně se mi ulevilo, když jsem po dvaceti minutách z křesla smrti... pardon, křesla holiče mohl vstát, zaplatit svých devět Liber a jít zase zametat.

Uf uf! Šlapy šlap! To byl ale blbej nápad koupit si kolo!

Ale šéfovi jsem už týden sliboval že až si ho pořídím, přestanu jezdit pozdě do práce (pro zasvěcené: přestanu se oprávněně vymlouvat na nespolehlivost autobusů), a tak se dnes po šichtě konala návštěva prodejny kol, pečlivý výběr a cesta domů za rytmu ufání, hekání a cvakání přehazovačky dokud jsem nedosáhl nejlehčího převodu, a že jich tam je dost, rovných čtyřiadvacet!
Název výrobce si nepamatuji a nikdo mě teď nedonutí sejít dolů a podívat se. Vím jen že to tu dost jezdí a začíná to na A (ale Author to rozhodně není). Každopádně se můj model za ł200 (v přepočtu asi 8000CZK) může pochlubit přední kotoučovkou, zadní V-brzdou s ocelovými čelistmi, odlehčeným rámem i ráfky, zvonkem jehož funkčnost jsem zatím nezjistil, odpruženou vidlici a jak již zmíněno, 24-ti stupňovou přehazovačkou Shimano s páčkovým přepínáním. Jo a taky jsem si za ł30 dokoupil tlustý řetěz se zámkem na číselný kód a tachometr. Do práce to mám 12Km. Z práce taky 12Km, ale do kopce!

Řízky jsou nejlepší v troubě

Slíbil jsem Saveriovi, že když mi celý týden tak hezky vyvářel, že ho dneska pohostím já. Měl jsem sice hrůzu jak to zvládnu, když jsem v práci celou dobu prakticky spal za chůze, ale nakonec mě pohled na kilo vepřových kotlet oživil. Ital to slupnul až měl boule za ušima a ještě si přidal. Akorát je trochu blbé, že veškerou energii, kterou člověk tím jídlem vstřebá, zase vydá při následném úklidu (připečená strouhanka na pekáči, hrnec od kaše, hromada talířů od obalování, podlaha samé drobky a mouka...).

Quake 4 - silně prdelatá recenze!

Tento článek původně vyšel v listopadu 2005 na Gamecenter.cz, jelikož však server zanikl, rozhodl jsem se jej umístit na svůj blog.

Pozemská armáda provedla úspěšnou invazi planety Stroggos, jednomu osamělému vojákovi se dokonce podařilo zabít hlavního öbrstrogga. Ještě však není zdaleka vyhráno, je potřeba tvrdě bojovat o přízeň stroggských žen.

Red Ocean - recenze

Krátká recenze na solidní střílečku Red Ocean , publikovaná na Showbizz.cz

Sobota = výlet do centra

Půllitrové kafe ze Starbucks Italovi fakt nechutnalo.

Konečně po dvou týdnech volno, čas vzít Saveria (kámoše z Itálie) do centra na obligátní prohlídku památek i nepamátek. Tady v rychlosti report dnešního odpoledne.
Dali jsme si London Eye, pak v hospodě u London Bridge biftek a dva Staráče, chtěl jsem ho vzít večer do Soho, ale bylo moc brzo, čekat se nám nechtělo a navíc jsme byli unavení, takže jsme jeli domů. Jak nerad jezdím do centra tak dneska mě to kupodivu bavilo, ale zpruzelý pesimistický Ital mi to docela zkazil. V jednom kuse nadával, ve Starbucksu že je kafe k zblití (aspoň vzal s humorem když mu ho dali do půlitrového hrnku), město že je odporné, smradlavé a plné lidí (nevím co čekal v centru Londýna, snad smrkový bor a prohánějící se srnky?). Pak vlezl do Národní Galerie, kam já jsem jít nechtěl, a vevnitř nadával jak jsou ty obrazy debilní a trapné; při zmínce o Harry Potterovi automaticky prohlásil že to je hnůj, ačkoliv přiznal že to nikdy nečetl ani neviděl; když jsme na jeho přání vlezli na London Eye (těch ł15 za vstupné bych dokázal investovat i jinak), tak většinu času zpruzele seděl a čuměl do země; když jsem mu cestou z Trafalgar Square k Buckinghamsému paláci vysvětloval že tudy jezdí královna a nedávno tu byla enormní přehlídka vojenské techniky, čítající kavalerii i tanky, jen znechuceně prohlásil "che schifo". Při procházce po nábřeží, kde je k vidění spousta zajímavých kejklířů (např. živé sochy) a kuriozit, třeba pilíře nedostavěného Blackfriar Bridge, bylo evidentní že ho to absolutně nezajímá, takže mi nenechal ani tu radost mu povyprávět to málo co vím o historii Londýna. Uvnitř St. Paul's Cathedral nedokázal říct ani blbé slovo obdivu, jen suše konstatoval že Milánský dóm by ten Londýnský strčil do kapsy... prostě mě neuvěřitelně sral a nebýt toho, že aspoň občas projevil zájem (u Big Benu a u předvádějících se skejťáků), jel bych domů. Trochu ožil v hospodě, za což vděčím bifteku (samozřejmě zkritizovanému, kdyby prý tu tak byl řezník z jeho vesnice), a dvěma pivům. Celou dobu vejral na krásnou španělskou servírku, snažil se jí sbalit přesně tím způsobem, jenž holku odpudí (psí oči a nemístné návrhy, ačkoliv myšlené jako vtip... teda, ne že já bych byl nějaký Casanova, tyhle věci mám vyčtené z knížky Jak sbalit ženu :D). No a nakonec jsme se sebrali a jeli domů, kde na moje prohlášení že v devět už se mi nikam nechce když jsme zrovna přijeli odvětil, že je přece sobota večer, že nebudeme doma... Takže když to shrnu, můžu říct že mě dnes výjimečně výlet do zalidněného centra bavil, i když mi to kazil zpruzelý kámoš. Ještě že ho znám a vím jaký je - dneska nevyspalý tudíž extrémně nepříjemný, navíc v cizím prostředí které není jeho živlem. Ale v kuchyni je nejlepší, takže mu to odpouštím a jdu večeřet :)

F.E.A.R. - recenze

Tento článek původně vyšel v říjnu 2005 na Gamecenter.cz, jelikož však server zanikl, rozhodl jsem se jej umístit na svůj blog.

Báli jste se jako děti bubáka pod postelí, pána ve skříni, mumie číhající v záchodovém potrubí či vlastního tatínka, když se opilý namol vracel z hospody a chtěl po vás bukkake? Věřte, že to byl sladký čajíček oproti malé holčičce v červených šatičkách...

Vražedná jízda na kole

V neděli jezdí autobusy míň než přes týden, a jelikož jsem se potřeboval dostat na pátou ráno do práce, půjčil jsem si od Michala, jenž měl volno, kolo. Poskytnul mi ho ochotně a bez problémů, jen se tak trochu zapomněl zmínit, že mu nefungují brzdy...

Na vlastní kůži jsem to zjistil až ráno, když jsem se před barákem málem zabil. Proklínaje svého nejlepšího kamaráda až do devadesátého kolene, vyrazil jsem s nebrzdícím kolem do zaměstnání. Nic jiného mi totiž nezbývalo. Provoz byl v půl páté ráno naštěstí minimální, takže jsem to s trochu opatrnosti a ošoupanými podrážkami zvládnul bez nehody.

Budíček

To si tak ležím v parku na lavičce, zašívám se a čekám na konec směny, když v tom mě budí hlasité chrochtání, nabíjení brokovnice a jiné prostodivné zvuky. Po chvíli si uvědomuji, že to není část snu, nýbrž můj mobil (vyzvání zvuky z Dooma). Šéf mi volá, sakra, přece se mu neozvu rozespalým hlasem, když do padla zbývá ještě třicet minut... co vůbec otravuje, zrovna se mi něco zdálo.