Zákon schválnosti, 100% spolehlivost

Když je venku hezky, celý den strávíte doma hraním videoher. Večer pak vyrazíte na starou adresu vyzvednout poštu. Je to jen dvacet minut pěšky, tak se projdete. Seberete štůsek obálek, vydáte se nazpět, ujdete deset metrů, uslyšíte podivný zvuk, něco mezi kap kap a cink cink, a v tu ránu jste obětí krupobití. No co, dokud jsou to jen malé krupky, nevadí, z těch člověk nezmokne... dokončíte myšlenku a v tu ránu chccccccccccccccccc chčije jako když se andělům protrhne močák!

Playstation 3 je na cestě... těším se jak malej Jirka!

Tak to přišlo. Objednal jsem si Playstation 3 (80GB verzi) a k tomu 32" HDTV od Sony (KDL32W4000). Samou nedočkavostí jen dnes navštívil obchod s hrami a zabrousil po Amazonu, což mé kapse ulehčilo o celých 80 liber a teď se netrpělivě třesu, abych si konečně mohl zahrát. Musím přiznat, že se těším jak malej Jirka!

O koupi PS3 už jsem nějakou dobu uvažoval, jen jsem to nijak nekonkretizoval a odkládal na neurčitou budoucnost. Původně jsem se snažil v baráku prosadit, že bychom se složili na pořádnou megabednu o uhlopříčce aspoň 50 palců, protože na krbu je pro ní úplně ideální místo a byla by to děsná frajeřina. Pak mi ale došlo, že by docházelo ke střetu zájmů a vůbec by to nedělalo dobrotu. Až by si chtěl zahrát a někdo zas koukat na fotbal, asi by došlo k násilí, a nejen virtuálnímu. Proto jsem se nakonec rozhodl vzít si to celé na svoje triko a televizku i s konzolí si nasyslit do pokoje. Chachá a nikdo mě nebude prudit, že chce koukat na fotbal! Přes kamaráda ze Sony budu mít solidní slevu (PS3 z £300 na £260, televize ze £728 na £560), takže ještě ušetřím. Já se budu mít hohoho!

Dva roky v Anglii

Tenhle příspěvek měl sice vyjít před nějakými dvěma týdny, konkrétně v neděli 12. října, ale jaksi v té době nebyl napsán. Ano, v neděli 12.10.2008 to byly přesně dva roky, co jsem přijel do Anglie. Byl to tenkrát krásný slunečný den, a já se vesele s kocovinou, táhnoucí dva velké kufry, dokodrcal až na Walthamstow Central, kde tehdy bydlel Michal a kde jsem na měsíc zakotvil i já. Hodně se od té doby změnilo, ale na druhou stranu zas tak moc ne. Bylo to tenkrát poprvé v životě, co jsem se tak nějak osamostatnil a začal se o sebe starat sám. Sám jsem si pral prádlo, dělal jídlo, nakupoval... no a to je asi tak všechno. Knížky jsem si sám četl odjakživa.

Noc hrůzy

To, co jsem zažil dneska v noci, se nedá pokládat za klidný spánek. Poslední dobou nějak špatně spím. Někdy se v noci vzbudím, převaluju se, dojdu si na záchod, ale pak zase usnu. Dnešní noci jsem ale tak snadné neměl.

Večer jsme zlehka popili (jen lahvinka tequily ve čtyřech, nic divokého), pobavili se, a o půlnoci jsem blaženě usnul při Star Treku. Padla však čtvrtá hodina ranní a já zjistil, že jsem vzhůru, že je mi vedro, že se převaluju ze strany na stranu a nemůžu znovu zabrat. Spolubydlící dřímal spánkem spravedlivých a ačkoli nechrápal, tak pravidelné funění a pofukování, typické pro hluboký spánek, mi v tiché místnosti začalo lézt na nervy a už tuplem jsem nemohl usnout. Zapnul jsem počítač a pustil si do sluchátek Kačeří příběhy a Rychlou rotu. Při třetím dílu už jsem klimbal a byl téměř na druhé straně řeky vědomí, jenže v tu chvíli začali vstávat spolubydlící do práce – chození po schodech, tlumený hovor, šustění obilných lupínků sypaných do misky a zalívaných mlékem... a rozbitý zámek u vchodových dveří. Zámek nešel zacvaknout a dveře zavřít. Kluci se to pokoušeli opravit, pro rozebrání zámku použili kladivo (připomínám, že bylo pět ráno). Bohužel bezúspěšně, proto mě Vicka přišel vzbudit (jako by to bylo potřeba), aby mi oznámil, že nejdou zavřít dveře a ať to ráno opravím. Pak nastartoval motorku a odjel. Při odchodu bouchl dveřmi a narychlo složený zámek se hlučně rozložil na podlahu. Další odcházel Petr – zámek zase složil a při zavírání si dal pozor. Pak přišel Michalův čas, ten si při zavírání pozor nedal a když už jsem byl opět skoro usnutý, hlasitá rána zámku spadnuvšího na plovoucí podlahu mě opět probrala. Rychlá rota mě už nebavila, proto jsem si na mobilu pustil mp3 do sluchátek, abych neslyšel spolubydlovo dýchání, a při tiše znící metalové hudbě se snažil zase zabrat. Uprostřed příjemně uspávající balady od Metalliky mi do uší zaznělo hlasité zařvání DĚVKÓÓÓ!!! POSERU TI KÓÓÓZYYYY a ačkoliv žádné kozy nebyly zrovna k mání, stejně jsem se málem posral. To mi do sluchátek na plné volume zazněl úryvek songu od Morčat, jenž jsem si vybral jako tón pro příchozí SMS (Vicka mi pro jistotu ještě napsal o tom zámku). Po tomhle infarktovém intermezzu jsem vstal, vzal si deku, polštář, a šel si lehnout do obýváku na gauč. V tu chvíli už byla všechna ranní ptáčata v tahu, a to ticho, ten klid... pustil jsem si muziku a blaženě spal až asi do osmi, než přišel Tomáš z noční, potkal se s odcházejícím Davidem, probírali situaci ohledně zámku, David se jej pokoušel opravit a Tomáš si dělal v kuchyni snídani (cinkání nádobí). Na závěr bych měl asi upřesnit, že můj pokoj se jako jediný nachází v dolním patře domu, mezi schodištěm, předsíní, vchodovými dveřmi, kuchyní a obývákem.

Honí mě mlsná. Povídka o jedné snídani.

V prvé řadě se omlouvám všem stálým čtenářům, že už sem skoro nepíšu. Holt na to není čas a když je čas, není nálada a když je nálada, není inspirace, a když je inspirace, není čas ani nálada. Zkrátka už mě to nebaví, ačkoliv psát by bylo o čem, jenže v práci není absolutně čas (i když nálada ano) a navíc v pracovním řádu vysloveně stojí "personal blogging is unacceptable". V metru si čtu a když pak dorazím domu, buďto jsem v opici protože mě kolegové opět vytáhli na pivo, nebo jsem tak vyřízený že už mám náladu akorát tak se svalit a čumět na seriály, nebo dělám přesčasy, nebo některý z alkoholických spolubydlících vytáhne alkoholický nápoj a já se musím jakožto vzorný spolubydlící zúčastnit vyprazdňování láhve, nebo mě Milan tak zhulí, že už ani na ten seriál nemůžu koukat. Pořád mě ale někde v koutku mysli prudí frustrující myšlenka: "měl bych něco napsat na blog. Vždyť už jsem tam celé týdny nic nenapsal. Vždyť já mám povinnost vůči čtenářům. Vždyť já je ztrácím". No a pak buďto usnu, nebo začnu provozovat některou z výše popsaných aktivit. Ale dneska mám volno a ačkoliv jsem chtěl hrát Lego Batmana (fakt mě baví), přišla inspirace taková, že si jí nemůžu nechat ujít. Jak jistě tušíte, nic by mě nemohlo tak silně inspirovat, jako jídlo. Hm jídlo... asi moc koukám na Simpsny.

Dvojitá ztráta peněženky. Smůla nebo blbost?

K tomu soud a tykání váženému panu soudci.
Nejmenovaný kamarád v létě ztratil peněženku. Bylo to asi týden poté, co dostal pokutu za projetí na červenou těsně za policejní hlídkou na rušné křižovatce v centru Londýna na svém fichtlu o objemu 125cc. Poté, co ho ona policejní hlídka na dvě hodiny umístila do zadržovací cely, aby měla čas ověřit jeho totožnost, zajet si k němu domů zeptat se spolubydlících, jestli ho znají. Poté, co dostal £60 pokutu za parkování na chodníku, kam ho policie donutila odstavit motocykl, když ho zatýkala.
Ztratit peněženku, to je smůla a může to potkat každého. Největší opruz je s vyřizováním nových dokladů. Stornovat kreditku, čekat na novou a do té doby být odkázán na kamarády nebo otevírací dobu poboček. Nová kreditka dorazila celkem rychle, ale protože další nejmenovaný spolubydlící, který "určitě žádnou poštu nikam nedával", někam dal poštu z banky, ztratitel kteditky nabyl dojmu, že karta se ztratila v poštovním systému, vše stornoval a zažádal o novou. Den na to mu ten druhý spolubydlící, ten co neschovává poštu, podal obálku se slovy "hele, tady je ta tvoje kreditka cos hledal, já jí našel někde u sebe". Ten den v našem domě málem došlo k vraždě.

Nový řidičák, opravňující protagonistu příběhu řídit své motorové vozidlo, si Pavel nechal vystavit v Praze (letenka ho vyšla na pouhých 200 liber). Naštěstí úředníci umožnili, aby hotový řidičák vyzvedl Pavlův otec a následně ho po mých kamarádech, přijeduvších za mnou do Londýna, přivezli. Dva měsíce po ztrátě dokladů tak skončila každodenní dávka stresu způsobená jízdou bez řidičáku po Londýně.

Pavlovo nadšení z "hurá, konečně mám řidičák!" vydrželo přesně tři dny, než znovu ztratil šrajtofli. Druhý den ho stavěli policajti. Pavlova cesta z práce vypadala, dle jeho slov, následovně: "jedu normálně přes Cricklewood, v odpolední zácpě jako dycky, a na semaforu asi 15 policajtů, zábrany a odstavovali auta. Zpátky už jsem nemoh, to by vypadalo podezřele, tak jsem to střihnul do boční uličky a už jsem to pral pryč. Na konci tý uličky stáli policajti a mávali na mě. Rezignovaně jsem zastavil, sundal helmu, zeptal se co se děje, oni mi podali dotazník na vyplnění, že prej to je nějakej průzkum věrejnýho mínění nebo co, a poslali mě dál". Když jsem sen ten den na Pavla podíval, zjistil jsem, že infarkt ve 22ti letech je možný.

Předvolání k soudu za ten úplně původní přestupek, to je samostatná historka. K soudu měl Pavel poslat svůj řidičák. Jenže ho neměl. Místo toho si vytiskl dopis sdělující ztrátu řidičáku, který našel o pár týdnů později na dně batohu, když se vracel z Prahy, kde si byl zažádat o nový... modří už vědí...
K soudu Pavel přišel s tím, že má zaplatit £70 pokutu za řízení motorky s neplatným řidičákem (paradox, co? Když k tomuhle došlo, měl ještě ten svůj původní, jenže poldům nevoněl). Od soudu Pavel odcházel málem s urážkou soudu na krku (prý pokuta £2000). Nešlo o to, že přišel v džínách a žlutém třičku (za to ho státní žalobce jen napomenul), ale za to, že při odchodu ze sálu řekl soudci "Cheers mate", česky přeloženo jako "Díky kámo". Zachránily ho dvě věci: soudnost soudce a fakt, že není rodilý mluvčí angličtiny...
Jednání bylo z důvodu ztráty řidičáku odročeno.

Do čtvrtice LEGO dobrého

Můj postoj vůči LEGO Batmanovi byl od samého začátku předpojatý. Už když jsem se po úspěchu Lego Star Wars dozvěděl, že se chystají dvě dojné krávy v podobě Lego Indiana Jones a Lego Batman, bylo mi trapně a trochu mě to naštvalo. Proč sakra musí publisheři všechno ždímat až do úmoru, proč chtějí dělat hry, které se akorát povezou na úspěchu svého předchůdce určitě to bude jen nastavovaná kaše? Začnou teď do lega předělávat úplně všechny superhdiny? No nic.

Indy byl zklamáním – nebavil mě, level design mi nesedl a jonesovská atmosféra mi s hranatými kostičkami přišla až nekompatibilní. Batmana jsem proto očekával s velmi chladnými pocity a pustil se do něj spíše ze setrvačnosti. Jenže...

I v dnešní době se dějou zázraky a na člověka občas čeká milé překvapení. Batman mě baví, má parádně ponurou atmosféru, je o trochu méně nevtipný než Indy, level design a akce mi sedí daleko víc, potěšilo mě těch pár nových nápadů jako batmanovské převleky, a když jsem po dohrání první epizody úplnou náhodou zjistil, že existuje ještě celá kampaň za padouchy, vzalo mi to dech. Hodně mě taky zaujala přítomnost zlého Two-Face; příběh starého Batmana si totiž vůbec nepamatuji a neměl jsem absolutně tušení, že antihrdina Harvey Dent z nejnovějšího Batman filmu je vlastně jedna z prapůvodních postav.

Jinými slovy, Batman mě moc mile překvapil a pevně doufám, že zbytek hry po kvalitativní stránce udrží krok s první epizodou.

Dopařené hry za třetí kvartál 2008

Shellshock 2 - Blood Trails: opravdu temný, slizký a brutální survival horor z válečného prostředí.

Konec září je tady a s ním i pravidelné čtvrtletní resumé Stormových dopařených her. Před seznamem pokořených titulů za poslední tři měsíce mi však dovolte úvahu o současné situaci na herní scéně z mého úhlu pohledu.

Ačkoliv jsem půl roku pracoval jako game tester a můj život byl tedy videohrami úzce spjatý, mé pařební skóre je dost slabé. Je to tím, že dělat takového game testera není žádná sranda, člověk hraje dlouhé týdny a měsíce pořád tu samou hru a když přijde domů, na soukromé paření už moc náladu nemá, kór když stráví denně čtyři hodiny dojížděním do a z práce. Mnou testované hry byly navíc buďto naprosté shity jako Vet Pet (aka malý veterinář, viz. blog ze 17.6.08), anebo tituly v takové fázi rozpracovanosti, že je není možné skoro ani hrát, natož dohrát (Tomb Raider Underworld). V srpnu jsem navíc změnil zaměstnání a na hry teď už vůbec není čas. Vlastně jsem se o herní branži úplně přestal zajímat; nechodím na příslušné weby, nečtu články a nezajímají mě nově oznámené projekty. Hlavním důvodem tohoto odcizení od videoher je ale to, že na PC už skoro nic nevychází a to málo co přeci jen vyleze mě buď nezajímá, nebo je to zklamání (Space Siege, Lego Indiana Jones), z něhož jsem tak akorát znechucen, nebo je to na mou čtyři a půl roku starou mašinu příliš náročné (Crysis, Stalker, Pure...). Ona ta PC herní scéna je vůbec tak nějak mrtvá, aspoň za poslední rok. Můj nezájem a trochu i znechucení touto situací došlo tak daleko, že jsem úplně zrušil plánovaný upgrade počítače a rozhodl se utratit peníze za novou konzoli.