Včera jsme si s Michalem a dalšíma dvěma kámošema řekli, že bychom tak krásnou slunnou neděli neměli promrhat v Londýně, a vyrazili autem do Brightonu. Dvě hodinky cesty, zaparkování, příchod na pobřeží a výhled přesně dle očekávání – mraky lidí. A není divu, když je to jedno z hlavních anglických letovisek a všichni mají o víkendu volno. Po krátké procházce, pohledu na projíždějící veterány (konal se tam nějaký závod či co) a skvosty (i neskvosty) místních zástupkyň kozatého pohlaví, jsem se odebral na pláž. Ač jsme se všichni shodli, že voda bude příliš studená a že se koupat nebudeme, já se na nic jiného netěšil a ledovku jsem bral jako výzvu. Michal zas prohlásil, že když tam vlezu já, vleze tam on taky, byť by si měl namočit džíny (nikdo jsme totiž neměli plavky, nebo jsem si to aspoň zprvu myslel). Sotva jsme zakotvili na kamenité pláži plné poházených odpadků (střepy z rozbitých láhví mě obzvlášť iritovaly, ti Angláni jsou fakt dobytci), bez delšího váhání jsem si zul boty, sundal tričko a naběhl do vody v kraťasech a trenkách. Vedle mě už dělal tempa Dan, jenž si očividně plavky přeci jen vzal, a z bezpečné vzdálenosti to točil Michal, jenž si hověl v džínách a těšil se, jak za zběsilého řvaní vyběhnu z ledové vody zpátky ven. Sám jsem se na srandovní video těšil a oba jsme byli tak trochu zklamaní, když jsem se s chutí ponořil a začal dělat první tempa směr Francie. Koupání bylo fakt výborné – jak byla pláž narvaná, tak byla voda prázdná a příjemně studená, ne jak ten jadranský záříjový čaj. Až jsem se podivil, kde se ve mně ta otužilost bere... Půl roku pravidelných studených sprch jsem přerušil před více než deseti měsíci, takže za to asi vděčím nostalgické vzpomínce na nádherné koupání v alpském Lago di Garda. No prostě pokoupáníčko jedna báseň, a než jsem se stačil nadát, Michal odkudsi z hloubi batohu vyhrabal plavky a už byl taky ve vodě. Za celých dvacet let co se známe to bylo poprvé, co jsme se spolu koupali v moři. A pro mě to bylo vůbec poprvé, co jsem se omočil jiným než středozemním příbojem (čímž jsem taky zjistil, že ne všude je voda tak proklatě slaná jako v Itálii nebo Chorvatsku).
Po výlezu z vody následovala hodinka dvě lehára na pláži, kde jsme potkali skupinku Čechů a dali se hned do řeči. Před setměním následovalo přesunutí do hospody, resp. na zahrádku plážového baru, kde mě navzdory již podstatně chladnějšímu počasí zahřívala klimatizace z kuchyně. A taky jsem měl perfektní výhled. Nikoli na moře, nýbrž na slečny procházející v sukýnkách po schodech nade mnou...
Okolo deváté jsme se rozloučili, nasedli do auta a vyrazili zpět do Londýna. Spali jsme jak dudci a byli po zaplavání tak příjemně unavení, že jsem ze sebe ani nesetřel tu sůl na zaplnění solničky, jak jsem původně zamýšlel.
A pak že je na koupání brzo!
Fotky přidám hned, jak je budu mít k disposici v kompu.
