Dopařené hry za druhý kvartál 2008

The Chronicles of Narnia: Prince Caspian - nafrfněné princátko a dobře vyvinutá Zuzka.

Poněkud opožděně, přesto je zde obvyklý každočtvrtroční report dohraných her. Tentokrát je to slabota, jen pět kousků, ale to bude tím že Gothic 3 mi zabral několik týdnů, Caspiana jsem v práci testoval několik měsíců a Super Stardust HD, o němž jsem si myslel že jsem ho dohrál v květnu, jsem vlastně nedohrál a musel to v červenci napravit, čímž se tento titul dostane až do příštího resumé. A doma už na tu práci moc času nezbylo. Pardon, chtěl jsem říct že na paření moc času nezbylo. To ještě k tomu Caspianovi. No nic, dost řečí, s kocovinou se blbě vymýšlejí smysluplné úvody.

Pod pokličkou Eidosu, aneb Herní poznatky z práce.

Doveterinářováno!
Začátkem července jsme dostali nějaké nové projekty a k mé velké radosti jsem byl přeřazen z veterináře pro holčičky na Xboxovou střílečku Shellshock 2 Blood Trails. Příjde mi sice podivné, že když někdo něco testuje měsíc, zná tu hru nazpaměť a ví jak komunikovat s vývojáři, je přeřazen na úplně něco jiného a nahrazen lidmi, kteří se musí s projektem seznamovat od začátku, ale rozhodně si nestěžuji. Cokoliv jenom ne veterináře! Upřesnění: cokoliv jenom ne žádný titul od výrobců veterináře. Krom toho je u nás zcela běžné, že někdo dostane do ruky hru, bez slova vysvětlení jí má testovat a po dvou dnech dostane něco jiného.

Eidos v chaosu nebo chaos v Eidosu?
Rychle jsem pochopil, že Testronic není jediná firma v níž vládne chaos. Jedním z našich klientů je Eidos a právě od něj máme Shellshock (mimochodem, je to fakt nářez: válečná akce a survival horor dohromady, s atmosférou že by se dala krájet motorovkou). Po dvou dnech nám byl konečně dodán textový soubor a přístup do databáze chyb (kde zela i záloška Deus Ex 3...), abychom mohli začít pořádně pracovat. Přesně v ten den jsme však dostali do ruky Nintendo DS a pustili se do nového Tomb Raidera. K němu jsme podklady dostali po více než dvou týdnech, když nám znovu, na jeden den, vrátili Shellshock...

Můj první Tomb Raider
S Larou jsem si to za posledních pár let zkoušel rozdat několikrát, leč pokaždé bezúspěšně; prsaté archeoložky mě neberou a hrátky s Larou pro mě byly ukrutnou nudou, pročež jsem jí odinstaloval už při předehře. Šla z disku stejně rychle, jako pivo z flašky. Až nyní, z pracovních důvodů, jsem poprvé v životě dohrál celého Tomb Raidera, jenž je zároveň mou první DS hrou v životě. Bavila mě asi proto, že jde o velmi jednoduchou 2D plošinovku (ačkoliv si hraje na 3D a používá polygonové modely) s nějakým tím lezením, skákáním a trochou soubojů. Vzdáleně připomíná prvního Prince z Persie. Konečně se tedy mohu zařadit mezi početnou obec hráčů Lary Croft, i když je to spíš jen symbolické a nedobrovolné.

Nedělní výlet do termálního města, k moři a při moři

Minulou neděli jsme s partou vyrazili směr Bath, což je městečko na západě Anglie, v němž se nacházejí pradávné římské lázně. Nebudu se sáhodlouze rozepisovat o detailech výletu, komentáře k fotkám postačí, jen si dovolím pár stručných poznatků. Takže jako obvykle, tady je dvoustránkový článek. a rozsáhlé fotoalbum zde
 
Jiná země, jiné vzdálenosti. Před výletem jsem nevěděl, kde přesně Bath leží ani jak je daleko. Cesta tam trvala zhruba dvě hodiny po dálnici, což mi přišlo jako chvilka, a když jsme při návratu domů měli najeto rovných pět set kiláků, docela mě to šokovalo: vždyť to byl takový kousek! Pravda, trochu jsme si ještě zajeli k moři, ale těch dvě stě to z Londýna do Bathu rozhodně je. Jinými slovy, ekvivalent cesty z Prahy do Brna, tedy skoro přes půl naší malé republičky, mi přišel jak flus brokem k sousedům za plot.

Karlovy Vary v anglickém podání. Bath leží v dolině mezi kopci, kolem samé lesy, a ačkoliv tam není kolonáda, Grand hotel ani nápisy v azbuce, připadal jsem si úplně jak ve starých dobrých Varech, podobně zadolíkovaných. Pravda, některé uličky evokovaly zase Prahu a jisté budovy jako by z budovatelských let vypadly, ale to už byl asi jen subjektivní dojem.

Narozeniny

Ve třech se špatně spí

Následující historka je ze života. Z mého života. A je krutá, proto se prosím nesmějte příliš hlasitě. Pokud vám ještě nebylo 18 let, čtěte pouze v přítomnosti rodičů.

Lego Indiana Jones - recenze

Tento článek původně vyšel na Hratelně.cz v červenci 2008. Po zániku serveru jsem ho přesunul na blog.

Lego Indiana Jones: The Original Adventure // Hodnocení 70% // Cena: 899,- // Minimální hardware: CPU 1GHz, 256MB RAM, 128MB grafika, 4GB HDD // Lokalizace: žádná // Platforma: PC, PS2, PS3, X360, WII // Testováno: PC // Vydavatel: Lucas Arts // Výrobce: Travellers Tales // Distributor: Cenega // Žánr: akce, adventura

Klady: je to Lego; je to Indiana Jones; je to nenáročné na hardware; dá se to hrát ve dvou na jednom počítači. // Zápory: postrádá to šmrc a vtipnost Lego Star Wars; o nejnovějším dobrodružství Indiana Jones se vůbec nic nedozvíte. // Verdikt: zábavná hra kombinující prvky z trilogie o Indianu Jonesovi a kostičky Lego. Akce, puzzly, občas nějaký ten vtípek. Pořízením tohoto titulu neprohloupíte, pokud jste však hráli Lego Star Wars, budete nejspíš zklamáni.

Další titul z řady Lego je na světě, tentokrát v podání dobrodruha vystřiženého z filmů o Indiana Jonesovi. Igráček (pardon, Legáček) s kovbojským širákem a bičem jak pracovnice sadomasochistického salónu na nás vybalil své triky přesně v době, kdy tak učinil i jeho protějšek na plátnech multikin. Nejde však o běžnou nízkorozpočtovou slátaninu, jaké dnes pravidelně doprovází velkofilmy a více či méně (většinou méně) dobře je kopírují.

Nedělní výlet k moři - víte jak to bolí, jak strašně to vlnou doksichtu bolí?

"Máš dneska něco v plánu? Nemáš? Tak s náma pojeď k moři!" Takto mě oslovil můj spolubydlící v sobotu dopoledne, pět minut předtím než jsem zasedl do jeho auta a společně s jeho dobrou kamarádkou a dvěma mými kámoši jsme vyrazili směr Seaford, asi dvacet mil východně od Brightonu. Při odjezdu bylo počasí hodně horké a naprosto bezvětré, pročež jsme byli silně, opravdu mohutně zaskočeni silným větrem, jež nám práskl dveřmi ve chvíli, kdy jsme se je nič netuše jali otevírat při příjezdu na pobřeží. Foukalo fakt brutálně a při pohledu na dvoumetrové vlny nám poněkud sklaplo, na koupání to zrovna nevypadalo. To si aspoň řekla část posádky, nikoli však já a Petr. Když už jsme se sem trmáceli takovou dálku, v pěti namačkaní v malém sportovním autě a ještě zaseklí na hodinu a půl v zácpě na výpadovce z Londýna, tak se rozhodně na to moře nebudu jen tak dívat! Obzvlášť když kombinace zvířené soli a jódu vytvářela tak nádhernou pěnu... úplně jak pivo. Hupsli jsme do plavek a nadšeně se vrhli do brutálního vlnobití a půl hodiny si užívali odvaz jak na horské dráze – vlny s námi mlely sem a tam, ustát se to nedalo, připadal jsem si jak hadrový panák, ale byla to paráda! Naštěstí byl zrovna příliv a házelo nás to zpátky na břeh; odliv by nás býval odtáhl pryč a teď bychom jedli žabí stehýnka na druhém břehu...