Jak Pat a Mat montovali počítačový stůl

Michal si koupil počítačový stolek. V katalogu vypadal tak pěkně a nestál moc, k tomu dovoz domů zdarma... no neber to. Natolik nás okouzlila vidina elegantního kusu nábytku a jeho nízká cena, že jsme si ani jeden neuvědomili háček: v dnešní konzumní době čínských výrobků si zákazník musí nábytek smontovat sám!
Dvě krabice plné dřevotřískových desek, šroubků, vrutů a hřebíčků jsme vynesli do pokoje v pondělí v půl druhé odpoledne, těsně než jsem šel do školy, a při odchodu povídám Michalovi: "Až se za tři hodiny vrátím, ať je stůl smontovanej abysme mohli přehodit kompa a ten starej stůl si vezmu já.", na což Michal sebejistě opáčil: "Prosimtě, já už se nábytku něco namontoval, to zvládnu levou zadní..."

Dozametáno

Dal jsem výpověď.

Sobotní ukojení

Potřeboval jsem to. Po víc než třech měsících mi toho bylo skutečně třeba. České pivo!!!
V pátek jsme se domluvili s Pavlem a Michalem že v sobotu rovnou z práce vyrazíme do hospody. Od rána mi v hlavě kotvily myšlenky na domáckou atmosféru, chutný a krásně napěněný Staropramen, a taky vděk zákonodárcům za zákaz kouření v hospodách. Vyloženě jsem se nemohl dočkat konce směny, žízeň nabírala životu nebezpečných rozměrů a hlad jakbysmet.

A po půl třetí to přišlo! Vystoupili jsme na Willesden Green a už si to hasili k Vráně. Usedli jsme ke stolu, servírka nás hezky česky pozdravila, přinesla pár desítek a po krátké debatě odešla s objednávkou kulajdy a uzeného vepřového kolene. Zbytek dne pak probíhal vyloženě podle mých představ – prostě nádherně. Už v pátek jsem se duševně připravil na to, že vůbec nebudu řešit cenu piva a prostě si to užiju, jako bych byl na výletě. Účelně jsem vybral šedesát liber a vůbec mě netrápilo, když před půlnocí z mé šrajtofle odcházely dvě dvacky. Byly to dobře investované dvě dvacky: já si odnášel parádní zážitek, solidní opici a v břiše velké vepřové koleno s kyblíkem lahodného moku. Musím však uznat, že jsem si skutečně odvykl pít, jelikož devět kousků mě solidně zřídilo, a to se v lokále nekouřilo (nekuřácká hospoda je opravdový ráj!!!).
Závěrem chci říct, že ničeho nelituji, víkend jsem si parádně užil (vyjma kocoviny se zdařila i neděle, věnovaná výhradně paření) a taky jsem si splnil jedno z malých předsevzetí, že tu jednoho dne prochlastám celodenní výplatu. Po rozkliku článku najdete ještě pár fotek.

Výroční nadělení pro metaře

V tento výroční den, přesně rok poté co jsem poprvé vyrazil do ulic s koštětem a lopatou a jal se zametat Londýn, jsem si myslel že v nejšpinavější čtvrti světa už mě nic nedokáže překvapit...
Leč člověk se stále učí, a mě dnes Harlesdenští opět dostali jednou inovací na poli znečišťování ulic. Už ne jen házení odpadků cestou do/ze školy, vynášení pytlů s odpadky na chodník, vykuchávání obětních kozlů na chodníku či menstruující ženy defekující před školou. Teď už krom pozemních zbraní nasadili i ty letecké, jinými slovy házejí odpadky přímo z oken svých ložnic a pokojů!

Kabát v Londýně!!!

Sice už řadu měsíců tvrdím, že na stadión Wembley (kapacita 90 tisíc) se podívám až tam budou hrát Kabáti, nicméně na Kabáty půjdu už sedmého prosince do podstatně menšího lokálu (800 lidí). Je to k nevíře, ale bude to poprvé co uvidím Kabáty naživo!!! Jóóó!!! Už teď mám ŽÍZEŇ!!!

28 Weeks Later - anglická recenze

Ve škole často dostáváme psané úlohy jako domácí úkol. Např. napiš formální/neformální dopis, recenzi, apod. Rozhodl jsem se ty zajímavější kousky publikovat, třeba to někoho bude zajímat. Občas se "lehce" odchýlím od tématu nebo ho "lehce" připepřím, až mi pak učitelka píše poznámky jako "hlavní postava by si měla dát pozor na cirhózu jater". Začnu s úkolem pro mě zatím nejzajímavějším – recenzí. Poprvé jsem se na domácí úlohu vyloženě těšil. Stejně jsem o tomto filmu chtěl něco napsat, akorát jsem to neplánoval v angličtině.

28 Weeks Later. Poznámka: údaje v prvním odstavci (režisér) jsem si vymyslel jelikož se mi nechtělo je hledat na netu. Poznámka 2: slovo "lucker" neboli šťastlivec je Hukusův výmysl a jak jsem zjistil, v angličtině se nepoužívá.

The famous Burundese director Joshua Gimmemore, responsible for titles like Mary Poppins ' Magic Umbrella (a touching story in which a 90-year old nanny falls in love with an LSD addict, not knowing that he ' s gay), has yet again taken the reins of filmography to create a sequel for his catastrophic movie 28 Days Later, in which a deadly virus spreads across Britain, transforming people into mindless and bloodthirsty zombies and causing tens of million deaths. Gimmemore has presented the second part, named simply 28 Weeks Later, in exactly the same way as its predecessor.
28 weeks after the infection had been eradicated and brought under control by American armed forces, the few survivors (and luckers who left the country just before the catastrophe) are assembled in a secured zone in London to begin a new life. The deadly threat is under control, or so it seems, but...

Cambridge, město sedících kachen

Výlet do anglického města univerzit jsem absolvoval minulou neděli a jelikož mě to nijak zvlášť nebavilo, vezmu to zkrátka, formou komentářů k fotkám. Jel jsem se školou, bohužel však všichni ostatní studenti byli z ranních kurzů a pranikoho jsem neznal, navíc tam nebyl nikdo s kým bych si tak nějak rozuměl. Město jako takové mě bavilo první hodinu, pak to začala být nuda. Byl to však únik z Londýna a to se počítá.


Pro velký úspěch sličné gondoliérky uploaduju fotky v plné kvalitě (celkem 15Mb). Mimochodem, je jí 17, otec je Angličan a matka z Malajsie.

Metařina v dějinách

Ne všichni vědí, že o metařině se mluvilo už před sto padesáti lety. Právě tehdy Karl Marx prohlásil, že práce ničí tělo a rozkládá ducha. A pak že nepsal pravdu!

Rok v Anglii

Přesně před rokem v tuto hodinu jsem přistával na letišti Stansted a má noha poprvé vkročila na Britskou půdu. Ještě s kocovinou jsem se tenkrát dokodrcal do Londýna, kde začala nová etapa mého života. Tak se podíváme, kolik ze svých tehdejších předsevzetí se mi během toho roku podařilo splnit.

- Ke zlepšení angličtiny rozhodně došlo, i když ne tolik kolik bych si přál. Do školy jsem se dostal teprve před měsícem, ale lepší pozdě než nikdy.
- Změna. No změna oproti mému "starému" životu to rozhodně je, ačkoliv ve výsledku žiji ještě stereotypněji než předtím: ráno do práce, z práce domů, projet net, najíst, umýt a spát, ráno do práce... Snad už to nepotrvá dlouho.
- Nové věci, lidi a místa jsem rozhodně poznal. Londýn jimi doslova překypuje. Jen se mi nepodařilo tolik cestovat jak bych si přál, snad to vyjde příští léto.
- Z přelidněné Prahy jsem se dostal, to ano...
- Zhubl jsem bezmála o patnáct kilo a po fyzické stránce se dost spravil, takže tady plné skóre.
- Ježdění na kole a vypadnutí z velkoměsta. Tak tenhle bod je poněkud dvojsečný. Z velkoměsta jsem se rozhodně nedostal, zato kola si užívám až běda. Denně šestnáct kilometrů za každého počasí a provozu (jezdím na něm do práce).
- Vydělávání peněz nepřišlo nijak snadno, každá libra je těžce vydřená (vyzametaná), ale zatím se docela daří.
- Životní styl jsem příliš nezměnil. Jak je uvedeno v bodě číslo dva, žiju ještě stereotypněji než v Čechách, ale snad už to nebude trvat dlouho. Pokud vyjde můj plán, tak nanejvýš do jara.
Suma sumárum, po roce přišly nějaké ty výsledky, ale cesta k vytyčeným cílům je ještě daleká.

Chutné zážitky z Harlesdenu, aneb snůška idiotů

Předtím...

Včera mě nasral jeden idiot, dneska další. Ale jinak je to pohoda.

Idiot a výuka
Problém první, škola. Ačkoliv mi můj manažer povolil odcházet z práce o hodinu dřív abych stíhal školu, jeho manažer to po třech týdnech zakázal. Prý nikdo nesmí končit dřív. Já tím pádem přicházím o dvě třetiny vyučování, za něž jsem zaplatil pětset liber. To už ale toho zasranýho žabožrouta nezajímá, ba co víc, jsem skálopevně přesvědčen že jakožto Francouz nemá rád Angličany a nechce aby se lidi učili anglicky.

Idiot a pytel
Včera mě brutálně vytočil jeden idiot. Na rohu ulice bylo vyhozené křeslo a plesnivý koberec. Zrovna jsem měl plný pytel a bylo více než logické ho odložit na existující hromadu bordelu. Řídil jsem se tedy smyslem pro logiku, což se však nelíbilo obyvateli té ulice, jenž vylezl z baráku a začal mě osočovat, že prý tam dělám bordel a ať ten pytel dám jinam. Vyslal jsem k němu myšlenku ze světa pohlavních údů a ignorujíce ho odešel pryč. To ho zřejmě neuspokojilo, protože pytel odnesl sám a oznámil mi, že mě nahlásí městskému úřadu, pro nějž pracuji. Se slovy ať si poslouží a ať nezapomene černou skládku s křeslem jsem chtěl odejít, jenže on poznamenal cosi o tom že já tam mám uklízet a ne dělat bordel, a to neměl dělat. Nejsem cholerik, nenadávám a nevztekám se na lidi. Ale tenhle idiot mě fakt nasral. Říct někomu, kdo každý den tráví uklízením odporné skládky plné necivilizovaných lidí, že tam dělá bordel, to je fakt hodně velká chyba. A ještě když je ten někdo promočený deštěm od hlavy až k patě a z té dřiny už sotva cítí záda. Ten zhovadilý kripl si toho vyslechl dost, leč bohužel ve stavu silného rozrušení jsem zapomněl na mnoho ze svých znalostí angličtiny. Nicméně se dozvěděl, že opravdu nepovažuji za rozumné se zabývat jedním úhledně zavázaným pytlem, jenž během pár hodin odveze sběrná služba, a buzerovat člověka jenž tu odpornou skládku uklízí. A to měl ještě štěstí, že jsem si nevzpomněl na jiný roh, kde každý den zametám hromady domácího odpadu a přesně vím, ze kterých domů ten odpad pochází...

Teorie sběru listí a básnička o podzimu

Tímto článkem reaguji na Jakubovu teorii o studentském sběru listí, kterou tak hezky předložil na svém blogu (Pozn.: blog ani článek už bohužel neexistují). Musím mu striktně oponovat nezpochybnitelnými fakty, které si denně ověřuji ve svém zaměstnání.

Následuje citace Jakubovy listové rovnice: Jeden školák posbírá v průměru takové tři listy a předpokládejme, že se do podobné akce zapojí třeba jen 300 000 školáků. Průměrný strom má zhruba 3000 listů (například takový stoletý buk jich má cca 9000). To znamená že školáci vysbírají listí spadané zhruba ze stovky stromů. Vím že sto stromů není vzrostlý les, ale když vezmeme do úvahy že průměrný městský park má sotva pár desítek stromů, pak tímto způsobem školáci vlastně vyčistí parky v jednom menším městě.

To byly spekulace. A teď fakta.
Vezmu-li v úvahu počet stromů v Londýně, počet školáků v Londýně, počet žáky nasbíraných listů a počet žáky poházených odpadků nejenom při cestě do školy a ze školy, vychází mi, že součet žáků z průměrně velké anglické školy sebere nula listů, vyprodukuje však tolik odpadků jako jeden vzrostlý dub listů. Výsledek tedy není vyčištění menšího města, nýbrž totální zasrání většího města. Oproti tomu průměrný londýnský metař dokáže za jeden podzim zamést a napytlovat zhruba dva-tři tisíce napěchovaných pytlů listí a odpadků, což se rovná několika plně naloženým popelářským vozům.
A na závěr tohoto podzimního tématu přispěji inspirativní básničkou o čem jiném, než o tom krásně nahnědlém ročním období jménem podzim.

Podzim (napsal Michal Nedvěd podle předlohy od Járy Seiferta)

V sychravém větru

už tu všechno zase jebe.

Milenců v parku

plný kout.

Ouchyláku, řekni

ze kterého zas křoví

přichystáváš se na mě vyběhnout.

Hodný dědeček za vsí

ukazuje dětem chlupatého hada.

Had zmítaje se

stoupá výš a výš.

A táta s klackem kvačí ještě blíž!

Ty odporný dědku! Pravil.

A přes koule ho fláká.

ÁÁÁÁÁÁÁ zařval dědek

a držeje se za varlata,

k lesu chvátá.

Buď sbohem dědku!

Táta s klackem mává.

Shut up you stupid idiot, aneb jak vyřešit souseda

Náš dům se tyčí do výše druhého poschodí, nahoře bydlíme my a dole pan domácí s rodinou. Vycházíme spolu naprosto bezproblémově: on si nestěžuje když někdo z nás pustí nahlas muziku ani když se Michal s Ingrid perou v posteli, my zas nekomentujeme častý pláč jeho dětí a řev hysterické manželky. Kéž by tak harmonický vztah panoval i mezi námi a sousedem.
Soused bydlí ve vedlejším domě (překvapivě), po anglickém vzoru připlácnutém na ten náš. Do bytu chodíme přes úzký průchod, jenž ke vší smůle patří právě sousedovi (což jsme zpočátku nevěděli). Při stěhování nás domácí varoval, že sousedka to nemá v hlavě zcela v pořádku a neustále si na něco stěžuje, proto se máme v průchodu chovat co nejtišeji a v žádném případě nesmíme nechávat rozsvíceno. Se sousedem jsme se potkali pár dní po nastěhování. Vypadal neškodně, zdvořile se představil jako Michelle a zmínil se, že je původem Francouz.

Jeden politickej

Poslanec, který opilý na přechodu pro chodce srazil dva lidi, se na soudu o přestávce ptá soudce, jaký verdikt může očekávat. Soudce odpovídá: "No, ten co Vám hlavou rozbil přední sklo, dostane pět roků za vloupání do auta a ten druhý, kterého náraz odhodil 15 metrů, dostane 10 roků za útěk z místa činu."