Aneb série, která mi opravdu nesedla. Všichni nadšeně básní o postapokalyptické pařbě, kterou „si prostě musíš zahrát“. Fallout 1 jsem zkusil hrát několikrát a přestože se mi hned zalíbil humor a měl jsem chuť se do hry pořádně zakousnout, nikdy se mi nepovedlo rozlousknout herní systém ani ovládání. Zkusím aspoň trojku, řekl jsem si v dávném roce 2010, a jal se ji instalovat. Už tenkrát jsem tušil, že to nebude můj šálek kávy. Dva dny mi trvalo se dopídit nějakých modů, které by hru učinily aspoň trochu user-friendly a stupidního pip-boye nahradilo normální UI. Pak mi zbyl jeden den na hraní, načež jsem musel na dlouhou dobu odjet a Fallout upadl v zapomnění s tím, že si ho někdy zahraju. Ta chvíle přišla o pět let později. Modování tentokrát zabralo jen půl dne, načež následovalo rozčarování z poznání, jak nudná a nezáživná hra to je (přestože je to v podstatě klon skvělého Oblivionu). Ani po dvou dnech marné snahy se mi nepovedlo s Falloutem 3 sžít; zkusil jsem tedy New Vegas, o kterém všichni básní, jak obrovské je to vylepšení. A vskutku, od první chvíle se mi NV lépe hrálo a dokonce jsem neměl ani potřebu modovat UI. Tím nechci říct, že by mě snad NV bavil, to vůbec ne, jen to bylo o něco méně nudné a ta nuda měla lepší spád, méně zkostnatělé souboje a hlavní postava snad chodila o něco rychleji, takže bloumání pustinou nebylo tak ubíjející. Po pár hodinách mi to spadlo, při opětovném nahození to zamrzlo během loadingu a jediný způsob, jak se vyprostit ze zamrzlé loadovací obrazovky, byl restart. Když se to stalo potřetí během pár hodin a nepovedlo se nahrát žádnou z posledních uložených pozic, následoval poslední restart PC způsobený Falloutem, smazání všeho co nese název Fallout z disku a lítost nad nerozvážným nákupem na Steamu. Za ty tři eura jsem měl jít radši na pivo.
středa 11. listopadu 2015
čtvrtek 7. května 2015
Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - úvod
Jediná kniha o Baekdu-Daegan, která není v korejštině, je tento průvodce napsaný dvěma Zélanďany. Kamsa hamnida (thank you) |
Baekdu-Daegan je nepřerušený horský hřeben o celkové délce 1500 kilometrů, táhnoucí se od jižního cípu korejského poloostrova až na hranice s Čínou, kde je zakončen (resp. započat) nejvyšší korejskou horou, aktivní sopkou Baekdu-san (2744m). Podél celého hřebenu, od národního parku Jiri-san až po již zmíněnou Baekdu-san, vede stejnojmenná stezka, které místní obyvatelé přikládají obrovský kulturní, historický a spirituální význam; každý správný Korejec by tuto pouť měl aspoň jednou v životě absolvovat a mnozí tak činí, byť po víkendových etapách.
Mě na BD zaujala možnost spojit kulturní poznatky (buddhistické chrámy, dějiny, místní zvyky) s přírodou a výzvou, kterou takto náročný trek představuje. S výjimkou samotné Baekdu-san, která leží zčásti v Číně, je přístupná jen jihokorejská polovina z celkových patnácti set kilometrů, i to je ale víc než dost.
Můj plán byl začít na jihu, u svého jmenovce Jiri-sanu, a za zhruba měsíc dojít co nejblíž k nechvalně proslulé 38. rovnoběžce. Po zkušenostech z Pyrenejí jsem se domníval, že jeden měsíc bude na 735 km tak akorát. Jak to dopadlo se dočtete v mém deníku, který s "mírným" zpožděním konečně vydávám. Přeji příjemné čtení a pokoukání.
středa 6. května 2015
Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část šestnáctá
Korejská pečená vejce "alá sauna" |
Jak je patrné z minulého příspěvku, zazvonil zvonec a Baekdu-Daegan je konec. Jako malý bonus na závěr jsem připravil ještě pár slov o Soulu a report z nejstřeženější hranice světa.
Po návratu do Soulu jsem spotřeboval tři žiletky aby ze mě byl zase člověk a začal jsem vymýšlet, co s posledními třemi dny v Koreji. První na řadě byl samozřejmě kulinární zážitek. Už jsem možná zmínil, že korejská kuchyně je naprosto skvělá. Jednou z mnoha vychytávek jsou pečená vejce (tzv. sauna baked eggs), tedy vejce na tvrdo, která se nevaří ve vodě, ale pečou (dáte je přes noc do trouby na 200 stupňů a ráno máte krásně vysušená, chutná vejce na tvrdo, která jsou lehčí, nekazí se, nemusí být v lednici a snadno se loupou. Do hor naprosto geniální.
Další zajímavostí je rybí omeleta na špejli. Musím se přiznat, že tenhle pokrm jsem dodnes nepochopil. Podle mě to je z vajec - chutná a vypadá to jako vaječná omeleta - ale všichni mi tvrdí, že je to z ryb. Tak snad pstruh vaječný?
Castle Praha, Soul |
Zbytek Soulu mě moc nezaujal. Je tam několik královských paláců, ale když člověk viděl jeden, jako by viděl všechny. Ta nejzajímavější místa jsem navštívil hned po příletu a plahočit se v tom vedru po dvanáctimilionovém městě se mi vůbec nechtělo. Nezbylo tedy, než se vydat padesát kilometrů na sever, na jednu z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí světa, a na poslední baštu studené války. Hádáte správně, je řeč o nechvalně proslulé korejsko-korejské hranici.
DMZ (demilitarizovaná zóna)
Výlet byl zajímavý už od chvíle, kdy náš průvodce poprvé promluvil. Měl se očividně hodně rád, protože většinu výletu povídal o sobě, o své rodině, o svých letech v armádě, době kdy žil v USA, až jsem se bál, že nám zapomene říct něco o korejské válce a o hranicích, které jsme jeli navštívit. Svou pracovní povinnost ale splnil na výbornou a já se konečně dozvěděl něco o tématu, které mi už měsíc leželo v hlavě. Zajímavé bylo ho slyšet vyprávět o vztahu se zběhlou severokorejskou agentkou. Prý nejtvrdší ženská, jakou kdy poznal, a smrtelně nebezpečná. Údajně s ní zůstal o rok déle než chtěl, protože se s ní bál rozejít.
Ze Soulu jsme vyjeli v osm ráno a během asi hodinové jízdy měli možnost si uvědomit, jak proklatě blízko je nepřítel. Pouhých padesát kilometrů dělí jihokorejské hlavní město od KLDR. Kousek za městem začíná vojenské pásmo, řeka je obehnaná plotem, každých pár metrů jsou strážní věže, pod vodou jsou prý masivní bariéry, že neproplave ani ryba. Podobně opevněná je i řada pláží daleko na jihu, stovky kilometrů od hranic. Severokorejci prý neustále provokují a někdy útočí i tak daleko na jihu, převlečeni za rybáře.
První pohled na Severní Koreu se naskytl dlouho předtím, než jsme přijeli do vojenského prostoru. Jeli jsme po dálnici podél řeky, průvodce nám zrovna důležitě popisoval, jak je Korea první na světě v technologii a názorně to předváděl na svém mobilu, který má anténku a prý může na ulici sledovat HD televizi v reálném čase, a najednou prý "hele, támhle na druhém břehu je Severní Korea". Vypadala úplně stejně jako ta jižní.
U vjezdu do vojenského prostoru nám vojáci se samopaly zkontrolovali pasy (do DMZ smějí občané všech zemí světa, až na několik výjimek jako třeba Izraelci) a už jsme se vezli po zabarikádovaném mostě. První zastávka byla obrovské parkoviště plné autobusů a poslední možnosti občerstvení. Pak jsme se vydali k první "atrakci", tzv. invazním tunelům.
Je zvláštní, že tady panuje tak uvolněná atmosféra a přitom všude okolo jsou tisíce vojáků v bojové pohotovosti.
Pár let po válce prý severokorejský zběh prozradil protistraně, že KLDR kope několik tunelů, kterými plánují podniknout invazi přímo v hlavním městě. Zatím byly objeveny čtyři tunely, 73 metrů hluboko, ale může jich být víc. Když severci zjistili, že jsou prozrazeni, prý se stáhli a tunely natřeli černou barvou, aby se pak mohli vymlouvat, že hledali uhlí a nevěděli, že se prokopali přes hranice. Až v roce 2005 prý oficiálně přiznali, že tunely vykopali a proč. Nemohli totiž vystát, že jih vydělává miliony dolarů na výletech do tunelů, které vykopal sever! Údajně požadovali i podíl ze zisku.
End of separation, beginning of unification... v DMZ je patrná touha po sjednocení. |
Naštěstí jsme u tunelů byli jedni z prvních. DMZ je prý tak populární, že tam denně projde několik tisíc lidí a když je před vámi dvacet autobusu s turisty, nemusíte se vůbec dostat na řadu. Další zastávkou byla rozhledna, kde jsou nainstalované takové ty dalekohledy jako v New Yorku a když tam hodíte minci, můžete se dvě minuty dívat na Severní Koreu. Protistrana pozorovanou oblast samozřejmě používá pro svou propagandu, aby ukázala světu, že je jejich země rájem blahobytu a lidských práv. Ze své pohraniční vesničky, kde prý nikdo nežije, pravidelně vysílá svou propagandu vysoce výkonnými reproduktory, které jsou slyšet na kilometry daleko a největší radost z nich jistě mají hlídkující vojáci. Dále je možno vidět severokorejskou vlajku na obrovském stožáru a v dálce na kopci rušičku mobilního signálu, vztyčenou na 160 metrovém stožáru. Prý je to nejvyšší věž tohoto druhu na světě. KLDR má vlastní verzi internetu a mobilního operátora.
Vzácný pohled na Severní Koreu |
Kuriozitou je civilní vesnice uprostřed vojenského prostoru (na jihu), kde žijí původní majitelé místních pozemků. Místo aby je vláda vyvlastnila, nechala jim majetek za podmínky, že budou dodržovat určitá bezpečnostní opatření, například zákaz večerního vycházení. Oni zas velice lukrativně podnikají pěstováním královského ženšenu, který se prodává za stovky dolarů. Obdělávají se i některé pozemky podél řeky, za plotem, ale mimo vojenskou základnu. Farmáři tam jezdí na vlastní riziko.
Na programu bylo i nádraží Dorasan, což mi přišlo už opravdu hodně ujeté. Byť je Korea poloostrov, jih je kvůli severu odříznut od zbytku světa, což z něj fakticky činí ostrov, a všechno své zboží musí převážet po moři a letecky, což se prodraží. Není tedy divu, že už léta usiluje o možnost tranzitu přes sever do Číny a Ruska. Koleje by byly... Vláda KLDR si nadiktovala podmínky a donutila jih postavit veškerou infrastrukturu, proto v roce 2001 vzniklo přímo na hranicích nádherné moderní nádraží, sklady, překladiště a celnice. Jenže pak vztahy zase ochladly, sklady zejí prázdnotou a nádraží vypraví tak akorát vlak do pár kilometrů vzdálené pracovní vesnice, kde má několik jihokorejských firem továrny, zaměstnává severokorejské dělníky a platí jim 1000 dolarů měsíčně, z čehož jim zbyde šedesát a zbytek zabaví vláda. Tomu říkám daňový ráj! V Dorasanu si můžete koupit jízdenku s neomezenou platností a pokud se dožijete sjednocení obou znepřátelených zemí, budete se moct svézt.
V závěru návštěvy nás vzali do obligátního obchodu se suvenýry, kde jedinou zajímavostí byl severokorejský alkohol, ale mám pocit, že šlo o podvrh. Cigarety neměli a říkám si, že když už by vozili přes hranice chlast, tak proč ne tabák.
Tím pro mě návštěva poslední bašty studené války skončila. Bohužel jsem neměl možnost navštívit JSA (Joint Security Area), kde se setkávají diplomaté. Musí to být neskutečný pocit sedět u stolu umístěného z poloviny v jižní a z poloviny v severní Koreji. Stačí natáhnout nohu, a jste za hranicemi. Jen vás nesmí vidět empík, jižní ani severní!
Snad jediné pozitivum celé DMZ je vznik samovolné přírodní rezervace. Od pobřeží k pobřeží se táhne 250 km dlouhé a 4 km široké pásmo, kam absolutně nemají přístup lidé, a díky tomu tam už přes půl století volně bují příroda a je to místo, kde přežívají některé z nejohroženějších živočišných druhů, jako třeba tygr sibiřský nebo asijský černý medvěd.
Na rozloučenou přidám pár obrazů Soulu. Velkou sochu před jedním z pěti královských paláců, obligátní západ slunce, radnici, lodičkový památník obětem potopeného trajektu a společnou fotku s korejskými kamarády.
Přestože jsem do Koreje jel primárně za poznáním přírody a kultury, naprosto mě fascinovala historie korejské války a jsem strašně rád, že jsem měl možnost se o ní něco dozvědět z první ruky. Mohl bych se dlouze rozepsat o svých poznatcích a dojmech, ale koho zajímají fakta, může si je snadno vygooglit. Řeknu tedy ve zkratce, že válka vypukla v důsledku rozdělení země krátce po druhé světové. Vítězné mocnosti si rozpůlily osvobozený poloostrov (původně okupovaný Japonskem) - Američané jih a Sověti sever, s tím že budou svá území několik let spravovat - tzv. období stabilizace - a pak se stáhnou. Stabilizace vyústila v destabilizaci, protože Sověti zaseli semínko bolševismu a sever s jihem se pak nemohli dohodnout, jaký režim nastolit ve sjednocené zemi. Menší provokace a bojůvky se zvrhly v plnohodnotnou válku, když si sever půjčil od Ruska 180 tanků a neohlášeně vtrhl na jih. Rychle si podmanil skoro celou zemi, ale pak se protistrana vzchopila a protiútokem zase zatlačila severokorejce skoro až na hranice s Čínou. Tím mohla válka skončit, jenže se do toho vložila Čína... pár let se obě strany přetlačovaly, ale vzhledem k tomu že USA i Čína mohly dodávat de facto neomezené množství zbraní a vojáků, vznikla patová situace a obě strany se v roce 1953 dohodly na příměří s tím, že zůstane původní hranice, táhnoucí se podél 38. rovnoběžky. Jen pro upřesnění, bylo podepsané příměří, nikoli mír. Oficiálně jsou obě země stále ve válečném stavu a provokace ze strany severu, jak víme, trvají dodnes. Nemuselo to dopadnout patově, kdyby se McArthurovi povedlo prosadit svůj plán vybombardovat úplně celou čínskou hranici atomovými bombami, udělat celou oblast neobyvatelnou a neprůchozí a úplně tak odříznout Čínu.
Pokud chcete vědět víc, doporučuji zagooglit, najdete spoustu materiálu o válce, o současném stavu i o možnosti se podívat do severní Koreje. Je otevřená turistům a dokonce se tam smí filmovat, jak nám před pár lety dokázal český film KLDR a taky spousta videí na Youtube. Osobně bych ale na pětidenní výlet za 1000 euro nejel. Ne kvůli vysoké částce, ale proto, že svými penězi nemíním podporovat totalitní režim a vyžraného vůdce, který si za moje tvrdě vydělané prachy objedná děvky, kaviár a atomové zbraně, zatímco jeho národ chcípá hlady (po pádu Sovětského Svazu zkolaboval ruský model zemědělství, pro Koreu naprosto nevhodný, a následný hladomor si vyžádal přes dvacet milionů obětí). Trochu mě to mrzí, rád bych na vlastní oči viděl tuto absurdní, orwellovskou realitu a poslechl si lživou propagandu, která už šedesát let vymývá lidem mozky a tvrdí, že USA prohrály válku, že jižní Korea je okupované území a nikoli svobodná země, a že vůdce, kterého všichni bezmezně uctívají, nemá v srdci nic než dobro svého lidu. To už ale odbočuji.
Doufám, že vás můj korejský blog bavil. Měsíc strávený v této úžasné zemi byl skvělým zážitkem, na který budu dlouho vzpomínat. Děkuji úžasným lidem této země za jejich štědrost, vstřícnost a pohostinnost. Kamsahamnida!
Doufám, že vás můj korejský blog bavil. Měsíc strávený v této úžasné zemi byl skvělým zážitkem, na který budu dlouho vzpomínat. Děkuji úžasným lidem této země za jejich štědrost, vstřícnost a pohostinnost. Kamsahamnida!
sobota 2. května 2015
Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část patnáctá
108 tun Buddhy. Nefalšovaný těžkotonážní projev víry. |
Sedím na lavičce ve městě Sokcho a čekám na autobus. Vzhledem ke zhoršujícímu se počasí jsem musel zkrátit tůru po Seorak-sanu a odejít dnes ráno z parku. Ačkoliv mě to mrzí, už jsem se s tím smířil a jsem rád aspoň za to málo, co jsem viděl, i tak to bylo úžasné. Blízko východu z národního parku proti mně začaly proudit davy čínských turistů a školních výletů, jasná známka blížící se civilizace a nejlepší čas zmizet. Poslední z velkých hrámů - Sinheung-sa - jsem nechal bez povšimnutí a zastavil se jen u impozantní, 108-tunové bronzové sochy, která mi vynahradila absenci Buddhy v Údolí tisíce Buddhů.
Odsud jsem se ještě zajel podívat do Jinbu-ryeong, oficiálního konce jihokorejské části Baekdu-Daegan. Proč zajel? Protože poslední část treku je na dvacet let zavřená kvůli regeneraci. K finále 750 kilometrového pochodu napříč celou zemí tak člověk nemůže dojít, ale musí jet autobusem, aby se tam mohl vyfotit u památníku.
Takže tolik k velkolepému závěru Baekdu-Daegan.
To jsou jiné emoce, než při skoku do moře na konci Pyrenejí, ale co naplat, každý trek má to svoje. Aspoň tu mají galerii věnovanou korejské válce. Konečně něco! Muzeum to není, ale němé fotografie toho řeknou mnohem víc, než vystavené zbraně a uniformy. Tohle není MASH, tohle je realita - pohledy na zničená města, tisíce civilistů putujících mrznoucí krajinou v metrových závějích, vybuchující nádraží, americký bombardér který právě vyhodil svůj smrtící náklad, hora vystřílených dělostřeleckých patron, hora mrtvol, hora popravených zajatců s páskami přes oči a zavázanýma rukama, nebo jednoduše lidská ruka čouhající ze sněhu... A samozřejmě děti. Velice silné dojmy, mnohem výmluvnější, než jakékoli exponáty, kterých jsou plná muzea.
Takže tolik k velkolepému závěru Baekdu-Daegan.
To jsou jiné emoce, než při skoku do moře na konci Pyrenejí, ale co naplat, každý trek má to svoje. Aspoň tu mají galerii věnovanou korejské válce. Konečně něco! Muzeum to není, ale němé fotografie toho řeknou mnohem víc, než vystavené zbraně a uniformy. Tohle není MASH, tohle je realita - pohledy na zničená města, tisíce civilistů putujících mrznoucí krajinou v metrových závějích, vybuchující nádraží, americký bombardér který právě vyhodil svůj smrtící náklad, hora vystřílených dělostřeleckých patron, hora mrtvol, hora popravených zajatců s páskami přes oči a zavázanýma rukama, nebo jednoduše lidská ruka čouhající ze sněhu... A samozřejmě děti. Velice silné dojmy, mnohem výmluvnější, než jakékoli exponáty, kterých jsou plná muzea.
Jinbu-ryeong, poslední zastávka na jihokorejské Baekdu-Daegan |
Snad ještě zmíním takový nezajímavý detail, že zpátky do města mě svezl korejský ministr školství ve své limuzíně. Mám jeho vizitku. A dojmy z celé výpravy? To si musím ještě nechat rozležet v hlavě, ale jedno je jisté: ačkoliv šlo o měsíční pouť započatou v podobném duchu jako před dvěma lety přechod Pyrenejí, byla to velice odlišná zkušenost. Zbývají mi tři dny do odletu, bude tedy čas rozjímat nad prožitou zkušeností.
Teď musím končit s psaním, došel mi totiž papír a navíc si připadám jako exot, když chodím s papírovým notýskem a týdenním strništěm mezi nažehlenými Korejci, kteří třímají své obří pádlofony. Jediný, kdo žádný telefon nemá, je žebračka které jsem před chvilkou dal své poslední jídlo. Jak rád jsem po měsíci každodenní konzumace tuňáka udělal dobrý skutek a zbavil se posledních dvou konzerv!
Teď musím končit s psaním, došel mi totiž papír a navíc si připadám jako exot, když chodím s papírovým notýskem a týdenním strništěm mezi nažehlenými Korejci, kteří třímají své obří pádlofony. Jediný, kdo žádný telefon nemá, je žebračka které jsem před chvilkou dal své poslední jídlo. Jak rád jsem po měsíci každodenní konzumace tuňáka udělal dobrý skutek a zbavil se posledních dvou konzerv!
Závěrem jen kulturní vsuvka, aneb pár náhodných poznatků o Koreji: sídliště jsou tu stejně šedivá, odpudivá a depresivní jako u nás za bývalého režimu. Korejský hip-hop zní stejně strašně jako ten nekorejský. Prodávají tu "buldogi burger", ale není z buldoka, nýbrž z krávy. Vejce nevaří ale pečou v troubě. Místo hotelu Hilton tu mají hotel Hildon. Na silnicích tu potkáte auta černá, bílá, případně v odstínu šedé. Tím korejská fantazie co se týče barvy laku končí. Vojenská přítomnost je hodně znát po celé zemi, hlavně na nádražích a v blízkosti základen. Je tu povinná dvouletá vojna a branci jezdí na opušťáky v uniformě, což vyvolává silný pocit deja-vu z dob, kdy byla povinná vojna i u nás. Pobřeží je obehnané ostnatým drátem i stovky kilometrů od hranic, prý kvůli občasným výpadům severokorejců maskovaných za rybáře.
středa 29. dubna 2015
Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část čtrnáctá
Vzbudil jsem se do ocelově šedého rána a odporné dusno mě málem přilepilo k zemi. Slunce se na chvíli objevilo coby rozmazaná, nažloutlá koule, načež zmizelo za železnou oponou mraků a už se neukázalo. V dusivém děsnu se nedalo být a žaludek se mi krutě mstil za včerejší hody, hlavně za pálivé papričky. V tomto rozpoložení jsem začal šouravě spěchat soutěskou, v naději že na konci bude záchod. Byl. A byla to druhá šťastná událost rána (tou první byl záchod na startu).
Když jsem se probelhal dech beroucím údolím (dech mi skutečně docházel), bylo potřeba se nějak dostat do šest kilometrů vzdáleného průsmyku Hangye-ryeong, kde začínala hlavní část pochodu podle průvodce. Na úzké klikaté silnici jsem měl chabé naděje, že někdo zastaví, ale už první auto mě vyvedlo z omylu. Pán v černém SUV naprosto nekompromisně zastavil v ostré zatáčce, nechal mě nastoupit a za pár minut jízdy po prudce stoupající, hadovitě se vinoucí cestě, jsem byl v cíli, respektive na startu. Pod kilometr dlouhým schodištěm.
Po strašném ránu mě káva z místního hyugesa a podstatně dýchatelnější horský vzduch postavily na nohy. Chvíli jsem si prohlížel suvenýry (stále žádné pohlednice) a obdivoval výhled do impozantního údolí, byť přes hustou mlhu bylo vidět impozantní hovno, a pak už byl čas pokračovat v cestě. Dal jsem se do řeči se dvěma týpky ze Soulu co taky zrovna vyráželi a po zbytek dne jsme šli společně.
S ohledem na to, jak se mi doposud "dařilo", jsem měl docela obavy z nadcházejícího 800 metrového převýšení, ale k mému údivu a úžasu to šlo naprosto skvěle. Nekompromisní kilometrové schody jsem dal na jeden zátah za pohodových 36 minut a zbytek trasy už nebyl tak strmý (zato brutálně technický, místy se muselo lézt i rukama). Šplhání po obřích balvanech jsem si vysloveně užíval a byl přímo u vytržení z toho, že nudné plahočení lesem konečně vystřídal pořádný trekking! Jen to počasí... Od rána zataženo, výhledy žádné a takové dusno, že se potila i čočka od foťáku. Je to už druhé sprosté slovo v tomto příspěvku, ale musím si ulevit: zasrané Murphyho zákony! Celý měsíc je krásně, když se deru neprostupným lesem tak se neobjeví ani mráček, ale jakmile se pustím do nejkrásnějších hor celé Koreje, do zlatého hřebu dovolené, do třešničky na dortu mého putování, tak se zatáhne.
S ohledem na to, jak se mi doposud "dařilo", jsem měl docela obavy z nadcházejícího 800 metrového převýšení, ale k mému údivu a úžasu to šlo naprosto skvěle. Nekompromisní kilometrové schody jsem dal na jeden zátah za pohodových 36 minut a zbytek trasy už nebyl tak strmý (zato brutálně technický, místy se muselo lézt i rukama). Šplhání po obřích balvanech jsem si vysloveně užíval a byl přímo u vytržení z toho, že nudné plahočení lesem konečně vystřídal pořádný trekking! Jen to počasí... Od rána zataženo, výhledy žádné a takové dusno, že se potila i čočka od foťáku. Je to už druhé sprosté slovo v tomto příspěvku, ale musím si ulevit: zasrané Murphyho zákony! Celý měsíc je krásně, když se deru neprostupným lesem tak se neobjeví ani mráček, ale jakmile se pustím do nejkrásnějších hor celé Koreje, do zlatého hřebu dovolené, do třešničky na dortu mého putování, tak se zatáhne.
Naštěstí byla mračna aspoň na chvíli milosrdná a ustoupila, aby mi pohled na okolní hory mohl vyrazit dech. Seorak-san je nádherné místo, impozantní soustava strmých soutěsek dělících od sebe skalnaté, hrozivě se tyčící hřebeny. Ten nejvýznamnější připomíná, a taky se tak jmenuje, dinosauří hřbet. Z vrchu jsou vidět obří údolí z nažloutlého pískovce, na strmých stěnách z rozpraskaných balvanů se drží borový porost, zatímco dole, uvnitř jedné soutěsky kde právě teď sedím, je zase úžasný výhled směrem nahoru.
Stovky metrů nade mnou se do nebe tyčí tisíce hrozivých špiček rozličných tvarů, které si fantazie přetvoří do tolika věcí, kolik jen člověka napadne. Sice se to tady jmenuje Údolí tisíce Buddhů, já ale nevidím ani jednoho, zato vidím Stařenku s nůší, Velikonočního zajíčka, Špičku Empire State Building, Tučňáka, Kirbiho, nebo útvar, který by mohl být stejně tak Batmanem, elektrickým taserem nebo housenkou z dětského pořadu s Dádou Patrasovou. Jsem rád, že po měsíci cestování mi konečně něco vzalo dech a nebylo to pálivé kimchi, ale zároveň mě mrzí, že nebudu moct žasnout nad dinosauří páteří, místními chrámy a pohledem na nejbližší špičky Severní Koreje.
Stovky metrů nade mnou se do nebe tyčí tisíce hrozivých špiček rozličných tvarů, které si fantazie přetvoří do tolika věcí, kolik jen člověka napadne. Sice se to tady jmenuje Údolí tisíce Buddhů, já ale nevidím ani jednoho, zato vidím Stařenku s nůší, Velikonočního zajíčka, Špičku Empire State Building, Tučňáka, Kirbiho, nebo útvar, který by mohl být stejně tak Batmanem, elektrickým taserem nebo housenkou z dětského pořadu s Dádou Patrasovou. Jsem rád, že po měsíci cestování mi konečně něco vzalo dech a nebylo to pálivé kimchi, ale zároveň mě mrzí, že nebudu moct žasnout nad dinosauří páteří, místními chrámy a pohledem na nejbližší špičky Severní Koreje.
Blbci
Čtrnáctou kapitolu musím uzavřít další stížností na debilitu místních správců národního parku (jak jsem časem zjistil, můj názor není zdaleka ojedinělý). Dnešní etapa vedla přes celkem tři horské chaty. V té první jsem se zastavil jen na krátkou pauzu, ale stačilo to k tomu, aby mě mladý ranger začal vehementně přesvědčovat, že když nemám rezervaci, musím bezpodmínečně odejít ("you must go down, you must go down..."). Až po sdělení, že nemám v úmyslu tam spát, se začal zaskočeně omlouvat.Měl jsem v úmyslu přespat ve druhé chatě, leč ta byla, k mému překvapení, opravdu plná. Nepomohla ani snaha o kompromis, že klidně přespím na zápraží a zaplatím plnou cenu. V noci je prý zima, místo určené ke spaní je plné a prostě to nejde. Flexibilita nulová. Na mou námitku, že je skoro večer a že přeci nepůjdu další čtyři hodiny v naprosté tmě po náročné stezce, mi bylo sděleno, že jestli chci tak mě může ranger doprovodit. Jasně, už ho vidím...
Nakonec dostali geniální nápad zavolat do třetí chaty, jen hodinu chůze od té současné, a tamní ranger jim potvrdil, že má místo a že ať se prý nebojím, nějak mi pomůže i bez rezervace. Rozloučil jsem se tedy se svými korejskými spolutrekkery a spěšně vyrazil. Udýchaný a uřícený jsem ani ne za hodinu, skoro za tmy, očividně po velkém spěchu, stál před silně nevrlým rangerem, kterého se mi povedlo vyrušit u večeře a který už stihl zapomenout na telefonát, protože mě začal vyhazovat z chaty a jak zaseklá deska opakoval, že musím jít, protože prý "no reservation, no stay, it's the law!". Naštěstí měl jeho kolega dost soudnosti a zřejmě si všiml mého stanu, protože jsem z jejich rozhovoru vyfiltroval slovo "tent" a nevrlec pochopil, že když mě vyhodí, přespím někde načerno. Naúčtoval si 8000 wonů a já se konečně ubytoval v přetopené místnosti, kde kromě dvou dalších hostů bylo úplně prázdno. Do půl hodiny jsem stejně ležel na verandě, kde se dalo dýchat a nikdo tam nechrápal. Spaní v korejských horských chatách je vyloženě za trest.
Nakonec to tedy dobře dopadlo, ale absurdnost celé situace mě pěkně vytočila. Měsíc putuji Koreou bez jediného problému, v úplně prvním národním parku mě několikrát ubytovali bez rezervace, dokonce mi přímo řekli, že jakožto cizinec rezervaci nepotřebuji, a na samém konci cesty pak dělají takovéhle obštrukce. Navíc v úplně prázdné chatě! Logika žádná.
neděle 26. dubna 2015
Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část třináctá
Překážková dráha nádherným korytem. |
Dnešek moc dobře nezačal, ale aspoň obstojně skončil. I když, ještě neskončil... Po noclehu blízko rybníka, kde jsem se plánoval vykoupat než se ukázalo že to je zdroj pitné vody pro celé město, jsem se vydal vstříc poslední části svého triptychu. Den začal tím, že mě neskutečně sral pochod. Nechtělo se mi jít, energie jako by ze mě vyprchala a už mi fakt lezla na nervy ta nekonečná štreka lesem, po zarostlé stezce bez výhledů, kde se mi krosna každou chvíli zasekla o větev. Navíc mi nedržela náplast na puchýři a měl jsem starosti kvůli psovi, který mě furt věrně doprovázel a já se bál, že až přijde čas se rozloučit, nebudu se ho moct zbavit. Je to moc hodná fena, naprosto tichá a přátelská, neštěká, nevrčí, nechrápe... Velice jsem si jí oblíbil a nejradši bych si ji nechal, určitě bych se o ni staral líp než současný majitel, pokud nějakého vůbec má, jenže za daných okolností to prostě nejde. Nakonec se to vyřešilo samo. Zatímco jsem si dával delší pauzu, Lassie někam odběhla a už se nevrátila. Později jsem na stezce našel kapky krve a v dálce slyšel bečení kozy a štěkot. Doufám, že Lassie vyhrála...
Pochod nudným lesem mi trval dlouhé dvě a půl hodiny a na konci přišla jedna z ukázek, že správa národního parku Seorak-san to nemá moc zmáknuté. V místě, kde je hlavní hřeben na dvacet let uzavřen kvůli regeneraci, je jen jedna cesta dál - dolů po jižním svahu a pak deset kilometrů po silnici zpátky do Jochim-ryeong, kde jsem včera obědval, takže naprostý nesmysl se vracet. Severní cesta, podle průvodce vhodná alternativa zavřeného úseku, je taky zavřená... A teď babo raď.
Několik Korejců mi řeklo, že zavřenou sekcí lidi běžně chodí a jsou ochotni riskovat 100$ pokutu, hlavně aby mohli jít svou posvátnou trasu. Já měl hřebenu po krk, pokutu jsem riskovat nechtěl a vracet jsem se nemínil, takže padla volba na severní cestu. Je už sedm let zavřená, ale soudě dle odpadků (Korejci mají mizernou horskou etiku) se dál používá.
Bylo to čtyřkilometrové dobrodružství, které mi zabralo skoro tři hodiny. Místy úplně zarostlá stezka se dost těžko sledovala, občas šlo vyloženě o život a muselo se improvizovat, aby se člověk dostal dolů úzkým skalnatým korytem.
Bylo to naprosto skvělé! Sestup s nádechem dobrodružství v krásné, strmé a skalnaté soutěsce plné padlých kmenů, tlusté vrstvy suchého listí a zurčícího potoka pod zelenou střechou z korun stromů. Jen ty odpadky kdyby to nehyzdily.
Je libo pantofle? Našel jsem i čerstvý kelímek ze Starbucksu. |
Bylo to naprosto skvělé! Sestup s nádechem dobrodružství v krásné, strmé a skalnaté soutěsce plné padlých kmenů, tlusté vrstvy suchého listí a zurčícího potoka pod zelenou střechou z korun stromů. Jen ty odpadky kdyby to nehyzdily.
Nakonec jsem se vyloupl v opuštěné osadě a hned si vzpomněl na Noarre, tajemnou partyzánskou skrýš ze španělských Pyrenejí (která byla mnohem hezčí). O chvíli později už jsem se zase ráchal v řece, čistý a voňavý se pak odvážil stopovat a hned první auto mě vzalo do tři kilometry vzdálené turistické osady v údolí Osaek, jednoho ze vstupních bodů národního parku Seorak-san, poslední etapy jihokorejské Baekdu-Daegan. K hranicím už to opravdu nebylo daleko.
Protože moje mapy ani průvodce nejsou zrovna aktuální, chtěl jsem od místních rangerů získat lepší informace, ale domluva byla naprosto strašná; museli zavolat někomu kdo uměl anglicky a i tomu jsem to pět minut vysvětloval. Jejich neschopnost mě tak vytočila, že jsem jim tam nechal tašku odpadků posbíraných cestou. Nechápavě zírali na igelitku plnou starých lahví, zrezlých plechovek a jedné devítivoltové baterky, ale měli tolik slušnosti, že si ji vzali bez remcání.
Neschopná pakáž, tihle rangeří. Prý tady okolo není žádný obchod a pro jídlo musím jet do města, přitom mají sto metrů od kanceláře krám jako kráva a několik restaurací. Aby ne, při těch hordách turistů (denně přijedou desítky autobusů, ze Soulu je to nejbližší příroda). Abych se ze setkání vzpamatoval, plácl jsem se přes kapsu a dopřál si štědrou obědovečeři v podobě grilovaného vepřového, piva a dvou zmrzlin. U tohoto typu jídel mají Korejci zajímavý způsob stolování. Maso vám přinesou syrové a vy si ho přímo na stole usmažíte na plynovém vařiči s litinovou plotnou. Sedíte-li venku, je to ještě lepší - stoly jsou vybavené ocelovým košem, do něhož se umístí dřevěné uhlí z kvalitního dubového dřeva a máte klasické barbecue. Samozřejmě nesmí chybět aspoň milion malinkých talířků se všelijakými omáčkami, zeleninami, apod. Zajímavá je i kombinace příborů. Zapomeňte na nůž, ten byste v korejské restauraci hledali marně, o vidličce ani nemluvě. Na krájení masa vyfasujete nůžky (velmi praktické) a na manipulaci samozřejmě hůlky. Poměrů neznalému Evropanovi se tak naskytne groteskní pohled na stolovníky, kterak si stříhají maso a hůlkama ho pošťuchují. Je to překvapivě praktické a pohodlné.
V krámku s potravinami, který podle rangerů neexistuje, majitel se synem stěhovali obří lednici a nebyl bych to já, kdybych nenabídl pomoc (potom co jsem si u nich dal nabít foťák, mobil, Kindle i mp3 přehrávač). Společně jsme tu těžkou kraksnu přešoupali na druhý konec místnosti a jako poděkování jsem dostal jablko a druhou zmrzku zdarma.
Steve se ženou, další milí Korejci a náramní hostitelé. |
UPDATE: večer nemohl dopadnout líp! Spřátelil jsem se s postarším korejským párem, který mluvil perfektně anglicky (Steve s manželkou žili léta v USA a v Japonsku, kde vlastnili obchodní řetězec), dali jsme se pochopitelně do řeči a pochopitelně to skončilo další hostinou - dneska už druhými vepřovými hody. Výborné maso, super pokec, soju teklo proudem, seděli jsme venku takže jsme měli ten skvělý grilovací stůl na dubové uhlí (vynikající palivo - nesmrdí, málo kouří, má vysokou výhřevnost a dlouho vydrží) a o zábavu nebyla nouze. Stolování, to je prostě událost. Teď dopisuji tyhle řádky, do usínání na stavbě mi zpívá sýček, žaludek je příjemně plný, prostě idyla. Jen nevím, jak ráno vstanu.
čtvrtek 23. dubna 2015
Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část dvanáctá
Sobota, 31. května 2014
Včera jsem měl chuť psát, ale už ne sílu a vůli. Dnes na tom nejsem o moc líp, ale přemohl jsem se. Navzdory únavě je skvělé jít rychle a cítit se zase fit, jako člověk a ne jako belhající se troska.
Takže k včerejšku: po kvalitním a zcela ilegálním spánku v národním parku Odae-san jsem vyrazil a po pár minutách došel k obřímu menhiru značícímu Duro-ryeong, hřeben kde se stoupání přehouplo v klesání a čekal mě solidní pochod z kopce. K mému štěstí jsem stihl dělníky jedoucí do práce - opravují cestu kterou nikdo nepoužívá - a aspoň dva kilometry se svezl autem. Kvůli dírám a hrbolům to trvalo přes půl hodiny, takže jsem ve výsledku žádný čas neušetřil, ale bylo příjemné nemuset chvíli táhnout krosnu. Od místa kde probíhají práce je cesta zarostlá a očividně nepoužívaná, včera jsem mohl klidně šlapat do setmění a našel bych tábořiště i vodu, aniž by mě někdo otravoval. Nu což. Vyčistil jsem si zuby a napojil se u zurčícího pramínku a pokračoval v příjemné ranní procházce svižným tempem. Příjemné až na ta mračna mušek poletujících mi kolem hlavy, hlavně před očima. V jednu chvíli jsem jich jediným tlesknutím zabil devět. Proč ta havěť nemůže zpocenému a rozpálenému člověku létat třeba kolem nohou, proč si musí vybrat zrovna hlavu?
V 10:30 jsem překročil hranici národního parku v místě, kde zcela nechápu přítomnost rangera; nejsou tu žádné treky ani chrámy a turisté nemají sebemenší důvod sem chodit, přesto je tu regulérní vrátnice s budkou, závorou a celou vrátniční parádou. Ale nestěžuji si, ledva jsem se zhroutil na lavičku a dal odpočinout zmoženým svalům, ranger mi přinesl kafe. Nesnažil se o konverzaci, na nic se neptal, prostě mi jen nabídl kafe, usmál se a zalezl zpátky do budky.
Guryong-ryeong, aneb Nine Dragons Pass |
Odtud mě čekalo šest kilometrů asfaltu (a vykoupání v řece, žůžo), ke křižovatce s NH56, hlavní silnicí stoupající k průsmyku Guryong-ryeong. Osvěžen kávou a koupelí jsem si to vesele klapal až k ostré zatáčce, kde se moje vedlejší silnice stáčela prudce doleva a několik kilometrů běžela sice souběžně s, ale pořádný kus pod NH56. Vzdálenostně od sebe obě cesty nemohly být víc než pár desítek metrů, ale dělil je prudký sráz porostlý neprostupným křovím. Otráven nucenou šestikilometrovou oklikou jsem si pohrával s myšlenkou se do srázu přeci jen pustit, ale zavrhl jsem to s tím, že by to nestálo za námahu a odřeniny, a dobře jsem udělal. Ukázalo se totiž, že nahoře by mě zastavila vysoká betonová zeď. Nakonec se mi podařilo aspoň kus cesty zkrátit pomocí betonové stoky, kterou se za suchého počasí dalo vyšplhat, projít temným tunelem pod silnicí, pomodlit se aby mi odpočívající netopýr nevlétl do vlasů a hup, byl jsem na NH56. Za deset minut jsem "ušel" tři kilometry a mé touze po dobrodružství bylo učiněno zadost. Do Guryongu to však bylo ještě pořádně daleko a jít do kopce po rozpálené asfaltce nebyla žádná kratochvíle. Štěstí mi opět přálo a po ani ne deseti minutách se za mnou ozval zvuk motoru. Bylo to první auto od chvíle, kdy se má noha o tři hodiny dřív dotkla asfaltu. Nasadil jsem zubatý úsměv, ukázal tradiční stopařské gesto a už jsem se vezl. Možná pomohla i těžká krosna, můj potem zbrocený obličej a fakt, že mě osádka vozu viděla v kavárně u rangera.
Vysadili mě v horském průsmyku, vyfasoval jsem láhev vody s přáním šťastné cesty, a další etapa mohla začít. Ale až po obědě. V průsmyku býval kdysi motorest, který vzhledem k neexistujícímu provozu zkrachoval. Teď tam seděly dvě babky a u krajnice prodávaly chlazené nápoje a smažené bramborové placky podobné bramborákům.
Jednu jsem si objednal (placku, ne babku) a ačkoliv mi požadovaná cena 6000 wonů přišla poněkud nadsazená, nehádal jsem se a babce úplně zasvítily oči, když viděla, že jí ty peníze fakt dávám. Na druhou stranu, dostal jsem k tomu spoustu omáček a zeleniny zdarma a jistý pán od lesní služby, který trávil dny čekáním na procházející trekkery a dělal si nějakou statistiku, mi koupil pití. Později mi pak někdo řekl, že ta cena byla v pořádku. Po štědré pauze, s nacpaným bachorem a obtěžkán pěti litry vody, jsem se s pocitem dobře nakrmeného velblouda vydal vstříc další etapě, která se jmenuje...
Nine Dragons Ridge, protože vede přes dlouhý, úzký, hrbatý hřeben připomínající dračí páteř. Aspoň to tvrdí průvodce, ale od roku 2007, kdy autoři prošli tímto místem, se mnohé změnilo. Tehdy čerstvě vysázený lesík lehce povyrostl a spíš jsem si připadal jak blecha v medvědím kožichu. Místo slibovaných grandiózních výhledů jsem přes hustý porost viděl grandiózní hovno. Navíc tato "snadno schůdná a dobře vyšlapaná stezka" byla v dosti zbídačeném stavu - plná popadaných stromů, vyvrácených schodišť, a na mnoha místech by zasloužila razantní zásah křovinořezem. Celých 20 km se podle průvodce dá ujít za osm a půl hodiny; já za čtyři a půl hodiny ušel sotva šest! Obtěžkán zásobou vody jsem se utábořil a ze spánku spravedlivých mě vyrušilo jen podivné štěkání, které se zčistajasna začalo rozléhat krajinou a stále se blížilo. Pes to být nemohl, ten štěká jinak. Možná liška, napadlo mě (co jsem se jejich skuhrání naposlouchal v Pyrenejích), ale musela štěkat korejsky, protože jsem jí vůbec nerozuměl.
Tolik k včerejšku, tedy pátku. Sobota byla neméně zajímavá a velmi příjemně strávená v přítomnosti dalších milých Korejců. Začalo to budíčkem okolo páté ranní, kdy mi do "okna" zasvítilo sluníčko. Přemohl jsem se vstát a s ještě zalepenýma očima, v komatózním polospánku, párkrát stiskl spoušť foťáku, načež jsem opět upadl do bezvědomí.
Krátce poté jsem uslyšel dusavé kroky, tichý komentář "ah, tent", spoušť foťáku a vzdalující se kroky. Nějaký nedospavý trekker, řekl jsem si a chrněl dál. Během následujících dvaceti minut mi kolem stanu produsalo ještě několik jednotlivců se stejným komentářem, a když jsem se v 6:00 konečně vyhrabal ze spacáku, posnídal a začal se pakovat, dorazila asi desetičlenná skupina. Byl to další horský klub na své sobotní etapě BD, několik členů mluvilo plynně anglicky a nechybělo ani pozvání na oběd. Dál už to znáte: společný pochod, pomalý ale v příjemné společnosti, dary v podobě jídla a nápojů, údiv nad tím, že nějaký Čech šlape celou BD sám, a zlatý hřeb dne, oběd. Tentokrát nikoli restaurace, nýbrž piknik u cesty, respektive žranice na parkovišti. Z autobusu vytáhli obrovský rýžovar, ještě větší sud s kuřecí polévkou a klasickou plejádu zeleniny a výhonků v pálivé omáčce. Chybět nesměla ani místní verze burčáku - nakvašené rýžové víno makgeolli (čte se "makali"). Objevila se i silnější verze zvaná soju, což je dokvašené, filtrované a destilované víno s obsahem kolem 20% alkoholu. Má příjemně nasládlou chuť a rozhodně je to lepší volba, než makali. Přestože je to ta lepší verze místního dryjáku, je levná a velice chutná. Není proto divu, že si ji někteří jedinci dopřávali v hojném množství, což na rozpáleném parkovišti dělalo své.
Najeden do plnosyta a napojen do plnopita jsem se rozloučil se svými hostiteli a sotva zmizeli za zatáčkou, hups do řeky. Třetí den za sebou koupel, tomu říkám luxus a velmi příjemná změna oproti prvním etapám na jihu země, kde to s koupáním byla fakt nouze. Osvěžen a očištěn jsem vyrazil zpět do hor, a dokonce s novým doprovodem!
V Jochim-ryeong, kde jsme hodovali, je malá osada a nějaký zmr...začeníhodný nelida tam má přivázaného psa na řetězu. Nádherný zlatý retriever se tam ve svém huňatém kožichu celý den smaží, nemá kouska stínu ani vodu, v hrnci hnije nějaká šlichta a nikdo si ho nevšímá. Chvíli jsem si s ním hrál, dal mu svou poslední vodu a až se dostanu do civilizace, ohlásím to nějakému zvířecímu spolku (pozn. z budoucnosti: ohlásil jsem to korejské odnoži SPCA, ale prý nemají žádný personál v terénu a nemohou nic dělat).
Předpokládám, že v Evropě je takovéhle zacházení se zvířaty v dnešní době trestné, ale v Koreji zřejmě ne. Byl tam ještě jeden pes, fena, nevím co za rasu ale vypadá jak béžová liška se zatočeným ocasem. Nebyla sice na řetězu, zato si však bezstarostně kráčela po silnici, kde si to kamiony hasí stovkou. Nevím co je horší, jestli tohle nebo řetěz. Každopádně mě už od oběda doprovází, ušel jsem po jídle ještě čtyři kilometry a pes je stále se mnou. Právě teď leží před stanem a hlídá, před chvílí vystartovala po něčem, co za zoufalého kvičení zmizelo v lese. Je to docela příjemné mít takovouhle společnost, obzvlášť v lese plném divokých prasat (měli byste vidět tu rozrytou zem). Přesto však doufám, že se mě Lassie nebude držet i zítra; za pár dní totiž odlétám a nevím, co bych si s ní počal. Ač mi to je nepříjemné, donutil jsem se jí nekrmit, aby pak nebylo ještě těžší se s ní rozloučit.
Z úplně jiného soudku bych se chtěl zmínit o tématu, které jistě leckoho zajímá, tedy o pozůstatcích z korejské války. Popravdě řečeno, spíš by se dalo mluvit o jejich naprosté absenci, protože co jsem tady, nenarazil jsem na jediné memento, pomník, muzeum, staré opevnění, prostě na nic, co by válku jakkoli připomínalo.
Ačkoliv je Korea silně militarizovaný stát, válka z padesátých let jako by nikdy nebyla. Chápu, že je to nedávná smutná historie, ale to je i druhá světová a přesto se o ní učíme ve školách, Evropa je posetá památníky a každou chvíli je nějaké výročí, kde se scházejí prezidenti všech zemí. Tady jako by nikdy k žádné válce nedošlo, což je škoda, protože historie mě zajímá a chtěl jsem se o tomto tématu dozvědět víc. Na Baekdu-Daegan jsou jen stovky let staré rozvaliny z dynastie Silla, v průvodci jako by korejskou válku úmyslně ignorovali, a všechny své poznatky čerpám z Wikipedie a z populárního seriálu. Mimochodem, originál se MASHi vůbec nepodobá. Zatímco televizní Korea je žlutá a suchá, ta skutečná je celá zelená a lesnatá.
Ačkoliv je Korea silně militarizovaný stát, válka z padesátých let jako by nikdy nebyla. Chápu, že je to nedávná smutná historie, ale to je i druhá světová a přesto se o ní učíme ve školách, Evropa je posetá památníky a každou chvíli je nějaké výročí, kde se scházejí prezidenti všech zemí. Tady jako by nikdy k žádné válce nedošlo, což je škoda, protože historie mě zajímá a chtěl jsem se o tomto tématu dozvědět víc. Na Baekdu-Daegan jsou jen stovky let staré rozvaliny z dynastie Silla, v průvodci jako by korejskou válku úmyslně ignorovali, a všechny své poznatky čerpám z Wikipedie a z populárního seriálu. Mimochodem, originál se MASHi vůbec nepodobá. Zatímco televizní Korea je žlutá a suchá, ta skutečná je celá zelená a lesnatá.
Paradoxně se mi právě dneska, při průchodu údolím s malou osadou, vybavila znělka z MASHe a úplně jsem viděl Radara, jak vyhlíží vrtulníky. Asi je to tím, že se blížím k hranicím a probouzí se má válečná představivost. Později jsem pak na jednom kopci objevil nějaké výkopy, určitě šlo o zbytky válečných zákopů! Kopec má totiž ideální pozici pro dělostřeleckou obranu - výhled 360° a naprostá kontrola nad údolím. Určitě šlo o nějakou tu kótu XY a odehrály se zde krvavé boje. Při pomyšlení, že kráčím po bývalém bojišti, kde se střetly armády USA a Severní Koreje, kde se střílelo, kde umírali lidé a odkud je vrtulníky odvážely do polní nemocnice, zmocnil se mě zvláštní pocit. Jsem už jen 50 kilometrů od hranic!
pondělí 20. dubna 2015
Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část jedenáctá
Čtvrtek, 29. května 2014
Konečně se cítím zase živ! Dlouhá pauza mi zjevně prospěla, v kostech mám elán, chci jít dál a nemám pocit, že je to za trest. Včera ráno jsem se hezky v klidu sbalil, u vstupu do národního parku Odae-san si chvíli prohlížel mapu a v tu ránu u mě byl houf rangerů vyzvídajících kam jdu. Docela mě zneklidnily jejich informace, že horská bouda i kemp, které jsem považoval za možný cíl a jedinou možnost legálního noclehu v národním parku, jsou už několik let zrušené. Tvrdili mi, že večer musím dojet do nějaké vesnice a ubytovat se v penzionu. Jasně... Nemíníce se stresovat, vyrazil jsem klidným tempem a užil si nádhernou soutěsku, ve všední den téměř bez turistů. Sougemgang v překladu znamená Malá soutěska, protože má v jednom ze severokorejských národních parků "velkou sestru". Je to krásná klidná procházka podél horského potoka po upravené stezce vyzbrojené chodníčky, schody a lávkami, což mi vzhledem k těžké krosně napěchované proviantem vyhovovalo. Do výšky se tyčící, jehličnany pokryté pískovcové věže mi hodně připomínaly prachovské skály.
Bohužel nic není zadarmo a já za pohodovou vycházku zaplatil ostrým výstupem na konci údolí. Na pouhých dvou kilometrech jsem nechal aspoň dva litry potu a polomrtvý se vydrásal na hřeben u vršku Noin-bong, kde zela opuštěná horská bouda, bez průvodcem avizovaného zdroje vody. Bylo odemčeno a šlo by tam přespat, ale bylo příliš brzo na táboření, navíc mi došla voda. Dál naštěstí vedl příjemný sestup po upravené stezce, zakončený otevřeným údolím, které mě příjemně vyvedlo z míry - ledva jsem z lesa vystoupil, jakoby kouzlem jsem se ocitl v rodné domovině, tedy aspoň do chvíle, než mozku docvaklo, že širá pláň vedle lesa, posekaná louka, svah a pronikavá vůně lučního kvítí se Čechám jen podobají. Přesto se mi do hlavy vkradla melodie "pá pa pá pá papapapapá, pá pa pá pá páááá...".
Zanedlouho poté jsem dorazil k hyugesu s velkým parkovištěm. Bylo sice brzy a mohl jsem ujít ještě slušný kus cesty, ale náhle se mi zachtělo si sednout a vychutnat si chlazené pivo. Navíc to bylo ideální místo k přenocování, protože stan na parkovišti snad nikomu nemůže vadit, ani v NP, a v motorestu jsou čisté záchody s tekoucí vodou. A ten ostrý výstup (31,5% stoupání) na druhé straně silnice mě vůbec, ale vůbec nelákal. Takže asi tušíte, jak to dopadlo.
Tolik k včerejšku (středě). Dnešek byl podstatně méně úmorný a více záživný. Ranní výstup nebyl zdaleka tak drsný a zpětně mohu říct, že jsem si ho skoro užil. Pak hupky z hřebene a rovnou do nádherně osvěžující řeky. Taková koupel v pravé horké poledne, to je žůžo. Pár kiláků příjemným údolím a následující dvě hodiny jsem žasl nad krásou chrámu Sangwon-sa uprostřed prostorného dvora se pod modrým nebem tyčila impozantní pagoda, všude okolo rostly nádherné stromy a keře hrající všemi barvami, zatímco v hlavní svatyni trůnila proslulá socha, údajně celá ze zlata, a někde v bezpečí zakutané Buddhovy ostatky.
Tradiční asijská architektura ve mně vyvolala, nikoli poprvé, pocit očekávání, že každou chvíli musí odněkud vyskákat samurajové s meči jako v Shadow Warrior (ale neříkejte to Korejcům, nemají Japonce moc rádi). Obchod se suvenýry měl zajímavé kousky, narozdíl od té bídy v Samwa-sa, a tak jsem neodolal a pořídil (snad) pěkný dárek - kovovou sovu zdobenou barevnými kamínky, s odklápěcí hlavou a dutým vnitřkem, ideální na skladování koksu... ehm, elegantní cukřenka. Dárek bude mít o to větší váhu, že ten čtvrtkilový kokový paznecht budu vláčet v krosně až do konce dovolené.
To nahoře mi připomíná Shadow Warriora, to dole zas Bowsera, bosse ze Super Maria. A vůbec nejsem ovlivněný hrami.
Vstup do nádherné zahrady, kde odpočívají Buddhovy kosti uprostřed keřů a stromů hrajících všemi barvami.
Po této nadmíru příjemné kulturní vložce (prostředí bylo natolik okouzlující, že jsem si ještě půl hodiny fotil motýla v záhonu) následovala nejobávanější část dnešní etapy. Jelikož je BD v tomto úseku zavřená, je nutné jít asi dvacet kilometrů po štěrkové cestě. Sice nuda, ale na druhou stranu obrovská úleva jít chvíli normálním terénem, kde může počestný pocestný natáhnout krok a na konci se poplácat po zádech, jak rychle to ušel. Spočítal jsem si, že za zbývajících pět hodin světla stihnu v pohodě dojít na konec národního parku a tam se utábořit. A vskutku, svižným tempem jsem za pouhou hodinu urazil pět kiláků do kopce, vyšel do sedla a došel bych až do vytyčeného cíle, nebýt hodných lidí (vím že se opakuji, ale Korejci fakt takoví jsou!). Těsně před koncem výstupu jsem se zastavil v malém chrámku pro vodu a nebyla by to Korea, kdyby mi mnich nejdřív nenabídl jablko, pak nějaké sladkosti a po krátké gestikulo-konverzaci mě nepozval na večeři. Jeho družka či spolumniška uvařila rýži s něčím, co vypadalo jako sýr, k tomu tradiční listovou polévku a navrch takové placky ze sladkých brambor. Jako výslužku mi dali čokoládu, plechovku místní limonády a když už jsem byl dobrý půl kilometr na cestě, mnich mě ještě dohonil a celý udýchaný mi podával dvě obrovská jablka.
Přesně pro takováto setkání si budu Koreu pamatovat. Pokud nejste na profláknutých místech kde se to hemží turisty, neustále se setkáváte s pohostinností a laskavostí. Setkání s mnišským párem bylo velmi osvěžující po předchozích interakcích s paranoidními rangery, nepříjemnou obsluhou motorestu a lhostejnou osádkou velkého chrámu, kde jsou zvyklí na davy návštěvníků. Závěrem dodám, že dnes poprvé tábořím ilegálně. Díky pozvání na večeři mi nevyšel plán dojít na hranice národního parku, a než se stresovat jestli to stihnu do tmy nebo jestli bych našel vhodné tábořiště, radši jsem si vyhlédl krásně zašité místo už na hřebeni. Kus od cesty, mezi stromy, zelený stan dokonale maskován. Dobrou noc.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)