Úterý, 13. května 2014Včera jsem nic nestihl napsat, strávil jsem totiž dvanáct hodin na pochodu a po příchodu do cílové stanice jsem byl naprosto vyčerpán. A taky jsem potkal dva bělochy, což je v místních končinách událost, a dal se horlivě do řeči v angličtině. Je to krása, když vám lidi rozumí a vy jim. Každopádně mám ze včerejška dva, vlastně tři poznatky. Zaprvé, tahle výprava bude mnohem náročnější, než jsem čekal. Jestli je celá trasa tak drsná jako národní park Jiri-san, tak potěš koště. Co korejským horám chybí do výšky, to bohatě kompenzují strmostí a náročností terénu. Ačkoliv je to čistokrevná hřebenovka, člověk se v kuse škrábe do strmých skalnatých krpálů, přelézá velké balvany, proplétá se úzkými průrvami, šplhá po čtyřech nebo naopak pomalu a opatrně klesá, aby se nezmrzačil (skákat s dvacetikilovou krosnou na zádech není vůbec příjemné). Jde to pomalu a tělo trpí.
Další poznatek je, že moje fyzička není tak dobrá, jak jsem se domníval (nebo mě neviditelný duch hor tahá za krosnu). V kombinaci s náročností terénu to znamená výrazně pomalejší postup, než bylo v plánu. Navzdory těmto neočekávaných okolnostem jsem včera ušel, nebo spíš uloudal, dvacet kilometrů, byť to trvalo dvanáct hodin. Horší je, že jsem si špatně spočítal čas potřebný na celou výpravu a abych to stihl, musel bych denně ujít 28 km, což je nereálné, a to nepočítám časovou rezervu pro různá zdržení, zastávky, špatné počasí, apod.
Jedno takové zdržení nastalo zrovna dneska. Po úspěšném sprintu dolů z brutálně strmého Jiri-sanského hřebene jsem po třetí hodině odpolední dorazil do malé osady Gogi-ri a započal tak další etapu, zemědělský venkov. První co jsem zmerčil a z dálky uslyšel byla řeka. Křišťálově čistá horská voda stékající přímo z národního parku mě přivábila jako magnet, neváhal jsem ani minutu a po čtyřech dnech bez jakékoli hygieny tam okamžitě hupsnul. Správa národních parků je totiž úplně paranoidní a nesmíte si tam ani vyčistit zuby, natož použít mýdlo. Zato pohozených odpadků je všude plno. Po božské koupeli jsem vyrazil dál s úmyslem využít poslední čtyři hodiny denního světla a ukrojit kus další etapy. Jenže. Po dvou kilometrech jsem dorazil do vesničky Nochi-ri a tam začaly problémy. Trasa je v tomto úseku dost špatně značená a autoři průvodce se, k mému nepříjemného zjištění, radši věnují kulturní a historické stránce věci, než faktickému popisování cesty. Napíšou půl stránky o tom, která dynastie ve kterém století vládla kterému údolí, kdo založil a kdo vyplenil ten či onen chrám, ale už nejsou schopni napsat, jestli se dát na rozcestí doprava nebo doleva.
Dopadlo to tak, že jsem ztratil dvě hodiny bloumáním po okolí a i když jsem konečně se svou korejštinou dostal z místních zemědělců správnou informaci, nemělo už cenu šplhat na hřeben, protože byla skoro tma. Půl dne v prdeli.
Přespávám ve vsi, v přístřešku u památníku BD, a vůbec z toho tady nemám dobrý pocit. Děda, který mi sám nabídl ať tu přespím, někam zmizel a jiný děda, kterého jsem se ze slušnosti taky zeptal, něco pindal a asi chtěl říct že jako ne. Prý mi bude v noci zima a mám se za 3000 wonů ubytovat támhle v tom baráku. 3000 wonů je sice hodně málo, ale proč si platit ubytování, když můžu pohodlně spát venku. Pak ten strejda zalezl do baráku, na který ukazoval, a začal se hádat s nějakou ženskou. Zatímco píšu tyto řádky, po celé vsi se rozléhá dědkův řev, kontrovaný jekotem třech bab, a nebere to konce. No nic, nějak to tu vydržím a zítra jdu dál.
Těším se na zítřejší večer, vypadá to že bude úplněk, a krom toho jsou tu naprosto kruté západy slunce - celé zčervená a jako obří rudá koule zmizí za obzorem - tak snad se příště utábořím na nějakém vysokém hřebenu s pěknými výhledy. Taky jsem se chtěl ještě zmínit o lidech. Až na hádající se obyvatele Nochi-ri jsou fakt suproví. Několikrát mi dali jídlo, fotí se se mnou, dneska jedna skupinka co jsme měli společnou trasu mě opakovaně přizvala na svačinu, nabídli mi i nějaký alkohol, nevím co to bylo ale chutnalo to jako whisky ředěná vodou - na trek dobré, dobře se pak šlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat