Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část druhá

Jiří začíná pouť u hory Jiri-san.

Neděle, 11. května 2014
Mám dost, a to jsem ušel jen deset kilometrů! Tak tohle byl masakr, fakt krutor, tohle jsem nečekal. První den treku a hned takovej záhul. Ale hezky popořadě. Včera jsem po celodenní cestě autobusem dorazil do národního parku Jiri-san, kde Baekdu-Daegan začíná, a utábořil se v místním kempu. Potkal jsem partičku Amíků, co tu pracují jako učitelé angličtiny a ve volnu navštěvují místní národní parky. Když slyšeli, co podnikám, naprosto nechápali, fascinovaně žasli nad mým plánem i nad vyprávěním z předchozích cest, a při společné večeři mi předvedli proslulou korejskou pohostinnost. Podělili se se mnou o jídlo a pivo, dali mi zásobu dřevěných hůlek na jedno použití, z těch použitých jsme rozdělali oheň a až do pozdních osmi hodin konverzovali na téma Korea.

No a ráno to začalo. Oficiálním startovním bodem Baekdu-Daegan je špička Cheonwang-bong (1915m), jedna z nejvyšších jihokorejských hor. Dostat se na ní obnáší drsný výstup po skalnaté stezce, nebo spíš schodišti, kde co krok, to půl výškového metru. Na čtyřech kilometrech si člověk nastoupá 1350 metrů, což s brutálně těžkou krosnou plnou zásob není žádný med. O to víc mě potěšilo, kolik víkendových výletníků, co si vyšli jen tak nalehko, jsem nechal za sebou. Všichni nechápavě zírali na mou obří krosnu, pár se jich se mnou dalo do řeči (v rámci možností) a když slyšeli co podnikám, žasli ještě víc.

V půlce výšlapu je buddhistický chrám, kam jsem se samozřejmě šel podívat a kde se mě zmocnil těžko popsatelný pocit. V němém úžasu a dojetí jsem vstřebával skutečnost, že poprvé v životě stojím v opravdovém asijském chrámu. Byl to důkaz, že tuhle cestu fakt podnikám a že jsem překročil další životní milník - vydal jsem se do Asie.

Cheonwang-bong (1915m) byl pořádně větrný.

Ale zpět k treku. Po dlouhých pěti hodinách jsem se konečně vyškrábal na vrchol, kde bylo lidí jak na jarmarku a místo pro fotku si musel člověk vybojovat. Krásný prosluněný den bohužel vystřídal brutální vítr, ve kterém měli všichni co dělat, aby se udrželi na nohou. Byla jedna odpoledne, spousta času dokončit první etapu a pokořit i tu druhou (kniha je rozdělená do 45 etap, ale já mám jen 26 dní, takže docela chvátám). Po náročném výstupu, kterým mě uvítal národní park Jiri-san, jsem se těšil na pohodovou hřebenovku, velmi brzy ale přišlo poznání, že tohle nebude žádná sranda. Přestože stezka vede po hřebeni a v širším měřítku neobnáší velké výškové rozdíly, je to brutálně skalnatý terén plný obřích balvanů, naprosto odlišný od pohodlných pyrenejských stezek.

Jako by to nestačilo, vichr zesílil a začal přivávat velké mraky. Počasí začalo vypadat hrozivě a před deštěm jsem to jen tak tak stihl do horské boudy šest a půl kilometrů před plánovaným cílem. Na konec druhé etapy jsem však nedošel nejen kvůli počasí, ale i proto, že jsem úplně grogy. Jestli bude takhle náročná celá cesta, tak potěš koště, není šance to celé ujít v časovém limitu. Dneska jsem to zapíchl už v půl čtvrté a zítra má být hnusně až do odpoledne, takže nic moc vyhlídky (doslova, venku není vidět na krok). Snad se aspoň trochu vyspím, jsem totiž v jedné místnosti se stovkou dalších lidí a stačí, aby jeden z nich chrápal...

Další díl / Předchozí díl / Na začátek / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část