Zelňačka

Možná zním trochu monotematicky, ale zase píšu o jídle. Michalova matka se rozhodla že nám uvaří zelňačku, a jak řekla tak učinila. Odpoledne jsme skočili do polského obchodu pro zelí a klobásu, já vzal pár Budvarů aby to bylo čím zapít a krátce po šesté začalo vaření. O hodinu později sedělo v malé kuchyňce u stolu pro čtyři lidi šest lidí, ládovalo se zelňačkou, mlaskalo, slintalo blahem a libovalo si nad tou skvostnou dobrotou. Taková internacionální kratochvíle - nejvíc si (kromě mě) pochutnal Polák a Španěl, kteří by si bývali přidali, jenže já byl rychlejší. Po třetí porci jsem otevřel vychlazené Budvárky, předem se omluvil za hlasité krknutí a zhluboka se napil. Mňam! Z našeho počínání asi nebude potěšen jedině soused bydlící o patro níž: jelikož jsme se nadlábli úplně všichni co tu bydlíme, chudák Hugo si bude v noci myslet, že bombardéry Luftwaffe znovu útočí.

PS - taky jsem si uvědomil, že uvařit zelňačku není vůbec těžké, stačí si pamatovat postup a ingredience, což si okamžitě sychruji poznámkovým blokem a v neděli zas budu vládnout u sporáku!