Kámoš mi vyprávěl, jak volali opraváře když se jim doma porouchalo splachovadlo a plynová karma. Splachovadlo prý při napouštění hučí až to budí sousedy, zatímco při sprchování místo teplé vody teče bobřík. Otužilosti. I zavolal Vašek (resp. jeho žena Jindra, Vašek neumí po dvou letech v Anglii ani kvák mórnink) na příslušný úřad, nahlásil obě poruchy a dožadoval se návštěvy instalatéra. Konsternovaná operátorka se prý zeptala, doslovně: "a to to chcete opravit obojí v jeden den?!".
V hodinu X prý přijel maník, podíval se na karmu, vyměnil nějakou malinkatou elektronickou součástku, nevyzkoušel zda to pomohlo, na dotaz ohledně záchodu oznámil že záchody on nedělá a odjel. Výsledek: soused má nadále hučivý spánek a sprcha v páře je stále jen zbožným přáním. Na úřadu pro objednávání instalatérů prý operátorka oznámila, že ta nová součástka si musí "sednout"...
Záchodář, jenž se měl dostavit společně s plynařem, se malinko opozdil (asi o tři dny) a jeho výkon by se dal popsat v několika bodech:
1) Příchod: "nazdar paninko, tak kdepak toho hajzla máte?"
2) Rekognice: splách... splách... splách.
3) Dedukce a závěrečný dialog: "to splachovadlo vám normálně funguje". "No jo, ale při napouštění strašně hučí". "Jó tak to já nedělám, na to si musíte zavolat jinýho hajzla paninko, nashledanou".
Dnes, pár týdnů po návštěvě těchto umělců, je situace následující: soused se odstěhoval a součástka v karmě si pochopitelně nesedla. Jindra zavolala soukromého instalatéra, ten zjistil evidentní fakt že karma potřebuje akorát vyčistit, pro jistotu ještě vyměnil ohřívací trubici a vyinkasoval 165 Liber. Na to všechno mu stačilo dvacet minut. Jakmile se za ním zabouchly dveře, všichni obyvatelé domu radostně naskákali do vany plné vroucí vody a pustili si k tomu hukot niagáry.
Tento článek původně vyšel v dubnu 2005 na Gamecenter.cz, jelikož však server zanikl, rozhodl jsem se jej umístit na svůj blog.
Máte rádi temná zákoutí, sexuálně aktivní mrtvoly, smrdící, pardon smrtící viry a mutogeny, neznámé entity z vesmíru, spravedlivé americké junáky, horlivě bojující za spásu lidstva či přizeň nadržených mademoiselles, to všechno spojené mixérem značky Survival horror? Pakliže ano, je tu pro vás Cold Fear. Upozornění: vstup jen na vlastní nebezpečí. Trpíte-li mořskou nemocí, platí to dvojnásob.
Týden s českým jídlem úspěšně pokračuje za asistence Michalovy matky. V neděli řízky, ve středu zelňačka, sobota zas probíhá v bramborákovém duchu. Při chuchtění nás Ivana oblažila historkou z doby, kdy dělala v pekárně v Albertu. Prý si tam chodili Němci pro bramboráky, což by nebylo nic divného, ale když si na něho jeden z nich začal přímo před ní nanášet marmeládu, málem to skončilo poblitým zákazníkem. Inspirován touto historkou jsem vytáhl malinovou... a vono je to dobrý. Michal mi ve své dobrosrdečnosti předpověděl řídkou stolici, ještě ze zítra nejdu do práce. Pak poreferuji zda se věštba vyplnila, teď jdu pokračovat ve večeři.
UPDATE: ovšem na Bartka nemam, ten si je posypal cukrem a pak to zapil pivem...
Možná zním trochu monotematicky, ale zase píšu o jídle. Michalova matka se rozhodla že nám uvaří zelňačku, a jak řekla tak učinila. Odpoledne jsme skočili do polského obchodu pro zelí a klobásu, já vzal pár Budvarů aby to bylo čím zapít a krátce po šesté začalo vaření. O hodinu později sedělo v malé kuchyňce u stolu pro čtyři lidi šest lidí, ládovalo se zelňačkou, mlaskalo, slintalo blahem a libovalo si nad tou skvostnou dobrotou. Taková internacionální kratochvíle - nejvíc si (kromě mě) pochutnal Polák a Španěl, kteří by si bývali přidali, jenže já byl rychlejší. Po třetí porci jsem otevřel vychlazené Budvárky, předem se omluvil za hlasité krknutí a zhluboka se napil. Mňam! Z našeho počínání asi nebude potěšen jedině soused bydlící o patro níž: jelikož jsme se nadlábli úplně všichni co tu bydlíme, chudák Hugo si bude v noci myslet, že bombardéry Luftwaffe znovu útočí.
PS - taky jsem si uvědomil, že uvařit zelňačku není vůbec těžké, stačí si pamatovat postup a ingredience, což si okamžitě sychruji poznámkovým blokem a v neděli zas budu vládnout u sporáku!
Už dlouho jsem se na to těšil a dneska jsem svůj plán skutečně uskutečnil. Potřeboval jsem k tomu pár kilo brambor, čtvrt litru mléka, sůl, strouhanku, vejce, mouku a asi tak kilo vepřových kotlet. Hádáte správně, pekl jsem řízky. Ráno jsem vstal v solidních devět hodin, zacvičil si, hodil sprchu, posilnil se pomerančem a dal se do práce. Nedlouho před polednem se z trouby začala linout lahodná vůně pečeného masa (ze čtyř kotlet vzniklo osm krásných řízečků), spolubydlící se začali sbíhat a s chtíčem v očích si utírali sliny u úst, zatímco já pracně rozšlehával brambory aby byla dobrá kaše, což s anglickými potejtos není tak jednoduché. Kupodivu se to povedlo. Chvíli po poledni už bylo masíčko na talíři, kašička též, politá dozlatova osmahlou cibulkou, a celé představení jsem korunoval obřadním otevřením Budvárku, k jehož sobotnímu nevypití jsem vynaložil veškerou sobotní vůli. Zprvu jsem měl ze svého kulinářského snažení trochu obavy, přeci jenom jsem dělal řízky poprvé (resp. poprvé úplně sám), ale stačilo se zakousnout do lahodně měkoučkého a šťavnatého masíčka, abych s úlevou pochopil, že mé obavy byly naprosto zbytečné. Chutnalo to asi takhle: "mmmmmmmmmm to je dobrota mňam ty vole to je orgasmus ježišimajrá to sou řízečky mňammmmmmm no tak to je teda něco!". Podobně to viděl i Michal a jeho matka, která k nám přijela na návštěvu a ráda se nechala pohostit. Nakonec jsem z osmi řízků spořádal čtyři (pátý odolal do čtyř odpoledne), k tomu půl hrnce kaše, pivko, a pak už se jen blaženě svalil na postel, hladil si zvětšené břicho, krkal a doslintával blahem. Jinými slovy, nejtradičnější neděle jaká může být, přesně podle mého gusta!
A plán na příští týden? Z další návštěvy Tesca si odnesu nějaké to půlkilo rump steaku a pokusím se, ačkoliv vím že to bude hodně velké utrpení, odnést si jen jednu láhev Chianti z dlouhé, předlouhé ulice, táhnoucí se od jednoho konce obchoďáku až k pokladnám a z obou stran obložené T A K H L E širokým výběrem vína. Jestli existuje ráj, je to tahle ulice, až za obzor vyplněná těmi nádhernými lahvemi s temně rudou tekutinou zvanou víno!
